III.ÚS 1536/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1536/21 ze dne 29. 9. 2021 N 166/108 SbNU 63 Zastavení exekučního řízení zastaveného soudním exekutorem v rozporu se zákonem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Radka Dobrozemského, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem, se sídlem Slezská 1297/3, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2021 č. j. 10 Co 205/2020-99 a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 2. 2020 č. j. 58 EXE 833/2014-67, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně jako účastníků řízení a společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem Klimentská 1216/46, Praha, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2021 č. j. 10 Co 205/2020-99 a usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 2. 2020 č. j. 58 EXE 833/2014-67 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a průběh řízení předcházejícího podání ústavní stížnosti 1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, byla k návrhu oprávněné společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) zahájena exekuce na majetek stěžovatele jako povinného pro vymožení pohledávky 51 648 Kč s příslušenstvím na základě exekučního titulu - rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Jiřího Kolaříka. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Martin Tunkl, Exekutorský úřad Plzeň-město [viz pověření Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 7. 2014 č. j. 58 EXE 833/2014-8]. 3. Podáním došlým okresnímu soudu dne 25. 4. 2019 oznámil soudní exekutor, že vymáhaná povinnost byla v plném rozsahu vymožena, a to včetně příslušenství a nákladů. Dále vydal soudní exekutor k návrhu vedlejší účastnice dne 30. 4. 2019 usnesení o zastavení exekuce č. j. 094 EX 04112/14-086, které nabylo právní moci dne 16. 5. 2019. 4. Podáním došlým okresnímu soudu dne 16. 8. 2019 předložil soudní exekutor k rozhodnutí návrh stěžovatele na zastavení exekuce ze dne 13. 8. 2019 (srov. č. l. 24 a násl.). Svůj návrh stěžovatel odůvodnil tím, že exekuce byla vedena protiprávně, na základě nezpůsobilého exekučního titulu. Stěžovatel zejména zdůraznil, že výše jmenovaný rozhodce svou činnost vykonával jako službu za odměnu pro rozhodčí společnost. Rozhodčí nález, který se zdánlivě jeví jako rozhodnutí rozhodce Kolaříka, proto nemůže být akceptován jako způsobilý exekuční titul, neboť jej vydal subjekt, který nebyl k vedení rozhodčího řízení oprávněn. Z toho důvodu stěžovatel okresnímu soudu navrhl, aby exekuci v celém rozsahu zastavil. Dále navrhl, aby uložil vedlejší účastnici uhradit stěžovateli a soudnímu exekutorovi náklady exekuce, aby zrušil doposud vydaná rozhodnutí o nákladech exekuce a dále aby uložil vedlejší účastnici navrátit stěžovateli, co již sám stěžovatel vedlejší účastnici na náklady exekuce zaplatil. 5. Okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovateli nevyhověl, řízení o jeho návrhu na odklad a zastavení exekuce vedené pod sp. zn. 58 EXE 833/2014 zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud k zastavení řízení přistoupil s odůvodněním, že je dán nedostatek podmínek řízení ve smyslu § 103 a § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."), který nelze odstranit. Podle § 55b odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "exekuční řád") exekutor při svém rozhodování činí úkony, které v řízení o výkonu rozhodnutí přísluší soudu prvního stupně. Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. pak platí, že nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Proto okresní soud řízení o zastavení exekuce zastavil, neboť exekuce již byla pravomocně zastavena usnesením soudního exekutora, a byla proto dána překážka věci pravomocně rozhodnuté. Toto usnesení exekutora o zastavení exekuce přitom žádná ze stran řízení nenapadla opravným prostředkem, tzn. ani stěžovatel. 6. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále též jen "krajský soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Podle krajského soudu není možno na věc stěžovatele aplikovat jím odkazovanou judikaturu, podle níž nelze vyloučit zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. [citované ustanovení zní: "Výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže ... h) výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat."] poté, což již došlo k vymožení plnění z exekučního titulu. V nyní posuzovaném případě byla exekuce formálně zastavena k návrhu vedlejší účastnice soudním exekutorem podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [citované ustanovení zní: "Výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže ... c) zastavení výkonu rozhodnutí navrhl ten, kdo navrhl jeho nařízení;"], proti čemuž se mohl stěžovatel bránit (což ale neučinil). Nelze přitom zohlednit, že před tím byla exekuce ve věci stěžovatele ukončena vymožením. Proto usnesení soudního exekutora o zastavení exekuce ze dne 30. 4. 2019 vytváří překážku věci rozhodnuté podle § 159a odst. 4 o. s. ř., takže exekuci nelze po jeho právní moci zastavit znovu z jiného důvodu. Okresní soud tedy správně podle krajského soudu rozhodl o návrhu stěžovatele jako povinného tak, že řízení pro nedostatek podmínek zastavil. II. Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že od vedlejší účastnice v rámci smlouvy o spotřebitelském úvěru obdržel celkem částku 29 215 Kč. V rámci exekuce na něm však byla vymožena celková částka ve výši 246 650,61 Kč, kdy částku 205 458,01 Kč obdržela vedlejší účastnice a částku 41 212,60 Kč si ponechal exekutor na náklady exekuce. Exekuce byla provedena vymožením. Vzhledem k tomu, že se povinní mohou dle ustálené judikatury v případě takto nemravných exekucí domáhat jejich zastavení i po jejich vymožení (tedy po jejich skončení), čehož si byla vedlejší účastnice vědoma, došlo k tomu, že sama podala po skončení exekuce vymožením preventivně návrh na její zastavení (tedy učinila zdánlivě zcela zbytečný úkon). Exekutor na základě tohoto návrhu vydal usnesení o zastavení exekuce, přestože k němu už neměl oprávnění, jelikož vymožením exekuce jeho oprávnění zaniklo. Vedlejší účastnice přitom podala návrh na zastavení exekuce zjevně účelově, a to pouze z toho důvodu, aby se ubránila před dodatečným zastavením exekuce, které by navrhl sám stěžovatel; ovšem nikoliv podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ale podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., což by s ohledem na závěry judikatury vedlo k povinnosti vedlejší účastnice a soudního exekutora vrátit stěžovateli prostředky, které jim plnil na základě rámce daného smlouvou o spotřebitelském úvěru, respektive na náklady exekuce. 8. Je pravda, že stěžovatel proti usnesení soudního exekutora o zastavení exekuce vydanému k návrhu vedlejší účastnice nepodal odvolání, což mu ale podle jeho názoru nelze vytýkat. Bylo mu totiž doručeno usnesení soudního exekutora o zastavení skončené exekuce, kterou zaplatil a těžko mohl pojmout nějaké podezření o nesprávnosti postupu soudního exekutora; jako právní laik nebyl schopen rozeznat rozdíl mezi zastavenou a skončenou exekucí. Když byla ale po čase stěžovateli vysvětlena protiprávnost celé exekuce, neboť vedlejší účastnice na stěžovateli požadovala nemravně vysoké plnění, stěžovatel se chtěl proti exekuci bránit právě návrhem na zastavení exekuce skončené vymožením podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (tak jak to ve výjimečných případech