III.ÚS 1435/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1435/19 ze dne 3. 6. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. S., zastoupeného JUDr. Denisem Kašicynem, advokátem, sídlem Kolínská 1722/16, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2019 sp. zn. 61 To 40/2019 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. listopadu 2018 sp. zn. 44 T 166/2003, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 12. 2003 č. j. 44 T 166/2003-148 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Dále mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Usnesením téhož soudu ze dne 25. 10. 2005 č. j. 44 T 166/2003-260 byl v souvislosti s podmíněným propuštěním z výkonu trestu vzat do vyhošťovací vazby a dne 10. 11. 2005 byl z území České republiky vyhoštěn. 3. Napadeným usnesením obvodního soudu byl podle § 283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení s tím, že nejsou dány důvody obnovy řízení podle § 278 odst. 1 tr. řádu. 4. Stížnost stěžovatele městský soud dalším napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, neboť se ztotožnil s obvodním soudem v tom, že stěžovatelem uvedené skutečnosti nemohou být důvodem pro povolení obnovy řízení, když za takovou okolnost nelze považovat vstup České republiky do Evropské unie a do Schengenského prostoru. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu v tom, že soudy porušily základní zásadu trestního řízení zakotvenou v § 38 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), založenou na přiměřenosti sankcí, a dále § 277 odst. 1 tr. řádu, neboť vyšly najevo skutečnosti, vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4503/12 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) ve skutkově shodné věci. Má za to, že vstup České republiky do Schengenského prostoru a jiné případné globální změny namítané v návrhu na povolení obnovy řízení jsou skutečnostmi odůvodňujícími obnovu řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Obnova řízení podle § 277 a násl. tr. řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, vyšly-li tyto nedostatky najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Jejím účelem je vyloučení případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 (N 168/78 SbNU 513), usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15, dostupné jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]. 8. V řízení o povolení obnovy řízení není úkolem ústavního soudnictví hodnotit věcnou správnost původních rozhodnutí vydaných v trestním řízení, nýbrž pouze zodpovědět otázku, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč odsouzeným předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda soudy návrh řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí adekvátně odůvodnily a zda jejich právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu [srov. nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Napadená usnesení však v konfrontaci s uvedenými hledisky obstojí. Z odůvodnění obou rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se návrhem stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. 9. Stěžovatel za nové skutečnosti a důkazy považoval vstup České republiky do Evropské unie a následně do Schengenského prostoru, podle názoru soudů však tyto skutečnosti nemohou být důvodem pro povolení obnovy řízení, neboť § 278 odst. 1 tr. řádu počítá se skutečnostmi nebo důkazy, které již v době rozhodování o trestu existovaly, nadto vstup do Evropské unie k 1. 5. 2004 a následně do Schengenského prostoru takovou skutečností být nemůže, neboť nejde o okolnost skutkovou. Z ústavněprávního hlediska jsou závěry soudů akceptovatelné, neboť skutečnosti v návrhu tvrzené skutečně nelze považovat za okolnosti, směřující do skutkových zjištění, které v době vydání napadených rozhodnutí již existovaly, a vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům stěžovatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. 10. Trest vyhoštění představuje z hlediska ústavně zaručených práv zvláštní druh trestu uplatňovaný vůči osobám, které nepožívají základní právo pobytu na území daného státu a ani vstupu na jeho území. Je tak jedním z projevů suverenity státu, který se jeho uložením rozhodne napříště zamezit ve vstupu na své území těm cizím státním příslušníkům, u nichž jsou pro to splněny zákonné, ústavní a mezinárodněprávní podmínky [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 3101/13 (N 171/74 SbNU 481) ]. Odsouzenému je tímto trestem bráněno vyskytovat se na území České republiky, čímž zde ztrácí jakoukoli příležitost k páchání trestné činnosti. Trest vyhoštění na dobu neurčitou může být pojmově uložen jen v těch nejzávažnějších případech, kdy nelze rozumně očekávat, že by odsouzený i po několika letech přestal být pro Českou republiku hrozbou [srov. nález ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827)]. 11. Z ustanovení Listiny přitom nelze dovodit výslovně zakotvené ústavní právo cizího státního občana odsouzeného za trestný čin navrátit se po určité době od vyhoštění na území České republiky (srov. čl. 14 odst. 4 Listiny a contrario). Při stanovení podmínek výkonu tohoto trestu má tedy zákonodárce mnohem větší možnost diskrece. To však nezbavuje soudy povinnosti posoudit existenci mimořádných okolností, vyplývajících například z rodinného stavu odsouzeného anebo humanitární a politické situace v zemi, do níž byl pachatel vyhoštěn. Těžiště posuzování potřeby uložení takového trestu přitom leží právě při jeho ukládání (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3101/13). 12. Přes výše uvedené je třeba připustit, že trvání na výkonu trestu vyhoštění se může v průběhu času ukázat jako nepřijatelně tvrdé. K nápravě takové tvrdosti slouží úprava v § 350h odst. 4 tr. řádu, podle jehož věty první od výkonu trestu vyhoštění nebo jeho zbytku soud upustí, jestliže po vyhlášení rozsudku, kterým byl tento trest uložen, nastaly skutečnosti, pro které trest vyhoštění nelze uložit.