III.ÚS 1496/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1496/20 ze dne 23. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem Sokolovská 25, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2020 č. j. 8 Tdo 72/2020-1171, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2019 sp. zn. 9 To 65/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. prosince 2018 sp. zn. 1 T 79/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud"), neboť je přesvědčen, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1, resp. čl. 37 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených listin se podává, že napadeným rozsudkem obvodního soudu byli stěžovatel společně s obviněnou společností X (dále jen "obviněná společnost") uznáni vinnými přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za což byl stěžovatel podle § 241 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jeho výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a obviněná společnost podle § 241 odst. 2 tr. zákoníku a § 18 odst. 1 a 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, za použití § 68 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 20 000 Kč. Jednání stěžovatele (stejně tak obviněné společnosti) spočívalo zjednodušeně řečeno v tom, že u oprávněných subjektů v různě vymezených obdobích končících nejpozději v listopadu 2015 neodváděli příslušné povinné platby. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatel a obviněná společnost odvolání, které městský soud napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl jako nedůvodné. 4. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl zčásti jako podané z jiného důvodu a zčásti jako zjevně neopodstatněné. 5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími byla zkrácena jeho práva na možnost faktického uplatnění účinné lítosti a zohlednění institutu zániku trestní odpovědnosti, jestliže nebylo bezpečně zjištěno, jaké by v rozhodné době, případně před rozhodnutím soudu prvního stupně, měly v přesné výši existovat dlužné platby. Na této skutečnosti nic dle stěžovatele nemění ani doplněk znaleckého posudku z oboru účetnictví, neboť tento nepracuje s odpovídajícími podklady, kterými měla být písemná a potvrzená sdělení jednotlivých institucí o absentujících platbách. Stěžovatel má za to, že se jedná se o tzv. opomenuté důkazy. Soudy neobdržely dostatečné informace od dotčených státních institucí, skutkový stav, nejméně pokud jde o skutečnou výši tvrzeného dluhu, nebyl bezpečně zjištěn, ačkoliv i stěžovatel provedl vlastní rozsáhlou aktivitu na jeho zjištění, nemohlo být tudíž správně rozhodnuto ani po právní stránce. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu, že platby uhrazené, byť částečně, exekuční cestou, nejsou aktivním jednáním účastníka, a tudíž nejsou akceptovatelné pro zahrnování takovýchto úhrad v rámci zvláštní účinné lítosti ve smyslu § 241 tr. zákoníku. V daném řízení nebyla pak dostatečně zohledněna zásada subsidiarity trestní represe, tedy trestního postihu jako nástroje ultima ratio. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že jeho jednání mělo mít takový stupeň společenské škodlivosti, že jej bylo třeba řešit postupem trestněprávním. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas zčásti oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 8. Nyní projednávaná ústavní stížnost formálně směřuje proti v záhlaví citovaným rozhodnutím v celém rozsahu. V napadených rozhodnutích městského a obvodního soudu však bylo rozhodováno nejen o vině a trestu stěžovatele, nýbrž také o vině a trestu obviněné společnosti. Ústavní soud proto uzavírá, že stěžovatel byl oprávněn podat ústavní stížnost jenom proti těm částem rozhodnutí městského a obvodního soudu, v nichž bylo rozhodováno o jeho právech. V rozsahu, v němž se napadená rozhodnutí městského a obvodního soudu týkají obviněné společnosti, nikoli stěžovatele, musí být nyní posuzovaná ústavní stížnost odmítnuta jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. 9. Nadto Ústavní soud dodává, že z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel podával ústavní stížnost i za obviněnou společnost, jejímž je jediným jednatelem, a i v případě, že by tomu tak bylo, musela by být taková ústavní stížnost, s ohledem na rozsah přezkumu dovolacího soudu, odmítnuta pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ve zbytku se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 11. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana práv - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, pokud jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. 12. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Jedná se v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabýval soud odvolací a v rámci svých kompetencí i soud dovolací, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší. 13. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Dle jeho náhledu obecné soudy v průběhu trestního řízení provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly