III.ÚS 1305/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1305/14 ze dne 16. 10. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud ČR rozhodl dne 16. října 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky UNIPETROL RPA, s. r. o., se sídlem v Litvínově, Záluží 1, zastoupené Mgr. Vojtou Romanem, LL.M., advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí 193/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2014 č. j. 1 Aps 14/2013-91 a proti výrokům I, III, IV, V a VI rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2013 č. j. 15 A 53/2010-106, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti výroku I, jakož i souvisejících výroků III a IV rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2014 č. j. 1 Aps 14/2013-91, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. V ústavní stížnosti ze dne 7. 4. 2014, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími, vydanými v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu ve věci daně z příjmů právnických osob, byla porušena základní práva dle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 2 odst. 3, čl. 89 odst. 2 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a rozsudek Nejvyššího správního soudu v celém rozsahu a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ve vymezeném rozsahu, zrušil. Stěžovatelka dále navrhla (v bodě 6 ústavní stížnosti), aby Ústavní soud odložil vykonatelnost výroku I, jakož i souvisejících výroků III a IV napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 2. 10. 2006 podala stěžovatelka k Finančnímu úřadu v Litvínově přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2005, v němž vyčíslila daňovou povinnost ve výši 335 873 360 Kč. Finanční úřad v Litvínově stanovil dne 4. 10. 2006 daňovou povinnost stěžovatelky na základě podaného daňového přiznání podle § 46 odst. 5 tehdy platného a účinného zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád"). Stěžovatelka proti tzv. konkludentnímu vyměření daně podala dne 1. 11. 2006 odvolání a ve věci bylo vícekrát rozhodováno daňovými orgány prvního i druhého stupně; o věci bylo rovněž rozhodováno ve správním soudnictví, a to rozsudkem ze dne 4. 2. 2009 č. j. 15 Ca 176/2007-65 Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a rozsudkem ze dne 26. 8. 2009 č. j. 1 Afs 49/2009-109 Nejvyššího správního soudu (dále jen "kasační soud"). Po vrácení věci pokračoval Finanční úřad v Litvínově v zahájeném daňovém řízení. Dne 27. 5. 2010 rozhodnutím č. j. 29125/10/207971505917 Finanční úřad v Litvínově opětovně rozhodl o odvolání stěžovatelky tak, že mu částečně vyhověl a změnil daňovou povinnost stěžovatelky na částku 324 944 880 Kč. Podanou námitku stěžovatelky proti postupu správce daně vyhodnotil jako doplnění odvolání, samostatně o ní nerozhodoval, neboť její podání v průběhu odvolacího řízení podle finančního úřadu přípustné nebylo. Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí finančního úřadu zamítlo Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 27. 10. 2010 č. j. 9612/10-1200-506330. Stěžovatelka se správní žalobou podanou u krajského soudu dne 11. 6. 2010 proti žalovaným 1) Specializovaný finanční úřad, se sídlem v Praze 1 a 2) Odvolací finanční ředitelství, se sídlem v Brně, domáhala ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu, který spatřovala v nezákonně vedeném daňovém řízení ve věci daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2005. Dne 16. 10. 2013 rozsudkem č. j. 15 A 53/2010-106 krajský soud žalobu proti Specializovanému finančnímu úřadu odmítl pro opožděnost (výrok I), určil, že vedení daňového řízení ze strany Finančního ředitelství v Ústí nad Labem o daňové povinnosti stěžovatelky za rok 2005 bylo v období od 25. 6. 2010 do 1. 11. 2010 nezákonným zásahem (výrok II), návrh na určení, že v období od 11. 2. 2010 do 24. 6. 2010 docházelo ze strany Finančního ředitelství v Ústí nad Labem k nezákonnému zásahu vůči stěžovatelce, zamítl (výrok III). Dále rozhodl, že Specializovaný finanční úřad a stěžovatelka nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV), rozhodl o vrácení soudního poplatku stěžovatelce (výrok V) a Odvolacímu finančnímu ředitelství uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 6 663 Kč ve stanovené lhůtě (výrok VI). Dne 21. 1. 2014 rozsudkem č. j. 1 Aps 14/2013-91 kasační soud o kasačních stížnostech stěžovatelky a žalovaného Odvolacího finančního ředitelství rozhodl tak, že rozsudek krajského soudu ze dne 16. 10. 2013 č. j. 15 A 53/2010-106 ve výrocích II a VI zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (výrok I), kasační stížnost stěžovatelky zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výroky III a IV). V odůvodnění kasační soud uvedl, že neobstál závěr krajského soudu, dle něhož po zrušení rozhodnutí finančního úřadu ze dne 17. 1. 2007 již nebylo možno v daňovém řízení pokračovat, obdobně jako v případě zrušení dodatečných platebních výměrů soudem. V projednávaném případě byla situace odlišná od okolností, za nichž bylo vydáno usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2009 č. j. 1 Aps 2/2008-76, na které stěžovatelka poukázala. K otázce včasnosti žaloby ve vztahu k prvnímu žalovanému (Specializovanému finančnímu úřadu, se sídlem v Praze 1) kasační soud uvedl, že po zrušujícím rozsudku krajského soudu se věc vrátila do otevřeného odvolacího řízení, neboť vyměřovací řízení bylo s konečnou platností ukončeno vydáním rozhodnutí o konkludentním vyměření daně. V průběhu odvolacího řízení již daňový řád podání námitky nepřipouští. Argumentace stěžovatelky, že lhůta pro podání žaloby podle § 84 s. ř. s. počala běžet marným uplynutím lhůty pro vyřízení námitky, vycházela z chybného předpokladu, že v dané fázi řízení bylo podání námitky přípustné. Ústavní soud připomíná, že dne 1. 1. 2013 nabyl účinnosti zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, v důsledku čehož se změnila struktura daňové správy. Stávající finanční ředitelství zanikla a z dosavadních finančních úřadů vznikla územní pracoviště 14 krajských finančních úřadů; nově vzniklo též Odvolací finanční ředitelství, se sídlem v Brně, vykonávající působnost správního orgánu nejblíže nadřízeného finančním úřadům (srov. vyhl. č. 48/2012 Sb., o územních pracovištích finančních úřadů, která se nenacházejí v jejich sídlech), a které se též uvedeným dnem stalo v rámci nedokončených řízení ve správním soudnictví nástupcem bývalých finančních ředitelství. Nově vznikl též Specializovaný finanční úřad, jehož nadřízeným orgánem je Generální finanční ředitelství se sídlem v Praze. III. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že v její věci rozhodující obecné soudy se zásadním způsobem odchýlily od dosavadní rozhodovací praxe rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); dále tvrdila porušení čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny; nerespektováním judikatury Ústavního soudu byl porušen čl. 89 odst. 2 Ústavy a v důsledku toho i čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka tvrdila, že jí bylo upřeno "právo ochrany proti nezákonnému zásahu správních orgánů" tím, že oba soudy nesprávně a v rozporu s procesními předpisy posoudily otázku včasnosti podané žaloby proti původně žalovanému Finančnímu úřadu v Litvínově. Stěžovatelka byla toho názoru, že závěry obou soudů byly v rozporu "nejen se zákonem, ale i se závěry odborné literatury a především rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu", a zkrátily tak stěžovatelku jako žalobkyni na jejím právu účinně se hájit dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, při ochraně svého majetku dle čl. 11 Listiny, a neposkytly jí ochranu před zásahem daňových orgánů dle čl. 13 Úmluvy, čímž hrubě zasáhly do podstaty a smyslu základních práv a svobod dle čl. 4 odst. 4 Listiny. Stěžovatelka poukázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005 sp. zn. 2 Afs 144/2004 a polemizovala s právním posouzením včasnosti její žaloby a názorem Nejvyššího správního soudu, že v dané fázi daňového řízení daňový řád nepřipouštěl podání námitky proti postupu správce daně ve smyslu § 16 odst. 4 písm. d) daňového řádu. Takový výklad dle stěžovatelky neu