III.ÚS 1583/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1583/17 ze dne 28. 8. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti PHL - Hotels s. r. o., sídlem Na Pankráci 1062/58, Praha 4 - Nusle, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem, sídlem Široká 36/5, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2017 č. j. 28 Cdo 2501/2016-429, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2016 č. j. 70 Co 441/2015-398 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. srpna 2015 č. j. 8 C 298/2010-354 ve znění opravného usnesení ze dne 1. prosince 2015 č. j. 8 C 298/2010-387, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 42/6, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhuje zrušení výše označených soudních rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále je "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie. 2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") shora uvedeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 2 424 807 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud tak v plném rozsahu vyhověl žalobě, jíž se vedlejší účastnice po stěžovatelce domáhala vydání bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním v žalobě specifikovaných pozemků v katastrálním území Špindlerův Mlýn (dále jen "předmětné pozemky"), ve vlastnictví vedlejší účastnice v období od 27. 10. 2008 do 27. 10. 2010, aniž by jí za to byla poskytována jakákoliv (finanční) kompenzace. Obvodní soud přitom vyšel ze zjištění, že stěžovatelka je vlastnicí několika staveb - především hotelu Horal - které se na předmětných pozemcích buď nacházejí, nebo jimž předmětné pozemky v areálu hotelu Horal slouží (např. jako parkoviště, hřiště minigolfu či dětské hřiště). Obvodní soud se proto zabýval otázkou právního důvodu užívání předmětných pozemků stěžovatelkou, přičemž dospěl k závěru, že podle § 59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, se dosavadní vztahy trvalého užívání podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, jež v rozhodné době svědčily Majetkové, správní a delimitační unii odborových svazů, změnily ve výpůjčku na dobu šesti let, která se řídí občanským zákoníkem, platným do 31. 12. 2013, tato výpůjčka však zanikla ke dni 21. 3. 2006 dohodou o zániku výpůjčky uzavřenou mezi vedlejší účastnicí a Majetkovou, správní a delimitační unií odborových svazů. Při určení výše a rozsahu bezdůvodného obohacení vyšel obvodní soud ze znaleckých posudků, a poněvadž byla zjištěná částka vyšší než žalobní žádání, návrhu vedlejší účastnice v plném rozsahu vyhověl. 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví identifikovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry. Městský soud přitom zdůraznil, že v dané věci nemohlo dojít k přechodu práva trvalého užívání pozemků na stěžovatelku, neboť nejde o právo věcné, nýbrž obligační, jež podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu na právní nástupce nepřechází. 4. Následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, když dospěl k závěru, že "rozhodnutí odvolacího soudu - poměřováno uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahové konkretizace - nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak". Nejvyšší soud přitom v odůvodnění napadeného usnesení zdůraznil, že obvodní soud ani městský soud nikterak nepochybily, odmítly-li názor stěžovatelky, že je oprávněným subjektem z práva trvalého užívání, resp. že jí v tomto rozsahu vzniklo legitimní očekávání. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka nejprve zdůrazňuje, že se obdobně jako její právní předchůdkyně domnívala, že právo užívat předmětné pozemky bylo zřízeno trvale a bezplatně "na věčné časy", přičemž nesouhlasí s právním názorem městského soudu, že právo trvalého užívání bylo spojeno pouze se subjektem, kterému bylo zřízeno, a proto nemohlo přejít na právní nástupce (v takovém případě - upozorňuje stěžovatelka - by toto právo nemohlo přejít ani na Majetkovou, správní a delimitační unii odborových svazů, podle obecných soudů však této stěžovatelčině právní předchůdkyni právo trvalého užívání svědčilo, z odůvodnění napadených rozhodnutí však podle mínění stěžovatelky není zřejmé, jak mohla toto právo získat). Stěžovatelka tak má za to, že jí (i jejím právním předchůdkyním) vzniklo legitimní očekávání, že na ně právo trvalého užívání přešlo, když nadále slouží účelu, k němuž bylo zřízeno. Nadto se stěžovatelka domnívá, že nelze svévolně změnit trvalé a bezplatné právo na právo dočasné a úplatné. S odvoláním na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.) navíc stěžovatelka namítá, že v důsledku právní úpravy, rozlišující režim transformace osobního užívání pozemků a trvalého užívání pozemků, došlo k nerovnému přístupu k vybraným subjektům (skupinám) práva a rovněž k zásahu do více jak dvacet let trvajícího pokojného stavu. Stěžovatelka je přitom přesvědčena, že neexistuje rozumný důvod pro výklad, na jehož základě by došlo k rozdílnému režimu u práva osobního užívání pozemků a práva trvalého užívání pozemků, když obě práva mají totožnou - věcněprávní - povahu (na což podle stěžovatelky nepřímo upozornil Ústavní soud v usnesení ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. IV. ÚS 27/12, pozn. Ústavního soudu: dostupném na http://nalus.usoud.cz). Mimoto stěžovatelka namítá, že obecné soudy ve svých rozhodnutích zcela pominuly skutečnost, že její právní předchůdkyně o převod vlastnického práva k předmětným pozemkům požádala ve lhůtě do 30. 6. 2001, nikoliv až v roce 2007, jak mylně uvádí obvodní soud na str. 6 a 7 rozsudku. 6. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka dále v tom, že obvodní soud i městský soud vyšel ve svém rozhodnutí ze závěrů znaleckého posudku vypracovaného Ing. Danielem Jakwerthem a ze znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem Activities a. s., přestože se tyto znalecké posudky řídily rozsahem pozemků určeným vedlejší účastnicí, tedy se nikterak - v rozporu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1758/2013 - nezabývaly otázkou, které konkrétní části pozemku spadají pod funkční celek hotelu Horal, a to navíc i přes to, že v rozhodné době byl rozsah využívání předmětných pozemků hotelem Horal naprosto minimální. V návaznosti na to stěžovatelka namítá, že obvodní soud i městský soud vyšly ze závěrů těchto znaleckých posudků taktéž navzdory skutečnosti, že byly vypracovány v rozporu se závěry přijatými v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 900/2012 a sp. zn. 28 Cdo 5012/2014, zvláště když má tato skutečnost podle stěžovatelky zásadní vliv na určení výše bezdůvodného obohacení (tedy žalované částky); stěžovatelka totiž připomíná, že je-li potenciálním kupcem pouze vlastník předmětných staveb, má tento fakt vliv i na výši možného nájemného, jež nelze podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 946/2013 považovat za nájemné obvyklé. V této souvislosti navíc stěžovatelka obvodnímu soudu a městskému soudu vytýká, že neprovedly místní šetření, ani žádným jiným způsobem neověřovaly rozsah užívání předmětných pozemků provozem hotelu Horal. 7. Nejvyššímu soudu potom stěžovatelka vytýká, že se věcně vůbec nezabýval jejím dovoláním, když konstatoval, že se jí nepodařilo položit otázku, pro niž by na ně bylo možno pohlížet jako na přípustné, přestože právě na tyto skutečnosti stěžovatelka poukazovala od samého začátku řízení před obvodním soudem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena dle § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a včas podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť s