III.ÚS 1472/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1472/18 ze dne 23. 10. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Raem V. Uppalurim, advokátem, sídlem Hybernská 1007/20, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2017 č. j. 27 Cdo 4511/2017-82, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodních společností XX, XY a YY, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 19 Cm 34/2013, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 3. Dne 17. 6. 2013 podal stěžovatel jménem obchodní společnosti XX (dále jen "žalobkyně"), jejímž byl společníkem, žalobu podle § 65 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v posledně účinném znění (dále jen "obchodní zákoník"), o vydání prospěchu z obchodu, při němž došlo k porušení zákazu konkurence, jíž se vůči žalovaným obchodním společnostem XY (dále jen "první žalovaná") a YY (dále jen "druhá žalovaná") domáhal zaplacení částky ve výši 400 000 Kč s příslušenstvím a uložení povinnosti první žalované převést 50 kusů v žalobě blíže specifikovaných akcií druhé žalované na žalobkyni. Své oprávnění k podání žaloby stěžovatel doložil plnou mocí udělenou mu J. F., jednatelem žalobkyně dne 5. 10. 2011 k zastupování žalobkyně "v jednání s úřady, institucemi a před soudy ČR (...)". 4. Tato žaloba byla usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 10. 4. 2014 č. j. 19 Cm 34/2013-17 odmítnuta, neboť neobsahovala náležitosti, které musí obsahovat návrh na zahájení řízení podle § 79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), přičemž tento nedostatek nebyl k výzvě soudu odstraněn. 5. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel jménem žalobkyně odvolání. V průběhu odvolacího řízení žalobkyně jednající novým jednatelem N. K. oznámila soudu, že došlo k výpovědi všech jí udělených plných mocí stěžovateli, a vzala zpět podané odvolání, jakož i podanou žalobu. S přihlédnutím k této skutečnosti Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") svým usnesením ze dne 19. 8. 2014 č. j. 3 Cmo 223/2014-31 odvolací řízení zastavil. 6. Dne 15. 7. 2016 podal stěžovatel jménem žalobkyně žalobu na obnovu řízení. V ní uvedl, že v současné době probíhá prověřování ve věci podezření ze spáchání trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) téhož zákona, a to v souvislosti s činností J. F., spoluzakladatele a společníka žalobkyně a zároveň jednatele první žalované a předsedy představenstva druhé žalované. V rámci tohoto prověřování bylo prostřednictvím Interpolu zjištěno, že uzbecký občan N. K. nikdy nebyl v zahraničí, obchodní společnost žalobkyně, jejímž má být jednatelem, nezná a v září roku 2013 ztratil pas, jehož číslo se objevuje na obchodních dokumentech žalobkyně. Stěžovatel proto vyjádřil přesvědčení, že na veškeré právní úkony učiněné za žalobkyni N. K. a opatřené jeho podpisem je třeba nahlížet jako na neplatné, a to včetně zpětvzetí žaloby a zpětvzetí odvolání. 7. Žaloba na obnovu řízení byla usnesením městského soudu ze dne 25. 11. 2016 č. j. 19 Cm 34/2013-49 zamítnuta. Soud tak učinil s odůvodněním, že byla podána osobou, která k tomu nebyla oprávněna, neboť stěžovateli ke dni podání žaloby na obnovu řízení na základě pravomocného exekučního příkazu JUDr. Tomáše Vrány, soudního exekutora, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 23. 7. 2013 č. j. 103 EX 34429/11-291, jímž byl postižen jeho obchodní podíl ve společnosti žalobkyně, zanikla účast v této obchodní společnosti. 8. Rozhodnutí městského soudu bylo usnesením vrchního soudu ze dne 31. 5. 2017 č. j. 3 Cmo 21/2017-57 potvrzeno. 9. Rozhodnutí vrchního soudu stěžovatel napadl dovoláním. Dovolací řízení však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2017 č. j. 27 Cdo 4511/2017-82 zastaveno. III. 10. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že jím podaná žaloba na vydání obchodního prospěchu i žaloba na obnovu řízení byla obecnými soudy odmítnuta s odůvodněním, že stěžovatel není společníkem, jednatelem ani osobou zmocněnou k podání jakékoli reparační žaloby za žalobkyni. Stěžovatel v této souvislosti vylíčil svou skutkovou verzi celého případu, přičemž poukázal zejména na (údajně) nekalosoutěžní jednání J. F., který založil obchodní společnost první žalované, na niž převedl veškeré obchodní aktivity žalobkyně. J. F. dle stěžovatele obchodní společnost žalobkyně následně převedl na tzv. "bílého koně", P. K., který společnost v krátké době zadlužil a vzápětí dále převedl na nového společníka N. K., který se měl stát zároveň jejím jednatelem. 11. Stěžovatel upozornil také na skutečnost, že dne 8. 9. 2017 JUDr. Lukáš Jícha, soudní exekutor, exekutorský úřad Přerov, zaslal do sbírky listin vedené městským soudem vyrozumění ze dne 7. 9. 2017 č. j. 203 Ex 34429/11-430 o právní moci exekučního příkazu, ve kterém uvedl, že exekuční příkaz ze dne 23. 7. 2013 č. j. 103 EX 34429/11-291, jímž byl postižen obchodní podíl stěžovatele ve společnosti žalobkyně, nabyl právní moci. Tím soudní exekutor dle názoru stěžovatele porušil zákon (neboť tento příkaz podle mínění stěžovatele právní moci nikdy nenabyl) a ovlivnil tím i rozhodování soudů ve věci vedené městským soudem pod sp. zn. 19 Cm 34/2013, kdy soudy nabyly přesvědčení, že stěžovatel nadále není společníkem žalobkyně. 12. Stěžovatel dále zpochybnil zákonnost rozhodnutí valné hromady žalobkyně ze dne 5. 11. 2013, o jejímž konání nebyl informován a na níž byl zápis pořizující notář uveden v omyl nepravdivým tvrzením o uvolnění obchodního podílu stěžovatele. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že mu v souvislosti s protizákonně vydaným rozhodnutím valné hromady vzniklo právo na náhradu škody a na přiměřené zadostiučinění, které stěžovatel řádně uplatnil u soudu, a to právě prostřednictvím předmětné reparační žaloby. 13. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem stěžovatel obecným soudům vytkl, že svá rozhodnutí, jimiž byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení, založily na nesprávné úvaze, že k datu podání žaloby na obnovu řízení účast stěžovatele v žalobkyni zanikla právní mocí exekučního příkazu na jeho obchodní podíl, ačkoli tento příkaz právní moci dosud nenabyl. Soudy své rozhodnutí podle názoru stěžovatele také nesprávně opřely o příslušná ustanovení zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obchodních korporacích"), ačkoli měly postupovat podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku ve znění platném ke dni podání reparační žaloby. 14. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytkl, že tento zastavil dovolací řízení s odůvodněním, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel byl oprávněn jménem žalobkyně zmocnit JUDr. Raa V. Uppaluriho k podání dovolání, když k podání žaloby na vydání prospěchu z obchodu a uložení povinnosti k převodu akcií je oprávněna pouze právnická osoba (nikoli její společník), za níž je oprávněn jednat její statutární orgán, jímž však stěžovatel ke dni podání žaloby nebyl, neboť jeho jednatelské oprávnění zaniklo dne 5. 10. 2011. V této souvislosti stěžovatel namítl, že dovolací soud zcela opomenul, že žalobu podal na základě notářsky ověřené plné moci ze dne 5. 10. 2011 udělené mu tehdejším jednatelem žalobkyně. Byť byla tato plná moc vypovězena, je na tento úkon dle názoru stěžovatele třeba hledět jako na neplatné právní jednání, neboť bylo učiněno osobou, která o obchodní společnosti žalobkyně nikdy neslyšela a nikdy ani neopustila rodný Uzbekistán. Stěžovatel proto vyjádřil přesvědčení, že mu ke dni podání žaloby svědčilo zástupčí oprávnění jednat za žalovanou, a tudíž byl i oprávněn zmocnit JUDr. Raa V. Uppaluriho k podání dovolání. 15. Stěžovatel konečně namítl též to, že mu (resp. jím zmocněnému zástupci) nebylo rozhodnutí dovolacího soudu doručeno, ale bylo doručeno pouze do nikým neobsluhované datové schránky žalobkyně, v čemž stěžovatel rovněž spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu a práva na přístup k soudu. IV. 16. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit spl