III.ÚS 1351/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1351/19 ze dne 3. 6. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Wasylyszyna, zastoupeného JUDr. Františkem Výmolou, advokátem, sídlem Husníkova 2080/8, Praha 13 - Stodůlky, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2019 č. j. 21 Cdo 5427/2016-256, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ludmily Hriňové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byl zrušen v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího soudu, neboť je názoru, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a napadeného rozsudku Nejvyššího soudu se podává, že stěžovatel podal žalobu, jíž se domáhal určení trvání manželství, které uzavřel dne 3. 4. 2001 s vedlejší účastnicí před Městským úřadem v L. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") tuto žalobu zamítl rozsudkem ze dne 9. 4. 2014 č. j. 13 C 53/2012-122. Z provedeného dokazování zjistil, že vedlejší účastnice dne 20. 10. 2003 podala návrh na rozvod manželství, který soud zaslal stěžovateli do vlastních rukou společně s předvoláním k jednání. Při doručování nebyl stěžovatel zastižen, bylo mu proto zanecháno oznámení o uložení zásilky, kterou si však v úložní době nevyzvedl. K jednání se stěžovatel nedostavil, vedlejší účastnice zde předložila písemné prohlášení stěžovatele, že se připojuje k návrhu na rozvod manželství. Rozsudkem ze dne 20. 11. 2003 č. j. 10 C 228/2003-8 bylo manželství rozvedeno; rozsudek nabyl právní moci dne 30. 12. 2003. Dle okresního soudu rozsudek o rozvodu manželství nemohl být zneplatněn ani závěrem znaleckého posudku, v němž znalkyně z oboru grafologie uvedla, že s největší pravděpodobností listinu nazvanou prohlášení nepodepsal stěžovatel. Okresní soud dále zjistil, že proti rozsudku o rozvodu manželství stěžovatel podal dne 4. 1. 2008 odvolání, které bylo usnesením ze dne 22. 2. 2008 č. j. 10 C 228/2003-19 odmítnuto pro opožděnost. Proti uvedenému usnesení se stěžovatel neodvolal. Vedlejší účastnice následně dne 2. 10. 2013 uzavřela nové manželství. Okresní soud zdůraznil, že manželství stěžovatele a vedlejší účastnice bylo pravomocně rozvedeno ode dne 30. 12. 2003. Při posuzování žaloby na určení okresní soud neshledal naléhavý právní zájem na určení trvání manželství. Dodal, že mu nepřísluší na základě určovací žaloby přezkoumávat právní moc rozvodového rozsudku. Dospěl k závěru, že stěžovatel byl veden pouze ekonomickým zájmem souvisejícím s vypořádáním majetku, a poukázal na to, že stěžovatel vypověděl, že si od znovuzavedení manželství slibuje vypořádání společného jmění manželů a rozvod, obnovit manželské soužití nechce, neboť se chtěl sám rozvést. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání; Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 4. 2015 č. j. 11 Co 418/2014-169 rozsudek okresního soudu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelova žaloba byla žalobou na určení dle § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), tudíž předpokladem úspěšnosti takové žaloby je naléhavý právní zájem na určení právního vztahu. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že stěžovatel neměl naléhavý právní zájem na určení trvání manželství, neboť byl veden pouze ekonomickými motivy, a nikoli zájmem na ochraně svých osobnostních práv. Připomenul, že manželství bylo pravomocně rozvedeno rozsudkem okresního soudu ze dne 20. 11. 2003 č. j. 10 C 228/2003-8, který nabyl právní moci dne 30. 12. 2003. Stěžovatel v řízení před soudem prvního stupně uvedl, že nehodlá obnovit manželství a že se v roce 2007 chtěl s vedlejší účastnicí rozvést. Za této situace krajský soud shledal, že i bez určení trvání manželství nebude ohroženo žádné stěžovatelovo právo. Uvedl, že v řízení o určení právního vztahu nelze přezkoumávat pravomocné rozhodnutí o rozvodu manželství. Povaha podpisu stěžovatele na listinách v řízení o rozvodu manželství tak nebyla podstatná. Stěžovatel se měl proti rozvodovému rozsudku bránit v řízení o rozvodu příslušnými řádnými či následně mimořádnými opravnými prostředky, případně podáním ústavní stížnosti, což neučinil. 4. Stěžovatelovo následné dovolání zamítl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 1. 2019 č. j. 21 Cdo 5427/2016-256, který je napaden ústavní stížností. Uvedl, že stěžovatelovo manželství bylo rozvedeno rozsudkem, který nabyl právní moci dne 30. 12. 2003 a zdůraznil, že pravomocný rozsudek o rozvodu manželství je soudním rozhodnutím, jehož výrok je závazný pro každého (§ 159a odst. 3 o. s. ř.). S ohledem na stav zápisu v matrice nevzniká objektivní pochybnost o zániku stěžovatelova manželství. K vyhodnocení stěžovatelových subjektivních pochybností o tom, zda skutečně došlo k řádnému zániku manželství rozvodem, bylo možno podat opravné prostředky, jejichž uplatnění však podléhá propadným lhůtám. Lze-li pochybnosti o pravdivosti zápisu v matriční knize odstranit využitím přípustných opravných prostředků v řízení o rozvod manželství, pak není dán naléhavý právní zájem na určení, zda manželství účastníků trvá. Neuplatnil-li účastník ve stanovené lhůtě přípustné opravné prostředky, pak výsledný stav svědčící pro rozvod manželství nelze napravit obecnou určovací žalobou. Opačný závěr by vedl k nepřípustné možnosti změny osobního stavu mimo právní prostředky k tomu určené. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel uvedl, že svou žalobu na určení trvání manželství odůvodnil zejména tím, že nevěděl, že jeho manželství s vedlejší účastnicí skončilo na základě rozsudku okresního soudu ze dne 20. 11. 2003 č. j. 10 C 228/2003-8. Jeho bývalá manželka se totiž do roku 2007 chovala tak, jako by manželství trvalo. Od roku 2003 do roku 2007 s ní stěžovatel sdílel společnou domácnost, rekonstruoval dům, v němž společně bydleli, a vedli intimní život. Naléhavý právní zájem na určení trvání manželství spatřoval v ochraně svých osobnostních práv, jimž nezajistil ochranu nalézací soud v řízení o rozvod manželství tím, že nepostupoval s náležitou péčí při doručování písemností. V okamžiku, kdy se stěžovatel dozvěděl v roce 2007 o existenci rozsudku o rozvodu svého manželství, již marně uplynuly lhůty k podání opravných prostředků proti tomuto rozsudku, ale i lhůty pro podání návrhu na vypořádání společného jmění manželů. Následně bylo navíc zjištěno, že podpisy na listinách, které vedlejší účastnice předložila s návrhem na rozvod manželství, nebyly jeho podpisy, ale šlo o padělky. 6. Za formalistický považuje stěžovatel závěr soudů, že procesní pochybnosti o správnosti postupu soudů v řízení o rozvod bylo možno odstranit přípustnými opravnými prostředky. Není možno odhlížet od skutečnosti, že se o rozsudku o rozvod manželství dozvěděl až po třech letech od jeho právní moci. Soudům vytkl, že se nezabývaly tím, zda při doručování písemností v řízení o rozvod manželství byla zachována ochrana jeho práv. Má za to, že Nejvyšší soud se při odůvodnění svých závěrů k naléhavému právnímu zájmu opřel o judikaturu, která tuto otázku sice obecně řeší, ne však přiléhavě k jeho věci. Jediný možný způsob, jak napravit nesprávný postup nalézacího soudu v řízení o rozvodu manželství, spatřuje stěžovatel v podání určovací žaloby. Nedomnívá se, že by šlo o postup in fraudem legis, jak naznačoval Nejvyšší soud. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 8. Stěžovatel požádal o osvobození od soudního poplatku v řízení o ústavní stížnosti. Toto řízení dle § 62 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepodléhá soudním poplatkům. Proto se Ústavní soud žádostí o osvobození od soudního poplatku nezabýval (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 412/16, bod 3.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnost