III.ÚS 1346/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1346/20 ze dne 2. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů Václava Kratochvíla a Jitky Kratochvílové, zastoupených Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem Barrandova 1920/7a, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020 č. j. 29 NSČR 10/2020-B-61, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2019 č. j. 4 VSPH 1448/2019-B-25 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. srpna 2019 č. j. KSUL 45 INS 2688/2019-B-13, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve spojení s § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť je považují za věcně nesprávná. 2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že insolventní stěžovatelé podali příslušnému soudu návrh na povolení oddlužení obsahující specifikaci výše jejich příjmů, majetku, závazků a určení způsobu navrhovaného řešení úpadku. Krajský soud coby soud insolvenční svým usnesením rozhodl, že stěžovatelé byli oprávněni podat návrh na povolení oddlužení. Současně rozhodl, že oddlužení stěžovatelů neschvaluje, neboť v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na schválení oddlužení [§ 405 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č.182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů]. 3. Krajský soud shledal v souvislosti s návrhem stěžovatelů na povolení oddlužení nepoctivost jejich záměru, který dovodil hned z několika skutkových zjištění. V prvé řadě stěžovatelé bezúplatně převedli v době úpadku svůj nemovitý majetek v hodnotě přesahující 1 mil. Kč na svou dceru. O tomto majetkovém převodu se navíc insolvenční soud dozvěděl až ze zprávy insolvenční správkyně. Stěžovatelé dále podali návrh na povolení oddlužení toliko formou splátkového kalendáře, aniž by navrhli jeho kombinaci se zpeněžením majetkové podstaty. Krajský soud konstatoval, že "pokud by dlužník myslel svůj návrh poctivě, měl nabídnout veškeré své příjmy i majetek věřitelům, tedy že měl navrhnout jako způsob oddlužení jak splátkový kalendář tak i zpeněžení majetkové podstaty, a že měl sám v návrhu popsat mechanismus, jakým ušel majetek z jeho majetkové podstaty. To však neučinil, pročež se soud o darování nemovitých věcí jeho dceři dozvěděl až ze zprávy insolvenční správkyně." Argumentu stěžovatelů, že k bezúplatnému převodu nemovitého majetku došlo na základě jistého "doporučení Pozemkového úřadu ČR" krajský soud nepřisvědčil. Dále pak stěžovatelé dle insolvenčního soudu neprokázali, že hodnota jejich majetku převyšuje jejich dluhy. Krajský soud rovněž zpochybnil tvrzení stěžovatelů, že hodnota jejich domu dosahuje částky cca 20 mil. Kč, když podle ocenění insolvenční správkyně dosahuje částky zhruba čtvrtinové. Jelikož byl dle krajského soudu naplněn předpoklad pro použití § 405 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, soud současně prohlásil na majetek stěžovatelů konkurz, který měl být projednáván jako tzv. konkurz nepatrný (§ 314 a násl. insolvenčního zákona). 4. Proti výrokům krajského soudu o neschválení oddlužení a prohlášení konkurzu na majetek nacházející se v majetkové podstatě podali stěžovatelé odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Ten napadené výroky usnesení krajského soudu potvrdil. Rovněž vrchní soud shledal v předmětném případě důvod pro neschválení oddlužení, byť otázku bezúplatného převodu nemovitého majetku na dceru stěžovatelů posoudil odlišně než krajský soud. Vrchní soud uvedl, že "v daném případě lze uvěřit vysvětlení dlužníka, že k darování dotčených pozemků došlo již podstatně dříve, a to na základě komplexních pozemkových úprav ..., avšak že k jejich formálnímu (právnímu) převodu došlo v důsledku opomenutí až v lednu 2018, když se z rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ... podává, že tento proces, jehož účelem bylo mj. prostorové a funkční upořádání pozemků a jejich vlastnických práv, probíhal již od roku 2012, a že tak tedy činil dlužník toliko za účelem uspořádání vlastnických práv a ve veřejném zájmu, když uvedené pozemky již několik let užívala výhradně jeho dcera". 5. Vrchní soud si z obsahu spisu sám ověřil správnost skutkových zjištění a nad rámec odůvodnění usnesení krajského soudu podrobně v rozhodnutí rozvedl (bod 13 odůvodnění), že stěžovatelé ve svém návrhu na povolení oddlužení uvedli, že celková výše jejich závazků činí 20 662 080 Kč, avšak ze správy o oddlužení se podává, že celková částka přihlášených pohledávek činí přes 37 mil. Kč, tj. téměř dvojnásobek. Takto značný rozdíl nelze přitom "ani při nejlepší vůli vysvětlit tím, že o tom dlužníci neměli povědomí, pročež tento rozdíl nejsou sto uspokojivě vysvětlit ani popřené pohledávky přihlášených věřitelů správkyní co do pravosti v souhrnné výši 9 396 834,79 Kč". Dle názoru vrchního soudu postupoval krajský soud správně, byť k nepovolení oddlužení měl správně přistoupit z důvodu podle § 395 odst. 1 písm. b), a nikoliv podle § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona. Vrchní soud uzavřel, že oddlužení si zaslouží pouze dlužník, který zřetelně projevil patrnou snahu dostát svým splatným závazkům tak, aby žádný z jeho věřitelů nebyl nedovoleně znevýhodněn či nespravedlivě poškozen. I s ohledem na to, že stěžovatelé v seznamu závazků opatřeném navíc doložkou o jeho správnosti a úplnosti, označili pouhou cca polovinu svých závazků, lze dovodit, že stěžovatelé nebyli vedeni poctivým záměrem. Dále pak vrchní soud uvedl, že nemá žádný důvod pochybovat o správnosti ocenění domu stěžovatelů ve výši 5,8 milionů Kč insolvenční správkyní, když tato částka odpovídá reálným cenám obdobných nemovitostí v místě a čase obvyklém. Vrchní soud současně vysvětlil, z jakého důvodu nelze vycházet z posudku stěžovatelů, podle něhož hodnota jejich domu dosahuje částky nejméně 20 mil. Kč (bod 17). 6. Stěžovatelé podali proti usnesení vrchního soudu dovolání, které bylo odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání nenaplňuje žádný dovolací důvod, když neobsahuje uvedení toho, v jaké otázce hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Stejně tak stěžovatelé neodkázali na žádnou judikaturu, od níž se měl odvolací soud odchýlit a tato judikatura není známa ani Nejvyššímu soudu. Dovolání tedy neobsahovalo vymezení toho, v čem přesně stěžovatelé spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti. Současně stěžovatelé požádali Nejvyšší soud podle § 243 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, o odklad vykonatelnosti napadeného usnesení krajského soudu. Ani tomuto návrhu nemohl Nejvyšší soud vyhovět, neboť § 90 insolvenčního zákona výslovně vylučuje možnost použití ustanovení občanského soudního řádu o odkladu vykonatelnosti nebo odkladu právní moci rozhodnutí. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatelé argumentují pouze velmi obecně tím, že obecné soudy nerespektovaly některé zásady insolvenčního řízení, zejména pak § 5 písm. a) ve spojení s § 7 insolvenčního zákona. Insolvenční soud se měl podle stěžovatelů "blíže zaměřit na zásadní rozdíly mezi údaji obsaženými v návrhu na povolení oddlužení a listinami, které tvořily nedílnou součást tohoto návrhu, zejména pak znaleckými posudky, které se týkají majetkové podstaty - nemovitostí a stavem závazků a majetku zjištěného insolvenčním správcem". Stěžovatelé mají za to, že krajský soud "přesto, že by měl vykonávat dohled nad postupem insolvenčního správce, nekriticky a bez jakéhokoliv odůvodnění přijímá stanoviska a postup insolvenčního správce, který je šikanózní." Z ústavní stížnosti však již není patrné, v čem přesně stěžovatelé tento šikanózní charakter spatřují. Chybou vrchního a Nejvyššího soudu pak má být, že rozhodnutí krajského soudu nenapravily. Jelikož se Nejvyšší soud odmítl dovoláním zabývat, je podle stěžovatelů jeho postup "na hranici denegatio iustitiae". Bližší argumentaci k ozřejmění toho, v čem je spatřována neústavnost usnesení Nejvyššího soudu, ústavní stížnost neobsahuje (viz část VI. ústavní stížnosti "zásah do práv ze strany Nejvyššího soudu" o pouhých dvou řádcích). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud po posouzení splnění procesních předpokladů řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnut