III.ÚS 1481/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1481/07 ze dne 29. 12. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 29. prosince 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti JUDr. K. K., právně zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2007 sp. zn. 11 Tdo 1295/2006, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2006 sp. zn. 6 To 476/2004, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. srpna 2004 sp. zn. 3 T 49/2002, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Městského soudu v Praze, a 3) Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství v Praze, a 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv, garantovaných článkem 2 odst. 2, článkem 4, článkem 8 odst. 1 a 2, a článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zároveň mělo napadenými rozhodnutími dojít k porušení článku 1 a článku 90 Ústavy ČR. Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. srpna 2004 uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 a 2 písm. e) tr. zák., za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího byl k odvolání stěžovatele citovaný rozsudek soudu prvého stupně zrušen a stěžovatel byl odvolacím soudem nově uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 a 2 písm. e) tr. zák., za nějž mu byl opět uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dle skutkových zjištění odvolacího soudu se měl stěžovatel uvedené trestné činnosti dopustit (zkráceně řečeno) tím, že v době od 15. března 1995 nejpozději do 22. března 1995, v sídle své tehdejší advokátní kanceláře, v době, kdy jako obhájce na základě plné moci ze dne 15. března 1995 zastupoval obviněné D. H. a J. H. v trestní věci loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., v průběhu přípravného řízení telefonicky kontaktoval poškozeného P. Ř., od kterého požadoval pod pohrůžkou "náhodného" sražení autem nebo zajištění svědků k jeho údajné trestné činnosti, spočívající v prodeji drog, aby změnil výpověď o skutkových okolnostech jeho loupežného přepadení ve prospěch bratrů H. Proti posledně jmenovanému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel ještě dovolání, které opíral o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g), l) tr. řádu. Dovolání však bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu dle ust. § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto, neboť bylo zčásti kvalifikováno jako zjevně neopodstatněné a zčásti jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ust. § 265b tr. řádu. II. Stěžovatel výše uvedenou trestnou činnost popírá. V obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti uvedl několik okruhů námitek. Těžištěm jeho argumentace je tvrzení, že obecné soudy postupovaly v rozporu s ust. § 125 odst. 1 tr. řádu, resp. ust. § 134 odst. 1, 2 tr. řádu, neboť jejich rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna a jsou tudíž nepřezkoumatelná. Stěžovatel ve svém podání opakovaně vyslovil závažné výhrady k zákonnosti provedeného dokazování a způsobu, jakým byly provedené důkazy hodnoceny a jak byl na jejich základě obecnými soudy zjištěn skutkový stav. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy ignorovaly jeho zcela zásadní důkazní návrhy a jejich zamítnutí dostatečně neodůvodnily. Rovněž má za to, že v řízení byly použity důkazy, které byly získány v rozporu s trestním řádem a nemohly tudíž sloužit jako podklad pro rozhodnutí soudu. Dále stěžovatel namítá závažné porušení jeho práva na obhajobu, neboť jím zvolenému obhájci nebylo umožněno účastnit se výslechu svědka P. Ř., ačkoliv tento obhájce včas požádal o vyrozumívání o úkonech trestního řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že mu rovněž nebylo umožněno uplatnění vlastní obhajoby, neboť se v hlavním líčení nemohl vyjadřovat k provedeným důkazům. Nesouhlasí dále s postupem obecného soudu, pokud jde o nařízení pozorování stěžovatele ve zdravotnickém zařízení. Konečně stěžovatel poukazuje na extrémní délku trestního řízení, jež sama o sobě představuje zásah do jeho základního práva na spravedlivý proces. Stěžovatel v odůvodnění návrhu nejprve podrobně shrnul genezi svého případu. V rámci tohoto přehledu zdůraznil, že trestní stíhání pro skutek, který se měl stát formou telefonického rozhovoru s poškozeným Ř. v březnu roku 1995, bylo zahájeno z podnětu soudce Mgr. B. H. (tehdy soudce Obvodního soudu pro Prahu 2) až čtyři roky po údajném spáchání trestného činu. Poté stěžovatel podrobně rozvíjí svou argumentaci pokud jde o jím navržené důkazy v odvolacím řízení. Uvádí podrobný výčet těchto důkazů a vyjadřuje přesvědčení, že tyto byly způsobilé prokázat, že skutek, který byl předmětem obžaloby, se nikdy nestal. Přesto byly tyto důkazy odvolacím soudem ve veřejném zasedání odmítnuty. Stěžovatel předně poukazuje na výpovědi poškozeného Ř., který se v průběhu odvolacího řízení, nejen před novináři, ale i vůči soudu vyjádřil v tom smyslu, že si celou věc - tvrzení o vydírání ze strany stěžovatele - vymyslel. Stěžovatel popisuje, jak poškozený Ř. nejprve nadarmo usiloval o to, aby mohl před odvolacím soudem vypovídat, což mu však v postavení svědka nebylo umožněno. Teprve ve své závěrečné řeči dostal poškozený možnost se před odvolacím soudem vyjádřit a opět uvedl, že si celé vydírání vymyslel. Stěžovatel rovněž v odvolacím řízení bezvýsledně usiloval o provedení důkazů čtením listin, jež obsahovaly přepisy vyjádření poškozeného v médiích, kde P. Ř. hovořil také v tom smyslu, že k trestnému činu vůbec nedošlo, přičemž odvolací soud odmítl i výslech novinářů, kteří byli autory příslušných článků v bulvárních tiskovinách či moderátory zábavných rozhlasových pořadů, v nichž se měl v uvedeném smyslu poškozený vyjadřovat. Obdobným způsobem měl být odvolacím soudem opominut důkaz čtením protokolu o výslechu poškozeného ze dne 19. 4. 1995, jenž je součástí příslušného policejního spisu. Z protokolu o výpovědi, k níž došlo bezprostředně po údajném vydírání, dle stěžovatele nelze dovodit, že by se svědek Ř. cítil vydírán. Pozdější výpovědi svědka jsou s touto výpovědí v hrubém rozporu. Stěžovatel dále bezvýsledně navrhoval, aby bylo prokázáno, že jako obhájce směl sám v přípravném řízení kontaktovat a případně vyslýchat potenciální svědky trestného činu a že se jednalo o praxi v souladu s tehdejším názorem ČAK. Proto stěžovatel v odvolacím řízení navrhoval provést důkaz čtením příslušného článku v Bulletinu advokacie č. 2/1996. Stěžovatel je přesvědčen, že ve výše uvedených případech jde o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu, z níž obsáhle cituje. K stěžejním námitkám stěžovatele patří tvrzení, že jako základu pro zjištění skutkového stavu bylo v trestním řízení použito důkazů, které byly získány v rozporu s trestním řádem. Stěžovatel poukazuje na to, že soud prvého stupně v hlavním líčení, konaném dne 26. 3. 2003, provedl jako důkaz čtení výpovědi svědka P. Ř. ze dne 30. 9. 1999, ačkoliv pro provedení tohoto důkazu nebyly splněny zákonné podmínky ve smyslu ust. § 211 odst. 3 písm. a) tr. řádu. Výslech svědka Ř. byl totiž uvedeného dne prováděn bez přítomnosti jednoho z obhájců stěžovatele - advokátky Mgr. Věry Lukičové, ačkoliv tato již dne 23. 6. 1999 zaslala policejnímu vyšetřovateli plnou moc zvoleného obhájce a žádost o vyrozumívání o úkonech trestního řízení. Přes tyto skutečnosti nebyla advokátka Mgr. Lukičová orgánem činným v trestním řízení vůbec o konání výslechu informována. Výslech poškozeného nebyl za přítomnosti této obhájkyně opakován, ačkoliv o to opakovaně návrhem žádala. Stěžovatel tudíž uvedenou svědeckou výpověď považuje za důkaz nepoužitelný a zároveň namítá porušení svého práva na obhajobu. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 308/98. Stěžovatel dále tvrdí, že mu v hlavním líčení nebylo umožněno, aby se vyjádřil k celé řadě provedených důkazů. Obecný soud podle názoru stěžovatele nerespektoval práva obviněného dle ust. § 33 odst. 1 tr. řádu a porušil zásadu uvedenou v ust. § 214 tr. řádu, spočívající v povinnosti soudu dotázat se po provedení každé