III.ÚS 1565/23 – Ústavní soud

III.ÚS 1565/23 ze dne 10. 4. 2024 N 69/123 SbNU 262 Náležité odůvodnění přiměřeného zadostiučinění za příliš dlouhé kompenzační řízení Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Márie Dočkalové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem Anenská 8/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2023 č. j. 28 Cdo 308/2023-90, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2022 č. j. 44 Co 108/2021-65, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. března 2021 č. j. 231 C 31/2019-43, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2023 č. j. 28 Cdo 308/2023-90 a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2022 č. j. 44 Co 108/2021-65 bylo porušeno ústavní právo stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2023 č. j. 28 Cdo 308/2023-90 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2022 č. j. 44 Co 108/2021-65 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě. 2. Napadenými rozhodnutími soudy zamítly stěžovatelčinu žalobu, kterou se domáhala finanční kompenzace za nepřiměřeně dlouhé kompenzační řízení. II. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 3. Z ústavní stížnosti a spisů Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"), sp. zn. 231 C 31/2019 a sp. zn. 255 C 84/2014, zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti. 4. Stěžovatelka byla žalována na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 80 000 Kč s příslušenstvím. Protože podle ní bylo řízení nepřiměřeně dlouhé, podala žalobu na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu s tím spojenou. Městský soud v řízení pod sp. zn. 255 C 84/2014 žalobu zamítl. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek městského soudu nejprve potvrdil, po zrušení Nejvyšším soudem jej změnil tak, že stěžovatelce přiznal finanční zadostiučinění ve výši 77 500 Kč s příslušenstvím. 5. Stěžovatelka považovala i uvedené kompenzační řízení za příliš dlouhé, proto podala další žalobu na přiznání finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, a to ve výši 95 000 Kč s příslušenstvím. 6. Městský soud jako soud prvního stupně shledal, že kompenzační řízení celkově netrvalo nepřiměřeně dlouho, nemajetková újma jí vzhledem ke sníženému významu předmětu řízení nevznikla, a žalobu v celém rozsahu zamítl. 7. Krajský soud jako soud odvolací rozsudek okresního soudu změnil tak, že konstatoval, že v posuzovaném kompenzačním řízení (v délce 4 roky a 10 měsíců) došlo k porušení práva stěžovatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě, a v části týkající se zamítnutí žaloby na zaplacení zadostiučinění jej potvrdil. Nepřiznání finanční kompenzace odůvodnil zejména tím, že význam řízení byl pro stěžovatelku běžný, složitost řízení byla standardní a doba posuzovaného řízení nemohla významněji negativně zasáhnout do psychické sféry poškozené. Vzhledem k poměru částky žalované v řízení o bezdůvodném obohacení a výši již poskytnutého zadostiučinění není pro poskytnutí další finanční kompenzace důvod a konstatování porušení práva je plnohodnotnou morální kompenzací újmy stěžovatelky. 8. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Potvrdil závěr krajského soudu, že kompenzační řízení nemá pro jeho účastníky zvýšený význam, přiznanou formu zadostiučinění považoval za podloženou individuálními okolnostmi. III. Argumentace stěžovatelky 9. Stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí obecných soudů za svévolná, nespravedlivá a nesprávná a ve výsledku směřující k porušení jejího práva domáhat se stanoveným postupem ochrany u soudu, práva na náhradu škody za nesprávný úřední postup a práva na legitimní očekávání ochrany majetku. Zejména namítá, že obecné soudy v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") nevzaly v potaz zvýšený význam kompenzačního řízení oproti tzv. běžným řízením a stěžovatelce spolu s konstatováním porušení práva nepřiznaly také zadostiučinění ve formě peněžité náhrady. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu a Nejvyššího soudu ohledně nepřipuštění změny (rozšíření) žaloby. IV. Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatelky 10. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud. Ke stěžovatelkou v ústavní stížnosti citované judikatuře ESLP ve věci Golha proti České republice (rozsudek ze dne 26. 5. 2011 č. 7051/06) a Žirovnický proti České republice (rozsudek ze dne 8. 2. 2018 č. 10092/13 a dalších šest) uvedl, že závěr, podle něhož by kompenzační řízení mělo být významem typově zařazeno mezi řízení týkající se práva na ochranu osobnosti, rodinněprávních vztahů, osobního vztahu, pracovněprávních sporů nebo o poskytnutí sociálních či jiných dávek, nebo že by v případech poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku odškodňovacího řízení měla být (oproti jiným průtažným řízením) kritéria posuzována "podstatně tvrději", ze zmíněných rozhodnutí neplyne. Současně je zcela zřejmé, že ESLP upřednostňuje před vedením v pořadí dalšího odškodňovacího řízení poskytnutí nápravy včasného neposkytnutí přiměřeného zadostiučinění prostřednictvím jeho navýšení v rámci (původního) odškodňovacího řízení, jež je však podmíněno řádným uplatněním takového požadavku. 11. Pokud stěžovatelka v dovolání formulovala otázku, "zda je právní závěr odvolacího soudu o dostačující formě zadostiučinění konstatováním porušení práva, který je odůvodněn tím, že význam řízení pro žalobkyni je běžný, správný", nekoresponduje takto kladená otázka se závěry krajského soudu. Jak totiž vyplývá z § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") forma a výše přiměřeného zadostiučinění za újmu vzniklou úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí vyplývá z posouzení konkrétních okolností případu, zejména pak okolností uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až e). Konstatování krajského soudu (o běžném významu řízení) je zcela zjevným výsledkem posouzení typového významu předmětu řízení (který je východiskem k posouzení konkrétního významu předmětu řízení a z něhož soudy vychází při posouzení věci v případě, kdy žádná jiná okolnost nesvědčí o konkrétním významu předmětu řízení). Pokud dovolací soud ve své rozhodovací praxi uvedl, že újma vzniklá nepřiměřenou délkou řízení může být odškodněna v jiné než peněžité formě zpravidla pouze tehdy, byl-li význam předmětu řízení nepatrný, jedná se o posouzení konkrétního významu předmětu řízení pro poškozeného, nikoliv významu typového. Krajský soud se ke konkrétnímu významu řízení vyjádřil v části odůvodnění, kde uvedl, že doba posuzovaného řízení nemohla významněji negativně zasáhnout psychickou sféru poškozené. Z právě uvedeného závěru plyne též zvolená forma zadostiučinění. 12. Nejvyšší soud dále uvedl, že odpovědnost za procesní úkon bezesporu nese účastník, který jej činí. Ačkoliv lze uznat, že distinkce mezi požadavkem na zvýšení přiměřeného zadostiučinění za jeho včasné neposkytnutí a požadavkem na poskytnutí odškodnění za nepřiměřenou délku samotného odškodňovacího řízení nemusí být účastníkům vždy zcela zřejmá, nemůže být opomenuto, že zástupci stěžovatelky, který procesní úkon činil, nepochybně známa byla (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022 sp. zn. 30 Cdo 107/2021). Zástupce stěžovatelky měl v řízení možnost svůj procesní úkon dovysvětlit tak, aby o něm případně mohlo být soudem rozhodnuto (pakliže by jeho vůlí bylo skutečně uplatnit požadavek na navýšení přiměřeného zadostiučinění za jeho včasné neposkytnutí), ale této možnosti nevyužil. 13. Krajský soud se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil. 14. Městský soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. 15. Česká republika -