III.ÚS 1522/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1522/24 ze dne 26. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Jakubem Houžvicem, advokátem, sídlem Štefánikova 1347, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2024, č. j. 8 Tdo 1166/2023-226, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 22. září 2022, č. j. 6 To 238/2022-451, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. prosince 2022, č. j. 34 T 59/2022-115, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního státního zastupitelství ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve stadiu pokusu. Toho se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že dne 17. 2. 2022 z volně přístupného pozemku vzal kovovou lešenářskou kozu v hodnotě 600 Kč a odnášel ji pryč, ale poté, co byl vyrušen majitelem pozemku, ji zahodil a utekl. Okresní soud zároveň rozhodl, že upouští od uložení souhrnného trestu, neboť má za to, že trest uložený v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 4 T 64/2021 je dostatečný. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozeného. Stěžovatelovu obhajobu (o náhodném zatoulání na pozemek poškozeného) vyhodnotil soud jako nelogickou a nevěrohodnou. Přihlédl rovněž ke stěžovatelově bohaté trestní minulosti. Jelikož byl stěžovatel za pokus krádeže se zbraní odsouzen dne 27. 3. 2019 v Německu, je třeba na něj hledět jako na recidivistu ve smyslu § 205 odst. 2 trestního zákoníku. Jako k právně relevantní skutečnosti lze podle soudu přihlédnout i k německému odsuzujícímu rozhodnutí. Podmínky pro takový postup jsou odsouzení v trestním řízení v jiném státě Evropské unie, a to za jednání, které je trestné i v České republice (§ 11 odst. 2 trestního zákoníku). Obě tyto podmínky byly v dané věci splněny. 3. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatel i státní zástupce. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 6 To 27/2023, zrušil rozsudek okresního soudu a sám nově stěžovatele uznal vinného ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve stadiu pokusu (popis skutku upravil tak, že zvýšil hodnotu lešenářské kozy z 600 Kč na 2 000 Kč). Dále stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Odvolání stěžovatele zamítl. 4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Nejvyšší soud se nemohl zabývat částí námitek, které směřovaly proti závěrům obecných soudů z jiného trestního řízení (vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 4 T 64/2021), v němž byl stěžovatel rovněž odsouzen za pokus krádeže. Ostatně v této věci podal stěžovatel dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 3 Tdo 278/2023. Mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů neshledal Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor. Krajský soud se zároveň řádně vypořádal s předloženými důkazními návrhy. Jde-li o použitelnost německého odsuzujícího rozhodnutí jako podkladu pro rozhodnutí o stěžovatelově recidivě, odkázal Nejvyšší soud především na závazné závěry soudů z řízení vedeném pod sp. zn. 4 T 64/2021. Soudy v dané věci dospěly ke správnému závěru, že uvedené cizozemské rozhodnutí může vyvolávat stejné účinky jako odsouzení v České republice. Za irelevantní považoval Nejvyšší soud námitku, že stěžovatelův spolupachatel při krádeži v Německu nebyl v řízení vedeném v Praze odsouzen, neboť Obvodní soud pro Prahu 10 nebral německé rozhodnutí jako rozhodnou právní skutečnost. Taková námitka leží mimo rámec dovolacího řízení a Nejvyšší soud se nemůže zabývat vinou jiné osoby než stěžovatele. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že v předchozí trestní věci (sp. zn. 4 T 64/2021) rozhodovala v odvolacím řízení soudkyně, která měla být vyloučena. Toto pochybení se promítlo i do trestného řízení, které je předmětem ústavní stížnosti a v němž se rozhodovalo o uložení souhrnného trestu. Vyloučení dané soudkyně je odůvodněno tím, že v řízení, které je předmětem ústavní stížnosti, rozhodovala v minulosti o stížnosti proti usnesení, kterým mělo být trestní stíhání stěžovatele zastaveno pro neúčelnost. Její rozhodnutí o této věci mělo podle stěžovatele přímý vliv na rozhodnutí o odvolání v předchozí trestní věci. V rozhodnutí o uvedené stížnosti se zabývala možností uložení souhrnného trestu a možností změny budoucí výroku o trestu v řízení sp. zn. 4 T 64/2021. Tím je podle stěžovatele dán střet zájmů, neboť je logické, že si v obou rozhodnutích "dá za pravdu". To také učinila, jestliže účelově snížila uložený trest na polovinu. Toto pochybení nenapravil ani dovolací soud. 6. Dále stěžovatel namítá, že neměl být odsouzen za spáchání krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku (recidivní krádež). Německý rozsudek nelze podle stěžovatele použít jako podklad, neboť nešlo o skutek, který by byl postižitelný podle českého práva. Jednak český zákon neupravuje "krádež se zbraní" a dále je u pokusu krádeže v České republice nutné pokusit se projít platební zónou, k čemuž nedošlo a svého jednání stěžovatel zanechal bez vnějších vlivů. Stejně tak německý zákon umožňuje propadnutí věci, která nebyla užita ke spáchání trestného činu. S touto argumentací se soudy nižších stupňů vůbec nevypořádaly. Irelevantní je podle stěžovatele úvaha, že jeho jednání by mohlo být v České republice kvalifikováno jinak. Dále stěžovatel namítá, že u druhého odsouzeného za krádež v Německu došlo následně ke konstatování nepoužitelnosti cizozemského odsuzujícího rozhodnutí. Jeho následné krádeže byly hodnoceny jako přestupky. Nejvyšší soud porušil stěžovatelova procesní práva, pokud odmítl přihlédnout k dalším podáním, na něž stěžovatel v dovolání odkázal. 7. Stěžovatel též zpochybňuje skutkové závěry soudů v řízení sp. zn. 4 T 64/2021. Odsuzující rozhodnutí z řízení sp. zn. 34 T 59/2022 jsou rovněž zatížena vážnými skutkovými vadami. Soud připustil jako svědka bratra poškozeného, který však u události nebyl. Samotný svědek události vypovídal rozporně. Úplný skutkový stav soudy odmítly zjistit a nepřípustně zamítly stěžovatelovy důkazní návrhy. Za relevantní důkaz považuje stěžovatel zejména spis z řízení, v němž bylo konstatováno, že odsuzující rozhodnutí z Německa nemůže být podkladem pro řízení v České republice. Stejně relevantní byl pro danou věc výslech svědkyně a znalecké zkoumání videozáznamů. Odmítl-li tyto důkazní návrhy až odvolací soud pouze neurčitým tvrzením o jejich nadbytečnosti, postupoval jednak v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a dále zbavil stěžovatele jeho ústavního práva na dvojinstanční řízení. Soudy dále nezkoumaly stěžovatelův duševní stav ve chvíli, kdy vznikly pochybnosti o jeho možné kleptomanii. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 9. Naopak v části směřující proti rozhodnutí krajského soudu musel Ústavní soud vyhodnotit ústavní stížnost jako opožděně podanou. Sám stěžovatel uvádí, že o dovolání proti tomuto rozhodnutí krajského soudu bylo rozhodnuto dne 26. 4. 2023