III.ÚS 1346/23 – Ústavní soud

III.ÚS 1346/23 ze dne 29. 5. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného prof. JUDr. Tomášem Gřivnou Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2023 č. j. 6 Tdo 14/2023-1646, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. července 2022 č. j. 4 To 34/2022-1377 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2022 č. j. 1 T 12/2018-1207, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Pavlou Boučkovou, advokátkou, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 protokolu č. 1 k Úmluvě. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Zároveň požádal, aby byla odložena vykonatelnost minimálně výroku o náhradě škody, a pokud nedojde k odkladu, aby byla věc projednána přednostně s ohledem na její naléhavost. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 1. 4. 2022 č. j. 1 T 12/2018-1207 byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku s účinností ode dne 1. 10. 2020 a byl mu vyměřen trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce advokáta na dobu trvání pěti let. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti Y (nyní X - dále též jen "poškozená") škodu ve výši 8 111 250 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 28. 7. 2022 č. j. 4 To 34/2022-1377 bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku městského soudu jako nedůvodné. 4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2023 č. j. 6 Tdo 14/2023-1646 bylo zamítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu jako nedůvodné. 5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že jako advokát zaměstnaný u poškozené, podílející se na poskytování právních služeb klientovi slovenské společnosti Reality - Obchodná, a. s., si přivlastnil z účtu, který předtím na jméno poškozené založil a ponechal si k němu přístup, částku 300 000 EUR, což byla jednorázová odměna za právní služby poskytnuté poškozenou tomuto klientovi. Tím měl poškozené způsobit škodu ve výši 8 111 250 Kč. 6. Stěžovatel se naproti tomu v řízení bránil tvrzením, že šlo o odměnu za práci, která mu byla původně schválena, a byl tedy oprávněn si ji na svůj účet převést. Existence takového souhlasu byla hlavním sporným bodem řešeným v řízení. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel za prvé namítá, že usnesení Nejvyššího soudu přisuzuje jiný význam sporné emailové komunikaci, kterým se obhajoba snažila dovodit existenci souhlasu poškozené kanceláře s převodem peněz, než jaký mu přisoudily soud prvého a druhého stupně (byť v konečném důsledku se stejným výsledkem pro stěžovatele). Takové rozhodnutí je tzv. překvapivé. Soud rozhodující o opravném prostředku, jenž má odlišný právní názor, než jaký je vyjádřen v napadeném rozhodnutí, by měl před vydáním rozhodnutí účastníky s tímto právním názorem seznámit a poskytnout jim prostor k vyjádření a možnost navrhnout nové důkazy, nebo napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc k novému projednání (obdobně nález ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. II. US 1113/16, bod 24, ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 3271/12, body 32 až 34, a ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2316/13). 8. Postup Nejvyššího soudu je dle stěžovatele zároveň rozporný s § 263 odst. 7 trestního řádu, dle kterého, z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Co platí pro odvolací soud, by přitom tím spíše mělo platit pro soud dovolací. 9. Stěžovatel upozorňuje, že Nejvyšší soud se nově vyjádřil v tom směru, že odměna byla stěžovateli schválena, ale neměl si ji vyplatit svévolně sám. Pak ovšem nedošlo vůbec ke vzniku škody, což je znakem příslušené skutkové podstaty, popřípadě by takové hodnocení mělo mít minimálně i vliv na výši trestu, či nemělo vést k závěru, že věc měla být řešena toliko občanskoprávně. 10. Stěžovatel se též nadále domnívá, že vrchní soud udílel ve svých dřívějších zrušujících rozhodnutích městskému soudu pokyny nepřípustně jej nutící k jinému hodnocení důkazů. Takovéto námitky stěžovatele sice již byly posouzeny jako zjevně neopodstatněné v usnesení sp. zn. III. ÚS 1652/21, kterým byla odmítnuta stěžovatelova dřívější ústavní stížnost, nicméně stěžovatel s uvedeným usnesením nesouhlasí. 11. Stěžovatel se na každý pád cítí nevinen a stále tvrdí, že k převodu peněz z účtu poškozené byl oprávněn. Daná částka byla jeho odměnou za úspěch v právní věci. Nadto, i kdyby k takové dohodě platně nedošlo, minimálně ji tak vnímal, a šlo by tak z jeho strany o skutkový omyl, pro který by nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Zdůrazňuje, že si z účtu převedl jen prostředky od jednoho klienta. 12. Stěžovatel také rozporuje hodnocení výpovědi svědka J. S. Intervence tohoto svědka ve věci nemohla dle stěžovatelova přesvědčení mít na otázku přispění stěžovatele k celkovému výsledku případu a jeho odměnu žádný vliv. 13. Stěžovatel není spokojen i s tím, že nebylo vyhověno jeho návrhu na výslech svědků M. H. a L. R., kteří mohli zaslechnout telefonický rozhovor mezi stěžovatelem a H. týkající se právě stěžovatelovy odměny. Neprovedení výslechu těchto svědků pro nadbytečnost možná mohlo být akceptovatelné před rozhodnutím Nejvyššího soudu, nicméně poté, co Nejvyšší soud zaujal svůj nový překvapivý názor, výslech těchto svědků nabyl zásadně na významu. 14. Stěžovatel se cítí poškozen i tím, že k jeho dovolání se vyjádřila poškozená, avšak toto vyjádření mu nebylo zasláno k replice. V této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 771/16, bod 15, a ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3235/15. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Vyjádření k věci 16. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. 17. Vrchní soud vyjádřil názor, že s obhajobou stěžovatele se soudy vypořádaly a odkázal na obsah jejich rozhodnutí. 18. Nejvyšší soud nejprve poznamenal, že podané dovolání bylo podstatně stručnější než ústavní stížnost a některé nyní uplatňované námitky v něm nezazněly. Dále vyjádřil přesvědčení, že závěry soudů nižších stupňů nepřípustně nepřehodnocoval. Vyjádření poškozeného k dovolání ze dne 6. 12. 2022 vskutku nebylo stěžovateli zasíláno, nicméně jeho obsah stručně zmíněný v bodě 25 napadeného usnesení neovlivnil způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání, neboť ten k řešení v něm nastolené otázky (jednání za společnost) přistoupil odlišně od jeho vyznění. Ve zbytku Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého usnesení a navrhl ústavní stížnost odmítnout či zamítnout. 19. Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo k námitce porušení ko