III.ÚS 1270/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1270/23 ze dne 20. 6. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Hynka Cibulky, zastoupeného JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2023, č. j. 21 Cdo 3752/2022-455, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2022, č. j. 62 Co 155/2022-416, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 12. 2021, č. j. 23 C 170/2012-361, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2021, č. j. 21 Cdo 3494/2020-323, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] stěžovatel brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel sice v petitu ústavní stížnosti výslovně nenapadá rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2021, č. j. 21 Cdo 3494/2020-323, jímž byla povolena obnova řízení, nicméně argumentačně proti němu brojí (srov. dále). Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že ústavní stížnost směřuje (obsahem, nikoliv petitem) nejen proti rozhodnutím vydaným v řízení obnoveném, ale rovněž proti samotnému rozhodnutí, jímž byla povolena obnova řízení. 2. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí proto uvést, že obecné soudy rozhodovaly o žalobě, jíž se J. Hladíková (dále jen "žalobkyně") domáhala určení, že okamžité zrušení jejího pracovního poměru, provedené stěžovatelem dne 14. 8. 2012 (doručené žalobkyni 21. 8. 2012) s odůvodněním, že dne 28. 2. 2008 žalobkyně odešla k lékaři a od té doby nedochází do zaměstnání, je neplatné. Průběh předchozího řízení, v jehož rámci došlo po zásazích Nejvyššího soudu nejdříve k zamítnutí žaloby a následně k povolení obnovy řízení, je shrnut ve stěžovaném rozsudku Městského soudu v Praze (bod 3). 3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem, který byl vydán po povolení obnovy řízení, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 21. 8. 2012 je neplatné (výrok I.). 4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který shora označeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil podle § 219 o. s. ř. s tím, že součástí svého rozhodnutí učinil také změnu předcházejících rozhodnutí dle § 235h odst. 1 o. s. ř., a to včetně akcesorických výroků o nákladech řízení. 5. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 6. Stěžovatel s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž obsáhle rekapituluje průběh předchozího řízení. Rozporuje závěr Nejvyššího soudu (srov. výše rozsudek ze dne 24. 6. 2021, č. j. 21 Cdo 3494/2020-323), jímž bylo rozhodnuto o povolení obnovy řízení. Je toho názoru, že v nyní posuzované věci nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy, neboť zde nebyla dána žádná nová skutečnost ve smyslu § 228 odst. 1 o. s. ř., kterou by žalobkyně nemohla bez své viny použít v původním řízení. Stěžovatel v této souvislosti uvádí, že obecné soudy jsou i v obnoveném řízení povinny zkoumat, zda jsou naplněny podmínky přípustnosti žaloby na obnovu řízení. Vymezuje se rovněž vůči závěru, že zde nebyl naplněn důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru (důvody, pro které obecné soudy neposoudily dopisy adresované žalobkyni jako výzvu k nástupu do práce, považuje za formalistické). 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. postrádá-li ústavní stížnost ústavněprávní rozměr. 8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti rovněž zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy České republiky). Dále akcentoval subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203) nebo nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jejich nositele, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo. 9. Jádrem ústavní stížnosti je polemika se závěrem o existenci nové skutečnosti ve smyslu § 228 odst. 1 o. s. ř., obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu, na základě kterého dovolací soud připustil obnovu řízení. Namítá-li tedy stěžovatel, že zde nebyla žádná nová skutečnost zakládající důvod obnovy řízení, což odůvodňuje tím, že příslušné rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce mohlo být k důkazu provedeno již v původním řízení, Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, v níž zdůrazňuje, že jeho úkolem je hodnotit přezkoumávaný proces jako celek, nikoliv jen jeho některé segmenty. Ústavní soud totiž přihlíží k závažnosti eventuálních pochybení v postupu obecných soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, neboť právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. Platí tedy, že nikoliv každý (a v tomto případě navíc toliko eventuální, resp. stěžovatelem tvrzený) procesně vadný postup ve smyslu porušení podústavního práva současně atakuje ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí proto vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, resp. v konstatování, že došlo k jinému zásahu do základních práv a svobod jednotlivce (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1639/14 ze dne 30. 10. 2015). 10. Doktrína i judikatura v této souvislosti zmiňuje tzv. specifické ústavní právo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou totiž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad. Tyto vady je třeba nazírat právě v kontextu tzv. specifického ústavního práva, které je porušeno tehdy, nezjistí-li obecné soudy porušení ústavněprávních záruk, tzn. nerespektují-li soudy ústavněprávní záruku, protože vycházely z toho, že jí chráněná oblast nebyla zasažena. Je však nezbytné, aby toto nerespektování základního práva mělo vliv na výsledek řízení. K porušení specifického ústavního práva dochází také tehdy, dopustí-li se soud hrubě nepřiměřeného způsobu vyvažování mezi vícero ústavněprávními zárukami (princip proporcionality). Specifické ústavní právo však není porušeno tehdy, je-li rozhodnutí, poměřováno podle podústavního práva, objektivně chybné; tato chyba totiž musí spočívat právě v nerespektování základních práv [srov. např. také MANSSEN, G. Staatsrecht II - Grundrechte. 14. vyd. C. H. Beck, München, 2017, s. 38, anebo nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73