III.ÚS 155/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 155/24 ze dne 13. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Baxy, o ústavní stížnosti stěžovatelky Anity Heinlin, zastoupené Mgr. Annou Šavel, advokátkou, se sídlem Jugoslávská 2718, Teplice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2023 č. j. 25 Co 210/2023-313 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. dubna 2023 č. j. 27 C 24/2022-274, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Petra Ludvíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokátky a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatelka a vedlejší účastník byli manželé od 5. 4. 1996 do 1. 4. 2022. Jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Teplicích, v rámci něhož soud uzavřel, že rozvrat manželství zapříčinil převážně vedlejší účastník, neboť stěžovatelce neposkytl rovnocennou možnost podílet se na snaze o zachování manželství, a to v době, kdy to představovalo reálnou eventualitu. Stěžovatelka a vedlejší účastník řízení uzavřeli dohodu o vypořádání společného jmění manželů, následně i Dodatek číslo 1, na základě které mj. vedlejší účastník do konce února 2022 platil stěžovatelce výživné na nerozvedenou manželku ve výši 30 000 Kč měsíčně; hradil náklady spojené s bytem, ve kterém žije; přešly na něj veškeré závazky spadající do společného jmění manželů; uhradil stěžovatelce částku 2 500 000 Kč, která zahrnovala jak majetkové vypořádání, tak i finanční kompenzaci veškeré újmy, která vznikla a mohla vzniknout stěžovatelce rozvodem manželství či v souvislosti s ním (s výjimkou výživného na rozvedenou manželku); stěžovatelka získala do svého vlastnictví dva byty a automobil a vedlejší účastník rodinný dům. 3. Stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") domáhala výživného rozvedené manželky podle § 762 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), tzv. sankčního výživného, neboť se na rozvratu manželství převážně nepodílela, s rozvodem manželství nesouhlasila a rozvodem jí byla způsobena závažná újma. Stěžovatelka se s ohledem na příjmy vedlejšího účastníka řízení domáhala, aby jí po dobu tří let od rozvodu manželství hradil výživné ve výši 30 000 Kč měsíčně, které jí bude zaručovat v zásadě stejnou životní úroveň jako po dobu manželství. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť neshledal, že by rozvodem byla stěžovatelce způsobena závažná újma. Obvodní soud konstatoval, že pojem závažné újmy ve smyslu § 762 odst. 1 o. z. je třeba vykládat tak, že dopady rozvodu na životní podmínky směřují do oblasti materiální. Psychické potíže stěžovatelky nastaly před rozvodem, a naopak po rozvodu téměř pominuly, přičemž vedlejší účastník se zavázal stěžovatelce poskytnout částku ve výši 2 500 000 Kč, která kompenzuje veškerou újmu, která stěžovatelce vznikla a mohla vzniknout rozvodem, či v souvislosti s ním. Stěžovatelka v důsledku rozvodu nepřišla o příjmy, neboť již před rozvodem nastoupila do zaměstnání (září 2021), do února 2022 jí vedlejší účastník platil výživné, hradil náklady jejího bydlení, dluhy společného jmění, přičemž v současné době stěžovatelka může mít i další příjmy z nájmu druhého ze svých bytů. 4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") verifikoval rozsah dokazování a způsob hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně a potvrdil i správnost skutkových zjištění z nich vyvozených, jakož i jejich právní hodnocení. Městský soud aproboval závěry obvodního soudu o tom, že stěžovatelka neutrpěla závažnou újmu v oblasti ekonomické, psychické újmy, ani práva na rodinný život, stejně jako práva na důstojnost. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by jí rozvodem manželství nebyla způsobena závažná újma ve smyslu § 762 odst. 1 o. z. Soudy nesprávně právně hodnotily pojem závažné újmy, když dospěly k závěru, že pojem závažné újmy lze vykládat pouze tak, že dopady rozvodu směřují pouze do oblasti materiální. Sankční výživné je samostatným svébytným institutem, který má sankcionovat toho z manželů, který rozvrat manželství přivodil a je ekonomicky silnější než druhý z manželů, kterému v důsledku rozvodu manželství vzniká závažná újma, přestože s rozvodem manželství nesouhlasil a na rozvodu manželství se převážně nepodílel. Stěžovatelka má za to, že nárok na tzv. sankční výživné v sobě zahrnuje nejen újmu v její ekonomické sféře, ale také psychickou újmu, která jí v souvislosti s rozvodem manželství vznikla. V řízení pak bylo prokázáno, že závažná újma, která jí vznikla v její psychické sféře, má původ v rozvodu manželství, protože pro ni byla traumatizující nejen skutečnost, že ji chce vedlejší účastník opustit, ale též to, že chce nechat rozvést jejich manželství. 6. Stěžovatelka pokládá v ústavní stížnosti otázku, zda lze pro stanovení výše tzv. sankčního výživného použít stejná kritéria jako v případě výživného pro dítě, přičemž namítá, že obecné soudy se s touto námitkou nezabývaly. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, ingeruje jen ve výjimečných případech. 9. V posuzovaném případě Ústavní soud důvod pro zásah do rozhodování obecných soudů neshledal. Obecné soudy rozhodovaly, zda stěžovatelka splnila podmínky pro přiznání výživného na rozvedeného manžela podle § 762 odst. 1 o. z., zajišťujícího po dobu maximálně tří let rozvedenému manželovi v zásadě stejnou životní úroveň jako za trvání manželství. Toto ustanovení má zčásti sankční povahu. Sankci představuje možnost přiznání výživného rozvedenému manželu ve větším rozsahu než v režimu "běžného" výživného pro rozvedeného manžela (§ 760 odst. 1 o. z.). Způsobí-li druhý z manželů oprávněnému závažnou újmu tím, že došlo k rozvodu manželství, přičemž oprávněný se na rozvratu manželství převážně nepodílel, je spravedlivé, aby ten, kdo v rozhodné míře přivodil rozvrat manželství a přispěl tím i k rozvodu, a kdo tak způsobil závažnou újmu svému partnerovi, i materiálně odpovídal za vzniklý následek. Zákonným předpokladem pro přiznání výživného je, že oprávněný manžel s rozvodem nesouhlasil nebo rozvrat manželství převážně nezapříčinil; přičemž tento předpoklad je naplněn i tehdy, vznikl-li rozvrat z objektivních příčin. Tento předpoklad byl v posuzovaném případě splněn a nebyl sporným; rozvrat manželství zapříčinil vedlejší účastník. Kumulativně musí být splněn i další předpoklad, a sice že oprávněné osobě byla rozvodem způsobena závažná újma, přičemž je míněna újma ekonomická (materiální, příjmová), mor