III.ÚS 1141/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1141/16 ze dne 30. 5. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Lucie Duždové, zastoupené JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou, sídlem Opletalova 608/2, Havířov - Šumbark, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2016 sp. zn. 33 Cdo 838/2014, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. července 2012 sp. zn. 5 Cmo 211/2012 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 23. února 2012 sp. zn. 55 Cm 13/2011, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu proti vedlejší účastnici o zrušení rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Mgr. Markem Landsmannem, sídlem náměstí Republiky 53, Pardubice, ze dne 7. 5. 2009 č. j. La 1975/09-10, ukládajícího stěžovatelce (v rozhodčím řízení v procesním postavení žalované) zaplatit vedlejší účastnici (v rozhodčím řízení v procesním postavení žalobkyně) částku 18 700 Kč s příslušenstvím. 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu podle § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), potvrdil. 4. Oba soudy vycházely ze zjištění, že rozhodčí nález byl stěžovatelce doručen dne 11. 5. 2009. Z usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 16. 3. 2010 č. j. 9 Nc 2635/2009-30 vyplývá, že tento soud přerušil exekuční řízení podle § 35 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "z. r. ř."), aby stěžovatelka podala do třiceti dnů od doručení tohoto usnesení žalobu o zrušení předmětného rozhodčího nálezu, což učinila dne 5. 5. 2010. 5. Krajský soud a vrchní soud s poukazem na § 32 z. r. ř., podle něhož žaloba o zrušení rozhodčího nálezu musí být podána do tří měsíců od jeho doručení, dospěly k závěru, že stěžovatelka podala tuto žalobu opožděně. K otázce aplikace § 35 z. r. ř. soudy uvedly, že jeho první odstavec ve znění, jaké platilo "v rozhodné době", umožňuje, aby i v případě, kdy nebyl nejdříve podán návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, mohla strana, proti níž byl nařízen výkon rozhodčího nálezu, podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (§ 268 o. s. ř.) i z důvodů uvedených v § 35 odst. 1 z. r. ř. Na základě takového návrhu soud řízení o výkon rozhodčího nálezu přeruší a vyzve povinného, aby do 30 dnů podal u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Výčet důvodů pro zastavení výkonu rozhodnutí (a podání žaloby o zrušení vykonávaného rozhodčího nálezu) v § 35 odst. 1 z. r. ř. je taxativní a z jiných než tam uvedených žalobu o zrušení rozhodčího nálezu podat nelze. Na prvém místě jde o situaci, kdy je rozhodčí nález zatížen vadou uvedenou v § 31 písm. a), d) nebo f) [§ 35 odst. 1 písm. a) z. r. ř.], tzn., že byl vydán v nearbitrabilní věci, nebyl usnesen většinou rozhodců a odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému. Podle § 35 odst. 1 písm. b) a c) z. r. ř. dalšími důvody umožňujícími podat návrh na zastavení výkonu rozhodnutí a žalobu jsou tzv. kvalifikované závady v zastoupení v rozhodčím řízení, tzn., že strana, která musí mít zákonného zástupce, nebyla v řízení takovým zástupcem zastoupena a její jednání nebylo ani dodatečně schváleno, a ten, kdo vystupoval v rozhodčím řízení jménem strany nebo jejího zákonného zástupce, nebyl k tomu zmocněn a jeho jednání nebylo ani dodatečně schváleno. 6. Stěžovatelka, dovozovaly dále oba soudy, se nicméně výhradami obsaženými v žalobě mínila přiblížit námitce neplatnosti nebo neexistence rozhodčí smlouvy podle § 31 písm. b) z. r. ř., námitce podjatého nebo nezpůsobilého rozhodce podle § 31 písm. c) z. r. ř. a námitce, že jí nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat podle § 31 písm. e) z. r. ř. 7. Protože stěžovatelka žalobu nezaložila na důvodech uvedených v § 35 z. r. ř. v rozhodném znění, nýbrž na důvodech uvedenému ustanovení neznámých, neměla možnost využít výhodu "dodatečné" lhůty k podání návrhu, a mohla napadnout rozhodčí nález jen ve lhůtě podle § 32 z. r. ř. 8. Proti rozsudku vrchního soudu stěžovatelka podala dovolání, v němž formulovala několik otázek, které považovala za po právní stránce zásadního významu. 9. Nejvyšší soud nejprve rekapituloval znění čl. II bodu 1. zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (podle něhož rozhodčí řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně řízení v případě sporů ze spotřebitelských smluv, se dokončí podle dosavadních právních předpisů) a konfrontoval jej se závěry právní vědy (Steiner, V.: K problematice nepřípustnosti retroaktivity právních norem, Právník, roč. 1994, č. 1, str. 3, 5), jakož i judikatury Ústavního soudu (usnesení ze dne 2. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 512/05) i své vlastní rozhodovací praxe (rozsudek ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, publikovaný pod č. 21/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konstatoval, že pokud podle § 35 odst. 1 z. r. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 19/2012 Sb. bylo možné podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí (exekuce) kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu i z důvodů uvedených v § 35 odst. 1 písm. a) až c), potom přerušil-li soud provádějící výkon rozhodnutí (vykonávající rozhodnutí v exekučním řízení) a vyzval stěžovatelku (povinnou) k podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu, musela ji (při respektování 30 denní lhůty uložené soudem) podat ve lhůtě tří měsíců počítané od okamžiku, kdy jí byl rozhodčí nález doručen, neboť zákon o rozhodčím řízení v těchto případech nestanovil jinak. Ustanovení čl. II bodu 1. zákona č. 19/2012 Sb. totiž dopadá pouze na rozhodčí řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně rozhodčích řízení ve věcech sporů ze spotřebitelských smluv, a nikoli již na probíhající řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Na tomto podkladě Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vrchní soud, respektive krajský soud nepochybily, jestliže žalobu o zrušení rozhodčího nálezu pro její opožděnost zamítly. 10. Dále Nejvyšší soud konstatoval, že zamítl-li krajský soud žalobu pro opožděnost a vrchní soud se s tímto závěrem ztotožnil, bylo nadbytečné zabývat se dalšími v dovolání uplatněnými konkretizovanými otázkami, neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu založeno nebylo. 11. Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou uváděný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (ve znění účinném do dne 31. 12. 2012) nebyl naplněn a dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. II. Argumentace stěžovatelky 12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozhodčí nález ji odsoudil k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému ve smyslu § 31 odst. 1 písm. f) z. r. ř. Stěžovatelka má za to, že v daném případě šlo vzhledem k výši příslušenství dluhu o plnění nedovolené. Výklad termínu nedovolené plnění podaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009 sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, na nějž ústavní stížností napadený rozsudek téhož soudu odkazuje, stěžovatelka označuje za nepřiměřeně restriktivní a odtud dovozuje, že žalobu podala včas. 13. Stěžovatelka uvádí, že nepolemizuje se závěry Nejvyššího soudu stran intertemporálních účinků novely provedené zákonem č. 19/2012 Sb., avšak nesouhlasí s názorem tohoto soudu, že "přerušil-li soud provádějící výkon rozhodnutí (vykonávající rozhodnutí v exekučním řízení) a vyzval povinnou osobu (stěžovatelku) k podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu, musela ji (mimo 30 denní lhůty uložené soudem) podat ve lhůtě tří měsíců počítané od okamžiku, kdy jí byl rozhod