III.ÚS 1221/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1221/18 ze dne 4. 9. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti BOHEMIA SEKT, s.r.o., sídlem Smetanova 220, Starý Plzenec, zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou, sídlem Platnéřská 191/2, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. ledna 2018 č. j. 6 Afs 215/2017-40, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, Generálního finančního ředitelství, sídlem Lazarská 15/7, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byl zrušen rozsudek Nejvyššího správního soudu označený v záhlaví. 2. Z ústavní stížnosti a příslušného spisu Nejvyššího správního soudu je patrný následující skutkový stav. 3. Dne 13. 4. 2011 byla u stěžovatelky zahájena daňová kontrola na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2009 až prosinec roku 2010, v jejímž rámci bylo zjištěno, že stěžovatelka v předmětném období zajišťovala obědy pro své zaměstnance, o čemž účtovala jako o dodání zboží - potravin se sníženou sazbou daně z přidané hodnoty na výstupu. Jelikož mělo plnění charakter závodního stravování s poskytnutím příslušných doplňkových služeb, měla být dle kontrolního nálezu uplatněna základní sazba daně příslušející ke stravovacím službám. Správce daně proto dodatečnými platebními výměry vyměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až květen 2010, červenec až srpen 2010 a říjen až prosinec 2010. Odvolací finanční ředitelství však rozhodnutími z března 2013 uznalo námitky stěžovatelky, že se nejednalo o závodní stravování s poskytnutím příslušných doplňkových služeb. Správce daně však podal podnět k nařízení přezkoumání těchto rozhodnutí o odvolání. 4. Generální finanční ředitelství došlo po předběžném posouzení k názoru, že původní rozhodnutí o odvolání byla vydána v rozporu se zákonem, o čemž byla stěžovatelka zpravena v rozhodnutí o nařízení přezkumu ze dne 20. 12. 2013 č. j. 51283/13/7001-21001-010435. Po přezkoumání tohoto rozhodnutí Ministerstvem financí byl tento závěr potvrzen (rozhodnutí o odvolání proti nařízení přezkumného řízení ze dne 10. 6. 2014). Původní rozhodnutí o odvolání ze dne 19. 3. 2013 a 20. 3. 2013 vydaná Odvolacím finančním ředitelstvím byla změněna po přezkoumání. 5. Odvolací finanční ředitelství rozhodlo podle § 123 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), ve věci přezkumného řízení zahájeného rozhodnutím Generálního finančního ředitelství. Odvolací finanční ředitelství vydalo dne 23. 10. 2014 rozhodnutí č. j. 28082/14/5000-14301-706470, ve znění rozhodnutí ze dne 6. 5. 2015 č. j. 14329/15/5300-22441-706470; a rozhodnutí ze dne 23. 10. 2014 č. j. 28084/14/5000-14301-706470, ve znění rozhodnutí ze dne 6. 5. 2015 č. j. 14329/15/5300-22441-706470. 6. Generální finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatelky proti rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství, a to dne 1. 6. 2015 č. j. 28381/15/7100-20117-010435. 7. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. 6. 2017 č. j. 29 Af 70/2015-97 zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 1. 2018 č. j. 6 Afs 215/2017-40. 8. Samotným jádrem sporu v nyní projednávané věci bylo to, zda plnění (podávání obědů) poskytované zaměstnancům stěžovatelky představuje dodání zboží - potraviny podle § 13 odst. 1. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon o dani z přidané hodnoty"), u kterého bylo možné uplatnit sníženou sazbu daně z přidané hodnoty, nebo poskytnutí služby podle § 14 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, u kterého bylo třeba použít sazbu základní. II. Argumentace stěžovatelky 9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že všechna dosavadní rozhodnutí týkající se vyměřené daně z přidané hodnoty poukazují na to, že nelze zjednat nápravu cestou řádných opravných prostředků ani mimořádných opravných prostředků. 10. Důvodem pro podání ústavní stížnosti je porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, jež je garantováno čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zároveň byl narušen princip právní jistoty obsažený v čl. 1 odst. 1 Ústavy a dovozovaný z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, se pak dále promítá do dalšího základního práva zakotveného v čl. 11 Listiny, a to práva stěžovatelky vlastnit majetek, do kterého bylo ze strany správních orgánů i soudů taktéž zásadním způsobem zasaženo. Nadto nebylo respektováno právo stěžovatelky na zákonného soudce, garantované čl. 38 odst. 1 Listiny, když ze strany Nejvyššího správního soudu nebyla předložena předběžná otázka k Soudnímu dvoru Evropské unie. 11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popsala průběh daňového řízení. Dne 13. 4. 2011 byla u stěžovatelky zahájena daňová kontrola na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2009 až prosinec roku 2010, v jejímž rámci bylo zjištěno, že stěžovatelka v předmětném období zajišťovala obědy pro své zaměstnance, o čemž účtovala jako o dodání zboží - potravin se sníženou sazbou daně z přidané hodnoty na výstupu. Jelikož mělo plnění charakter závodního stravování s poskytnutím příslušných doplňkových služeb, měla být dle kontrolního nálezu uplatněna základní sazba daně příslušející ke stravovacím službám. Správce daně proto dodatečnými platebními výměry vyměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až květen 2010, červenec až srpen 2010 a říjen až prosinec 2010. Odvolací finanční ředitelství však rozhodnutími z března 2013 napadená rozhodnutí zrušilo a řízení zastavilo s tím, že nešlo o závodní stravování s poskytnutím příslušných doplňkových služeb. Správce daně však podal podnět k nařízení přezkoumání těchto rozhodnutí o odvolání Generálnímu finančnímu ředitelství, které došlo po předběžném posouzení k názoru, že původní rozhodnutí o odvolání byla vydána v rozporu se zákonem, o čemž byla stěžovatelka zpravena v rozhodnutí o nařízení přezkumu ze dne 20. 12. 2013; po přezkoumání tohoto rozhodnutí Ministerstvem financí byl tento závěr potvrzen rozhodnutím o odvolání proti nařízení přezkumného řízení ze dne 10. 6. 2014. 12. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že rozhodnutím napadeným ústavní stížností je zcela popřen princip právní jistoty. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu nabylo v souladu s § 103 odst. 1 daňového řádu právní moci, čímž bylo založeno legitimní očekávání stěžovatelky, že při aplikaci příslušných právních norem nebude omezeno její vlastnické právo. Jestliže odvolací orgán všechny námitky stěžovatelky uznal a rozhodl v její prospěch, není myslitelné, aby správce daně se domáhal přezkumu takového rozhodnutí pouze z důvodu odlišného názoru. Generální finanční ředitelství vydalo nařízení o přezkumu dne 20. 12. 2013, které bylo potvrzeno rozhodnutím Ministerstva financí z 10. 6. 2014. Odvolací orgán vázán právním názorem Generálního finančního ředitelství po provedeném přezkumném řízení vydal nová rozhodnutí o odvolání a svoje původní rozhodnutí změnil (zamítl odvolání). Stěžovatelka sice proti samotnému rozhodnutí o nařízení přezkoumání rozhodnutí příslušnou žalobou dle soudního řádu správního nebrojila, ale žalobou proti konečnému rozhodnutí v přezkumném řízení napadla nezákonnost celého procesu. Poukázala na to, že Nejvyšší správní soud se nevypořádal se zákonností samotného přezkumného řízení, které mělo zásadní dopad na konečné rozhodnutí po provedeném přezkumu. 13. Stěžovatelka argumentovala rozhodnutími Ústavního soudu a také zdůraznila, že v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem nebylo respektováno právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny tím, že Nejvyšší správní soud nepředložil předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní pro