III.ÚS 1241/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1241/08 ze dne 27. 11. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 27. listopadu 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Z. S., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova č. p. 58/31, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. října 2007 sp. zn. 8 Tdo 1161/2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. dubna 2006 sp. zn. 6 To 110/2006, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, splňující náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále k porušení zásady rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny. Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. 8 Tdo 1573/2005 mimo jiné bylo zrušeno předcházející usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2005 sp. zn. 6 To 625/2004 ve výrocích týkajících se stěžovatele a některých dalších obviněných. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu bylo Krajskému soudu v Ostravě přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 11. 4. 2006 znovu rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. řádu zrušil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. února 2004 sp. zn. 3 T 88/2001, jako soudu prvního stupně a ve vztahu ke stěžovateli rozhodl podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu znovu tak, že jej uznal vinným trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona. Za tento trestný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody na dvanáct měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na osmnáct měsíců. Podle skutkových zjištění obecných soudů se měl stěžovatel trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák. dopouštět nejméně od počátku roku 1997 do října 1998 v České republice a jiných státech Evropy jako spolupachatel odsouzené Z. K. a řady dalších osob, v rozhodnutí krajského soudu uvedených. Odsouzená K. poté, co jako tanečnice získala zkušenosti a informace o provozu nočních barů a kabaretů v zahraničí, založila v obci Břidličná, okr. Bruntál, zprostředkovatelskou agenturu s názvem START a začala zajišťovat práci v uvedených nočních podnicích v západní a jižní Evropě pro ženy, zejména z České republiky, a to jak s pracovním povolením, tak i bez něj. Přitom dle skutkových zjištění obecných soudů odsouzená K. spolupracovala mimo jiné právě se stěžovatelem, který dle odsuzujícího rozsudku krajského soudu "zajišťoval kontakty zejména na zprostředkovatelské agentury ve Švýcarsku i na majitele a provozovatele jednotlivých podniků, podílel se po organizační stránce na zajišťování pobytu žen v těchto podnicích, vybíral od nich provize, a to i od majitelů podniků, případně zprostředkovatelských agentur, a ve spolupráci se Z. K. a dalšími obviněnými umisťoval ženy, které sám kontaktoval a i v jiných zemích, a zajistil tak nejméně D. P." Ženy, kterým stěžovatel spolu s dalšími odsouzenými zajišťoval pobyty v zahraničí, byly dle skutkových zjištění krajského soudu odsouzenými rozlišovány podle toho, zda jsou či nejsou ochotny poskytovat sexuální služby, ať již pohlavní styk za úplatu či jiné formy prostituce a v závislosti na této okolnosti jim byly odsouzenými včetně stěžovatele zajišťovány pobyty v zahraničních podnicích, ve kterých byly takové sexuální služby poskytovány. Současně dle skutkových zjištění obecných soudů odsouzení do těchto podniků posílali i ženy, o nichž pouze předpokládali, že by tyto služby mohly poskytovat. Proti výše uvedenému odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na důvody uvedené v ust. § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. Dovolání však bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu dle ust. § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. V odůvodnění projednávané ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že odvolací soud dle jeho názoru v jeho trestní věci porušil základní zásady trestního řízení, zejména zásadu volného hodnocení důkazů, zásadu materiální pravdy a zásadu presumpce neviny. Stěžovatel vytýká obecnému soudu nesprávné hodnocení výsledků dokazování provedeného soudem prvého stupně, jež má dle jeho názoru za následek nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud se měl dle stěžovatele dále dopustit i pochybení procesního rázu, přičemž Nejvyšší soud v dovolacím řízení tyto chyby soudu druhého stupně prý ignoroval. Konkrétněji stěžovatel poukazuje na to, že v průběhu řízení došlo ve vztahu k jeho osobě ke změně znění skutkové věty, aniž by taková změna byla odrazem provedených důkazů. Stěžovatel má za to, že existuje rozpor mezi skutkovou větou v rozhodnutí krajského soudu, týkající se jeho osoby, a odůvodněním téhož rozhodnutí. Stěžovatel poukazuje na to, že ve skutkové větě je jako jediná konkrétní žena, jíž měl stěžovatel zprostředkovávat práci v zahraničí, výslovně uvedena svědkyně P., ač je to v rozporu s její výpovědí v přípravném řízení i s výpovědí svědkyně D. a dalších, kteří dle stěžovatele potvrdili, že v případě P. nešlo o žádné zprostředkování sexuálních služeb, ale toliko o práci tzv. diskžokejky. Dle názoru stěžovatele tak nebylo prokázáno, co je ve skutkové větě ohledně jeho osoby uvedeno. Stěžovatel má dále zato, že Nejvyšší soud postupoval nesprávně, pokud bezdůvodně převzal úvahu Krajského soudu v Ostravě uvedenou v původním usnesení ze dne 17. února 2005 na str. 3, o tom, jak by snad mohla u hlavního líčení vypovídat svědkyně P., k jejímuž výslechu pro její úmrtí nedošlo. Stěžovatel dále polemizuje s argumentací Nejvyššího soudu ohledně odkazu dovolacího soudu na výpověď svědkyně M. D. Stěžovatel uvádí, že tato svědkyně lhala, což prý vyšlo najevo v samostatném trestním řízení proti jeho osobě před Okresním soudem v Novém Jičíně vedeném pod sp. zn. 21 T 157/2003. Stěžovatel zdůrazňuje, že uvedené trestní řízení bylo ukončeno zprošťujícím a nyní pravomocným rozsudkem ze dne 11. března 2005. Stěžovatel dále označuje závěry dovolacího soudu ohledně jeho viny za spekulace. Dle stěžovatele nebylo žádným způsobem prokázáno, že by měl z vyplacených provizí značný prospěch. Stěžovatel dále nesouhlasí se samotnou právní kvalifikací stíhaného skutku, který dle jeho názoru nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu kuplířství ve smyslu ust. § 204 odst. 1 tr. zákona ve znění účinném před příslušnou novelou trestního zákona. Stěžovatel dále nesouhlasí s postupem Nejvyššího soudu pokud jde o hodnocení přípustnosti jeho dovolání z důvodů dle ust. § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Stěžovatel přitom odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05, neboť se domnívá, že i v jeho případě lze označit postup dovolacího soudu za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení dovolání jako mimořádného opravného prostředku do trestního procesu. II. Ústavní soud měl v řízení o návrhu stěžovatele k dispozici spis Okresního soudu v Bruntále, vedený pod sp. zn. 3 T 88/2001, jenž byl Ústavnímu soudu zapůjčen v rámci řízení o ústavní stížnosti spoluobviněného stěžovatele T. V., vedeného pod sp. zn. IV. ÚS 1502/08. Na základě spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět, neboť je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud dále zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti i skutečnost, že jako orgán ochrany ústavnosti není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly. Je toliko povinen posoudit, zda dokazování bylo provedeno způsobem souladným s těmi zásadami trestního práva procesního, jež mají ústavněprávní relevanci jako součást práva na spravedlivý proces či práva na obhajobu (viz jednotlivá ust. § 2 tr. řádu). Kasační pravomoc Ústavního soudu se uplatní jen tehdy, jsou-li skutkové či na ně navazující právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s faktickými výsledky provedeného dokazování. Jak Ústavní soud již opakovaně konstatoval, ne každé pochybení obecných so