III.ÚS 1248/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1248/17 ze dne 10. 10. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Horáka, zastoupeného Mgr. et Mgr. Zbyňkem Vašinkou, advokátem, sídlem tř. T. G. Masaryka 1129, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. února 2017 č. j. 9 As 261/2016-27 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. srpna 2016 č. j. 22 A 68/2013-83, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Ředitelství silnic a dálnic ČR, sídlem Čerčanská 12, Praha 4 - Krč, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů, a to pro porušení čl. 10, čl. 11 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Obecní úřad v Dobré vydal dne 16. 3. 2000 stavební povolení na stavbu objektů silnice I/48 Frýdek-Místek - Dobrá obchvat (objekty D 190 - místní komunikace VIII; D 204 - nadjezd v km 4,605; D 308 - odvodnění MK VIII). Následné kolaudační rozhodnutí Obecního úřadu Dobrá k dané stavbě bylo zrušeno rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje (dále jen "krajský úřad") ze dne 3. 12. 2004 z důvodu odchylné realizace stavby od dokumentace. K žádosti bylo zahájeno řízení o dodatečném povolení stavby daných objektů [§ 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]. 3. Magistrát města Frýdku-Místku, jakožto specializovaný stavební úřad (dále jen "stavební úřad"), rozhodnutím ze dne 28. 12. 2012 dodatečně povolil stavbu "Silnice I/48 Frýdek-Místek - Dobrá, obchvat (D 190 - místní komunikace VIII; D 204 - nadjezd v km 4,605; D 308 - odvodnění MK VIII)", a současně povolil užívání této stavby (šlo o třetí rozhodnutí v pořadí, neboť předchozí jeho rozhodnutí o dodatečném povolení stavby ze dne 8. 4. 2005 a ze dne 11. 2. 2011 byla zrušena). Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí zamítl krajský úřad rozhodnutím ze dne 25. 4. 2013. 4. K žalobě stěžovatele proti rozhodnutí správních orgánů o dodatečném povolení stavby objektů rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem ze dne 17. 8. 2016 č. j. 22 A 68/2013-83 tak, že žalobu zamítl (šlo o druhé rozhodnutí v pořadí, neboť první jeho rozhodnutí ze dne 6. 10. 2015 bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016 č. j. 9 As 253/2015-33; podle Nejvyššího správního soudu nemohl krajský soud v daném případě zamítnout žalobu jen pro nepředložení části správního spisu vedlejším účastníkem, a to části grafické dokumentace stavby). 5. Kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 22. 2. 2017 č. j. 9 As 261/2016-27. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že stavba byla postavena bez stavebního povolení (byla realizována v rozporu s dokumentací předloženou ve stavebním řízení), proto mělo být následně nařízeno stavebním úřadem odstranění stavby. Nemělo dojít k dodatečnému povolení stavby, neboť vedlejší účastník jako stavebník neprokázal soulad stavby s veřejným zájmem, jak stanovil § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, resp. soulad s územně plánovací dokumentací, obecnými technickými požadavky na výstavbu a zájmy chráněnými zvláštními předpisy. Namísto toho stavební úřad užil správního uvážení a pokusil se tento soulad prokázat za stavebníka; správní uvážení však vůbec nemělo být použito. 7. Podle stěžovatele porušily správní orgány zásadu slyšení účastníků, zásadu služby veřejnosti, zásadu materiální pravdy (nebyl řádně zjištěn skutkový stav) a zásadu spravedlivého procesu. Stěžovatel neměl dostatečnou možnost uplatnit svá práva; nebyl předem vyrozuměn o konání místního šetření dne 11. 1. 2011 (nebyl proto při něm přítomen) a stavební úřad mu k seznámení s podklady rozhodnutí stanovil nepřiměřeně krátkou lhůtu tří dnů v době vánočních svátků. Stavební úřad navíc vydal rozhodnutí v týž den, kdy končila lhůta pro dané vyjádření k podkladům, proto pokud by stěžovatel podal vyjádření až v poslední den lhůty, nemohl by se stavební úřad s obsahem vyjádření objektivně seznámit. Podle stěžovatele se stavební úřad vůbec nezabýval jeho vyjádřením ze dne 21. 12. 2012. 8. Stěžovatel ve věci shledává "systémovou podjatost" správních orgánů i soudů. Je nepochybné, že umístnění nadjezdu je v rozporu s územně plánovací dokumentací obce Dobrá; to plyne i z vyjádření této obce. Stavební úřad se však tímto nezabýval; rozporným umístěním došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Objekt D 204 měl být původně mimo zónu bydlení, avšak k realizaci došlo v zóně bydlení, a to do pozemků stěžovatele, a vedlejší účastník se poté snažil získat dodatečné povolení stavby. Tím obešel i povinnost doložit stavebnímu úřadu nové posouzení vlivu stavby na životní prostředí (tzv. EIA) při změněné poloze daného objektu. Uvedená změna stavby (její polohové posunutí) nebyla nikdy stavebním úřadem veřejně projednána, a nebylo vydáno rozhodnutí dle § 68 stavebního zákona v řízení o změně stavby, nebo souběžně s kolaudačním řízením dle § 81 stavebního zákona. 9. Objekt SO 190 byl povolen na pozemku p. č. X, k němuž nikdy vedlejší účastník nezískal vlastnické ani užívací právo. 10. Stěžovatel byl ochoten prodat za účelem dané stavby ty ze svých pozemků, které byly v trase páteřní stavby dané přeložky silnice I/48, nadchodu a lávky. Za účelem stavby však došlo současně k vyvlastnění i pozemků stěžovatele, které odmítal dobrovolně prodat proto, že dle územně plánovací dokumentace zde stavba vůbec neměla být realizována. Současně vadně také nedošlo na žádost stěžovatele k vyvlastnění dvou jeho pozemků v blízkosti stavby, které bude možno nyní užívat jen s velkými obtížemi (§ 110 odst. 3 stavebního zákona). Navíc měl být zvolen místo vyvlastnění pozemků postup jiný za účelem získání práv k pozemkům stěžovatele, a to ještě v předstihu před povolením stavby a její realizací, např. směnou za pozemky obce Dobrá. 11. Podle stěžovatele došlo k zásahu do jeho práva na ochranu osobnosti. Nezpochybňoval potřebnost dané přeložky silnice I/48, dokonce umožnil zhotovitelům užívat jeho zařízení, kanceláře, areál. Rozhodnutím o vyvlastnění však došlo k "ocejchování" stěžovatele jako "nepřítele celého obchvatu", a bylo zasaženo do jeho dobré pověsti. Podstatou jeho nesouhlasu však byl postup vedlejšího účastníka, který do návrhu kupní smlouvy na koupi pozemků stěžovatele zahrnul také pozemky, na kterých dle územně plánovací dokumentace vůbec daná stavba neměla stát; tím vedlejší účastník donutil stěžovatele k odmítnutí podpisu dané smlouvy a vytvořil si tak formální podmínky pro proces vyvlastnění všech jím požadovaných pozemků stěžovatele. Stěžovatel po vedlejším účastníku nežádá finanční kompenzaci, nýbrž veřejnou omluvu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 14. Po ústavněprávním přezkumu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená rozhodnutí z tohoto hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Správní soudy se řádně zabývaly námitkami stěžovatele, které opětovně vznáší v ústavní stížnosti, a své závěry přehledně rozvedly v odůvodnění napadených rozsudků. Ústavní soud není další instancí správního soudnictví, není povolán k výkladu tzv. podústavního práva, ani přehodnocování závěrů soudů a nahr