III.ÚS 151/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 151/07 ze dne 29. 11. 2007 N 213/47 SbNU 781 K výkladu pojmu globálního zajištění celního dluhu (globální celní záruky)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) - ze dne 29. listopadu 2007 sp. zn. III. ÚS 151/07 ve věci ústavní stížnosti Komerční banky, a. s., IČ: 45317054, se sídlem Na Příkopě 33, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2006 č. j. 5 Ca 201/2006-100, jímž byla zamítnuta správní žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí celních orgánů, jimiž jí byla stanovena povinnost zaplatit celní dluh z titulu globální celní záruky. I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2006 č. j. 5 Ca 201/2006-100 bylo porušeno základní právo stěžovatelky vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2006 č. j. 5 Ca 201/2006-100 se zrušuje. III. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se nepřiznává. Odůvodnění I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 1. 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") ze dne 27. 10. 2006 č. j. 5 Ca 201/2006-100. Stěžovatelka tvrdila, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, garantované v čl. 36 odst. 1 a 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a bylo porušeno i její právo vlastnit majetek, garantované v čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť jí byl v rozporu s čl. 11 odst. 5 vyměřen celní dluh bez zákonného podkladu. Dále stěžovatelka namítala porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne 15. 4. 2004 vydal Celní úřad Beroun (dále též "celní úřad") rozhodnutí o povinnosti ručitele k plnění za dlužníka č. j. R/400017/2004, kterým uložil stěžovatelce povinnost zaplatit za dlužníka obchodní společnost TOLL, spol. s r. o., celní dluh ve výši 117 105,24 Kč, který dlužník neuhradil v zákonem stanovené lhůtě a který se v záruční listině, přijaté rozhodnutím Celního úřadu Beroun ze dne 10. 4. 1996 č. j. PR-243/96-044, stěžovatelka zavázala ve smyslu § 260l odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění rozhodném pro projednávanou věc, tj. ve znění platném do 30. 6. 1997, (dále jen "celní zákon") společně a nerozdílně s dlužníkem TOLL, spol. s r. o., splnit. Uvedená povinnost byla stěžovatelce uložena, ačkoli bylo nesporné, že stěžovatelka již z titulu této záruky znějící na 300 000 Kč v plné výši plnila. Napadeným rozsudkem ze dne 27. 10. 2006 č. j. 5 Ca 201/2006-100 Městský soud v Praze na základě závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu zamítl správní žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Celního ředitelství Praha (dále též "celní ředitelství") ze dne 25. 2. 2005 č. j. 13480/04-21-17, kterým bylo potvrzeno výše uvedené rozhodnutí Celního úřadu Beroun. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. II. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že dne 29. 3. 1996 vystavila záruční listinu pro jiné operace než režim tranzitu (systém globální celní záruky), a to ve prospěch Celního úřadu Beroun. Uvedenou záruční listinou se stěžovatelka zavázala zaplatit za celního deklaranta obchodní společnost TOLL, spol. s r. o., celní dluh, který by nebyl splněn v zákonné lhůtě, až do částky uvedené v záruční listině. Záruka byla poskytnuta až po nejvyšší částku 300 000 Kč. Rozhodnutím Celního úřadu Beroun ze dne 2. 6. 1997 č. j. PR-1090/97 byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení částky 300 000 Kč podle výše uvedené v záruční listině ze dne 29. 3. 1996, což řádně a včas učinila. Dne 15. 4. 2004 Celní úřad Beroun vydal celkem 55 rozhodnutí pod č. j. R/400009/2004 až R/400063/2004 (nynější řízení se týká jednoho z nich), kterými stěžovatelce uložil zaplacení celkem 12 499 645 Kč, tedy více než čtyřicetinásobku částky 300 000 Kč, která byla uvedena v celní záruce vystavené stěžovatelkou jako "nejvyšší částka" a o které byla stěžovatelka přesvědčena, že představuje nepřekročitelnou hranici plnění, které by v případě nesplnění povinností ze strany obchodní společnosti TOLL, spol. s r. o., vůči celním orgánům byla povinna poskytnout. Celní úřad Beroun si totiž vyložil závazek stěžovatelky ze záruční listiny ze dne 29. 3. 1996 tak, že by měla stěžovatelka uhradit za celního dlužníka - obchodní společnost TOLL, spol. s r. o. - každý její jednotlivý celní dluh s tím, že omezení částkou 300 000 Kč by se vztahovalo pouze na každý takový jednotlivý celní dluh, a nikoli na souhrn všech celních dluhů celního dlužníka. Proti všem rozhodnutím Celního úřadu Beroun podala stěžovatelka odvolání. Vzhledem k tomu, že odvolání podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, nemělo odkladný účinek, stěžovatelka již zaplatila částku v celkové výši 12 499 645 Kč. Celní ředitelství Praha vydalo dne 25. 2. 2005 celkem 55 rozhodnutí o odvolání, kterými byla všechna odvolání stěžovatelky proti rozhodnutím Celního úřadu Beroun zamítnuta. Proti všem uvedeným rozhodnutím Celního ředitelství Praha podala stěžovatelka správní žaloby. V dané věci, tj. v řízení o správní žalobě proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 25. 2. 2005 č. j. 13480/04-21-17, rozhodl Městský soud v Praze ve prospěch stěžovatelky rozsudkem ze dne 2. 12. 2005 č. j. 5 Ca 136/2005-38, kterým napadené rozhodnutí Celního ředitelství Praha zrušil pro nezákonnost a věc vrátil tomuto orgánu k dalšímu řízení. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podalo Celní ředitelství Praha kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2006 č. j. 7 Afs 57/2006-79 rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2005 č. j. 5 Ca 136/2005-38 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V návaznosti na zrušující rozhodnutí Nejvyššího správního soudu rozhodoval ve věci znovu Městský soud v Praze, který, vázán právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu, rozhodl rozsudkem ze dne 27. 10. 2006 č. j. 5 Ca 201/2006-100 nově tak, že žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha zamítl. Ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny měly soudy ve vztahu ke stěžovatelce porušit užitím rozšiřujícího a účelového výkladu § 256 celního zákona, a to včetně podzákonného předpisu - přílohy č. 25 vyhlášky Ministerstva financí č. 92/1993 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení celního zákona. Dle stěžovatelky není možné užívat právně-politický výklad přizpůsobený dílčímu zájmu, byť by mělo jít o zájem státu na co nejvyšším výběru cla, neboť cílem daňového řízení je realizovat výběr daní s respektem k právům daňového subjektu [odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 664/04 ze dne 18. 4. 2006 (N 85/41 SbNU 105)]. Stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší správní soud ve svém zrušovacím rozsudku neinterpretuje usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 54/2000 ze dne 23. 1. 2001 (U 2/21 SbNU 463) správně. Stěžovatelka má za to, že závěry obsažené v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 54/2000 nijak nepodporují právní názor celních orgánů (a soudů ve správním soudnictví) o tom, že by se mělo omezení "nejvyšší částkou" uvedenou v záruční listině aplikovat na každý jednotlivý celní dluh, a nikoliv na jejich souhrn, jak vyplývá z textu samotné záruční listiny. Podle přesvědčení stěžovatelky právní názor, že omezení uvedené v záruční listině se týká nikoli souhrnu všech celních dluhů celního dlužníka, za kterého se banka zaručila, nýbrž pouze každého jednotlivého celního dluhu ze zcela neomezené řady celních dluhů, které může celní dlužník v rámci příslušného celního režimu způsobit, vychází zcela jednostranně z pozic fiskální politiky státu ve vztahu k osobám soukromého práva a naprosto ignoruje základní zásady spravedlnosti a právního státu, zejména princip právní jistoty. Stěžovatelka dále uvádí, že při výkladu celní záruky a povahy jejího omezení je třeba především vyjít ze skutečnosti, že počet možných jednotlivých celních dluhů je v době podpisu záruční listiny neurčitý a nepředvídatelný. Při výkladu zastávaném celními orgány a Nejvyšším správním soudem je tak ručení fakticky neomezené. V takovém případě nemá ručitel žádnou právní jistotu, pokud jde o výši budoucího závazku vůči státu [odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499)]. Tzv. nejvyšší částka nemá při výkladu zastávaném soudy žádnou funkci a je nadbytečná. Celní ručitel, kterým bývá zpravidla ban