III.ÚS 1315/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1315/15 ze dne 25. 6. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené Mgr. Janem Tomsem, advokátem se sídlem v Ostravě, Petřvaldská 99/200, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2015 č. j. 6 To 23/2015-595 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 2014 sp. zn. 1 T 210/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní soud obdržel dne 5. 5. 2015 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jejího tvrzení porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ústavní princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením zamítl Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") návrh stěžovatelky na povolení obnovy trestního řízení, neboť pro obnovu neshledal splnění podmínek ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou v záhlaví uvedeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítl jako nedůvodnou. 3. Stěžovatelka byla v původním trestním řízení uznána vinnou ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném v době spáchání skutku, kterého se podle soudu dopustila tím, že za deštivé noci dne 31. 10. 2004 nepřizpůsobila rychlost svého automobilu okolnostem silničního provozu, načež na přechodu pro chodce čelně srazila silně podnapilého chodce, který později svým zraněním podlehl. Za tento trestný čin byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, podmíněně odloženého na zkušební dobu dvou let, a k trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu čtyř let. Soud prvního stupně provedl jako důkazy zejména výpovědi svědků, kteří v daném okamžiku jeli ve svých vozidlech za vozidlem stěžovatelky, a znalecké posudky z oboru soudního lékařství a silniční dopravy. Zejména na základě posudku z oboru soudního lékařství a výpovědí svědků soud prvního stupně dovodil, že poškozený se v době, kdy jej stěžovatelka srazila, pohyboval na přechodu z pohledu stěžovatelky směrem zleva doprava, o čemž svědčilo nejen jeho poranění, ale i způsob, jakým popsali svědci pohyb těla poškozeného bezprostředně po srážce s vozidlem stěžovatelky. Stěžovatelka a její manžel naopak ve svých výpovědích uvedli, že poškozený se pohyboval zprava doleva, přičemž se (vzhledem ke zjištěným zraněním) musel těsně před srážkou otočit. Znalec z oboru silniční dopravy konstatoval, že verzi předestřenou stěžovatelkou nemůže vyvrátit, avšak i v případě, že by se poškozený před srážkou otočil, musel by navíc (vzhledem k pohybu jeho těla bezprostředně po srážce) také opačným směrem přinejmenším vykročit. Znalec tak shrnul, že v obou případech měla stěžovatelka dost času zabránit srážce, přizpůsobila-li by svou jízdu okolnostem silničního provozu v daném čase. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání. Soud druhého stupně následně rozsudek soudu prvního stupně zrušil a zmírnil uložený trest odnětí svobody na dobu osmi měsíců, s podmíněným odkladem na dobu osmnácti měsíců, a trest zákazu činnosti na osmnáct měsíců. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí soudu druhého stupně v původním řízení podala dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Všechna uvedená rozhodnutí z původního řízení napadla stěžovatelka ústavní stížností, která byla usnesením sp. zn. II. ÚS 2462/07 ze dne 30. 1. 2008 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. 4. Stěžovatelka podala dne 25. 8. 2014 návrh na obnovu řízení před obecnými soudy, přičemž navrhla jako nový důkaz výpověď nového svědka, se kterým se její manžel náhodně setkal dne 28. 6. 2014 a který nehodu před téměř deseti lety viděl. Svědek si průběh nehody vybavoval odlišně od ostatních svědků a v rozporu se znaleckými posudky z původního řízení, přičemž mj. vypověděl, že poškozený vběhl na přechod tak, že narazil do vozidla stěžovatelky z boku a po srážce s vozidlem neletěl přes střechu vozidla, nýbrž "celou dobu překrýval bok auta". Následně nechala stěžovatelka zpracovat i nový znalecký posudek z oboru silniční dopravy, který navazoval na svědectví nově objeveného svědka. Tento posudek dle stěžovatelky potvrzuje verzi, kdy poškozený rychle vběhl do jízdní dráhy stěžovatelky zprava a ta v důsledku toho neměla dost prostoru a času, aby nehodě zabránila. Nový posudek, na rozdíl od těch předchozích, s ohledem na nové svědectví pracuje s variantou, že stěžovatelka poškozeného srazila pouze bokem vozidla, nikoli čelně. 5. Okresní soud v řízení o povolení obnovy řízení hodnotil, zda nové důkazy mohou vést k jinému rozhodnutí o vině či trestu, a dospěl k závěru, že nikoliv. Své rozhodnutí opřel zejména o konstatování nedůvěryhodnosti nového svědka a jeho výpovědi. Toto tvrzení soud odůvodnil zejména tím, že svědek (tehdy policista), ačkoli měl bezprostředně nehodu vidět, v danou chvíli nepřišel účastníkům nehody jakkoli pomoci. Soud také poukázal na svědkovu trestní minulost, dále i na to, že se svědek o tom, že danou nehodu viděl, za celých deset let nikomu dalšímu nezmínil. Výpověď svědka o náhodném setkání s manželem stěžovatelky se navíc vcelku podstatně lišila od výpovědi manžela. Při hodnocení znaleckého posudku soud konstatoval, že tento posudek vychází značnou měrou právě z výpovědi nového svědka, navíc dle názoru soudu naprostá většina dalších údajů, ze kterých znalec vycházel, neměla objektivní základ. Posudek se rozchází nejen se znaleckým posudkem z oboru silniční dopravy z původního řízení, ale i s posudkem z oboru soudního lékařství a výpovědí svědků v původním řízení. Soud tak hodnotil nový posudek jako neúplný, nejasný, nesprávný a tedy jako nezpůsobilý ovlivnit rozhodnutí o vině a trestu v případném obnoveném řízení. Proti usnesení okresního soudu o zamítnutí obnovy řízení podala stěžovatelka stížnost, kterou krajský soud zamítl, jelikož se s uvedenými závěry plně ztotožnil. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, která je ve značné míře shodná se stěžovatelčinou ústavní stížností podanou již v roce 2007, podrobně rekapituluje celé původní řízení. V poslední části stížnosti, jež jako jediná skutečně brojí proti napadeným usnesením, stěžovatelka konstatuje porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, spočívajícího v tom, že obecné soudy odmítly obnovit řízení i přes to, že nové důkazy nasvědčují, že k nehodě mohlo dojít způsobem, jak to stěžovatelka tvrdila v původním řízení. Dle názoru stěžovatelky je nově předložený znalecký posudek přinejmenším stejně věrohodný jako ten, který byl proveden v původním řízení. Nově předložené důkazy tak dle názoru stěžovatelky k jinému rozhodnutí o vině či trestu rozhodně vést mohly. Stěžovatelka tvrdí, že postupem soudů při rozhodování o obnově řízení opět došlo k porušení zásady in dubio pro reo a že závěry soudů jsou v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. III. Formální předpoklady projednání návrhu 7. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne mer