III.ÚS 1203/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1203/21 ze dne 17. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti TECHSOX INVEST SE, IČ 242 66 442, se sídlem Rybná 716/24, Praha 1, zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 1. 2020, č. j. 49 EXE 1126/2019-351, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2020, č. j. 28 Co 118/2020-395, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021, č. j. 20 Cdo 3891/2020-501, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhuje Ústavnímu soudu zrušení v záhlaví detailizovaných rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "exekuční soud"), Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 26 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 13 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Exekuční soud napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky na zastavení exekuce, neboť nezjistil nepřípustnost provedení exekuce ani žádný jiný zákonný důvod jejího zastavení. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, na jehož podkladě odvolací soud svým napadeným usnesením potvrdil dle § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), usnesení exekučního soudu. Stěžovatelka brojila proti usnesení odvolacího soudu dovoláním, jež však odmítl Nejvyšší soud svým napadeným usnesením dle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu. 3. Předmětné exekuční řízení bylo vedeno soudním exekutorem Mgr. Janem Benešem pověřeným exekučním soudem k provedení exekuce na základě vykonatelného exekučního titulu - notářského zápisu č. NZ 967/2013, N 1123/2013 sepsaného dne 4. 12. 2013 JUDr. Petrem Skopalem, notářem se sídlem v Holešově. Stěžovatelka měla v tomto řízení procesní postavení povinné a společnost TRINITY BANK a.s., IČO 253 07 835, se sídlem Sokolovská 85/104, Praha 8, procesní postavení oprávněné (dále jen "oprávněná"). Exekuovaná pohledávka vznikla na základě smlouvy o úvěru ze dne 4. 12. 2013 mezi oprávněnou jako věřitelem a společností FVE TWO s.r.o. jakožto dlužníkem (dále jen "dlužník"), přičemž stěžovatelka k závazku vzniklému z této smlouvy dlužníku přistoupila již v den uzavření smlouvy o úvěru jako solidární dlužník. Na základě úvěrové smlouvy právní předchůdkyně oprávněné zaplatila dlužníkovi částku 96 000 000 Kč s tím, že tato částka s příslušenstvím měla být i s příslušenstvím vrácena v ročních splátkách počínaje dnem 31. 10. 2014. 4. Součástí smlouvy byly i Všeobecné obchodní podmínky právní předchůdkyně oprávněné, které obsahovaly mimo jiné sankce za prodlení ve výši 36 % ročně z částky, jíž se prodlení týkalo, smluvní pokutu ve výši 1 % z částky, které se prodlení týkalo, šlo-li o jistinu, která se zvyšovala na 2 %, přesáhlo-li prodlení 30 dnů, a smluvní pokutu ve výši 10 % z částky, které se prodlení týkalo, šlo-li o úroky, která se zvyšovala na 20 %, přesáhlo-li prodlení 30 dní. Oprávněná oznámením ze dne 9. 10. 2018 uplatnila smluvní pokutu ve výši 2 % z úvěrované částky pro údajná porušení smlouvy o úvěru, což dlužník neuznal a od úvěrové smlouvy odstoupil z důvodu neoprávněného požadování smluvních pokut, neposkytnutí součinnosti při splacení úvěru a neoprávněných sankčních plateb za údajné prodlení dlužníka. 5. Stěžovatelka podala návrh na zastavení předmětného exekučního řízení z důvodu údajné neoprávněnosti uplatnění shora uvedených smluvních sankcí, neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu, že ji podepsal jen jeden člen představenstva v rozporu s tehdy platnou a účinnou právní úpravou zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném a účinném k 4. 12. 2013, z důvodu neplatnosti ustanovení o úroku z prodlení ve výši 36 % ročně z dlužné částky pro jeho nepřiměřenost a pro porušení pravidel úvěrové angažovanosti oprávněné dle § 11 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a v § 180 vyhlášky České národní banky dle č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry, ve znění platném a účinném do 5. 3. 2014 (dále jen "pravidla úvěrové angažovanosti"), která poskytla dlužníkovi spolu s dalšími subjekty, s nimiž byl dlužník ekonomicky spjat, úvěry ve výši, kterou pravidla úvěrové angažovanosti nepřipouštěla. 6. Stěžovatelka rovněž žádala o zastavení exekuce co do částky 3 568 140,82 Kč, již údajně neoprávněně strhla oprávněná z účtu dlužníka. Taktéž poukázala, že v exekučním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 proti dlužníkovi pro stejnou pohledávku byla exekuce odložena do právní moci rozhodnutí o určovací žalobě na neplatnost úvěrové smlouvy a na předběžné opatření v řízení o této určovací žalobě, jímž exekuční soud zcela vyhověl návrhu dlužníka. III. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka nejprve obsáhle shrnuje předchozí vývoj řízení před obecnými soudy včetně kopií pasáží napadených rozhodnutí, následně s explicitním sdělením, že považuje za nutné zopakovat podstatnou část své argumentace uplatněné již v řízení před obecnými soudy, rekapituluje esenciální body argumentace, na níž založila v řízeních před obecnými soudy svou strategii. Za stěžejní stěžovatelka považuje skutečnost, že předmětné úvěrové smlouvy byly neplatné, tedy ji nezavazují a exekuční řízení mělo být zastaveno. 8. Stěžovatelka tyto své závěry podporuje tvrzením, že bylo prokázáno, a to zejména znaleckým posudkem č. 3228/1/2020 znaleckého ústavu PROSCON, že oprávněná porušila pravidla úvěrové angažovanosti vůči ekonomicky spjaté skupině osob, neboť ačkoliv limit úvěrové angažovanosti měl představovat 25 %, pohyboval se v rozmezí 29,62 % až 46,89 %. Důkazy o překročení pravidel úvěrové angažovanosti obecné soudy nepřipustily. Stěžovatelka pak především nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že překročení pravidel úvěrové angažovanosti nezakládá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. K tomu stěžovatelka předkládá podrobnou argumentaci dovolávající se judikatury obecných soudů i Ústavního soudu, příslušných právních předpisů atd. Podstatou této argumentace je především to, že byť není výslovně v zákoně důsledek v podobě neplatnosti smlouvy o úvěru při porušení pravidel úvěrové angažovanosti stanoven, účelem těchto pravidel je především chránit družstevníky a klienty družstevních záložen (jíž byla právní předchůdkyně oprávněné - pozn. Ústavního soudu) před nezákonnými kroky managementu, a s tímto účelem by bylo v rozporu, pokud by uvedený důsledek překročením pravidel úvěrové angažovanosti neměl být vyvolán. 9. Dovolávaly-li se obecné soudy právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 218/2014 a ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 29 Odo 22/2013, pak tento dle stěžovatelky na nynější situaci nedopadá, neboť se týkal vlivu porušení pravidel o omezení hotovostního styku na platnost smlouvy o úvěru, přičemž funkce tohoto omezení je jiná než účel pravidel úvěrové angažovanosti. Dlužník, stěžovatelka ani s dlužníkem ekonomicky propojené subjekty neměly povědomost o pravidlech angažovanosti a ani neměly žádnou povinnost je zjišťovat, neboť tato pravidla se váží k úvěrujícímu, nikoliv úvěrovanému subjektu. Ze strany oprávněné (resp. její právní předchůdkyně) tak dle stěžovatelky došlo k hrubému porušení pravidel angažovanosti, a to vědomě a úmyslně, což přivedlo stěžovatelku k myšlence, že tím mohlo dojít ze strany odpovědných pracovníků ke spáchání trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže. S oporou o rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2705/2006, a ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 29 Odo 22/2013, stěžovatelka dovozuje, že neplatnost úvěrové smlouvy je nutným následkem skutečnosti, že jejím uzavřením byl ze strany pracovníků oprávněné spáchán trestný čin. 10. Stěžovatelka se rovněž vymezuje vůči závěru obecných soudů, že by se domáhala neplatnosti úvěrové smlouvy účelově jen z důvodu vyvázání se ze svých smluvních závazků. Stěžovatelka se začala touto otázkou zabývat až tehdy, když na ni a