III.ÚS 1598/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1598/19 ze dne 27. 12. 2019 N 217/97 SbNU 305 K dokazování neoprávněného zpřístupňování chráněných autorských děl   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CHARLEY FASHION, s. r. o., sídlem Jiřího ze Vtelna 1731/11, Praha 9 - Horní Počernice, zastoupené Mgr. Štěpánem Schenkem, advokátem, sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2019 č. j. 34 C 62/2018-60, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a spolku OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z. s., sídlem Československé armády 786/20, Praha 6 - Bubeneč, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2019 č. j. 34 C 62/2018-60 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2019 č. j. 34 C 62/2018-60 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 34 C 62/2018, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Vedlejší účastník se žalobou domáhal proti stěžovatelce zaplacení částky 11 650 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení vzniklého stěžovatelce v důsledku užívání chráněných autorských hudebních děl v období od 1. 9. 2015 do 30. 6. 2016 prostřednictvím rádia (zvukového přístroje včetně dvou reproduktorů) v provozovně CHARLEY FASHION na adrese Štefánikova 2, Brno. Podáním ze dne 16. 1. 2015 vzal vedlejší účastník co do částky 2 022 Kč včetně úroků z prodlení žalobu zpět. Rozsudkem městského soudu ze dne 22. 2. 2019 č. j. 34 C 62/2018-60 bylo řízení ve věci zaplacení částky 2 022 Kč včetně úroků z prodlení zastaveno (I. výrok) a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 9 628 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 074,30 Kč od 15. 9. 2016 do zaplacení a z částky 4 553,70 Kč od 29. 4. 2017 do zaplacení (II. výrok) a poměrnou část nákladů řízení ve výši 4 475,80 Kč (III. výrok). Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k závěru, že předloženými záznamy o provedených kontrolách a pořízenými videozáznamy vedlejší účastník dostatečným způsobem prokázal, že stěžovatelka minimálně v období od září 2015 do února 2017 neoprávněně užívala chráněná autorská díla prostřednictvím rádia. II. Argumentace stěžovatelky 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry městského soudu, který dle jejího názoru rozhodl ve věci na základě nedostatečných a nekvalitně pořízených důkazů (záznamy z kontrol), z nichž nebyla prokázána přítomnost zdroje reprodukce hudby a osoba vlastníka tohoto zdroje. Stěžovatelka je přesvědčena, že městský soud v napadeném rozsudku při hodnocení, zda bylo zasaženo do majetkového práva autorského nebo majetkového práva souvisejícího s právem autorským, nezkoumal všechny atributy, jak je jmenoval Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2186/14 (N 2/76 SbNU 41), především se nevypořádal s otázkou tzv. volného užití podle § 30 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "autorský zákon"). Stěžovatelka dále poukazuje na nález sp. zn. II. ÚS 3076/13 ze dne 15. 4. 2014 (N 57/73 SbNU 125), podle kterého za veřejné zpřístupnění autorských práv prostřednictvím šíření rozhlasového signálu nelze pokládat situaci, kdy podnikatel sice ve své provozovně zpřístupňuje ve prospěch svých zákazníků tento signál, ale s ohledem na předmět jeho podnikání nelze předpokládat, že zákazníci věnují šířenému signálu skutečnou pozornost a že šíření tohoto signálu má pozitivní vliv na výdělek podnikatele. Stěžovatelka jako provozovatelka obchodu, a nikoli např. restaurace, je přesvědčena, že v jejím případě nemohlo dojít k veřejnému zpřístupnění autorských práv prostřednictvím šíření rozhlasového signálu podle § 18 autorského zákona. Stěžovatelka má také za to, že městský soud své závěry odůvodnil nikoli řádně. Za zásadní nedostatek napadeného rozsudku stěžovatelka považuje část odůvodnění zabývající se četností vedlejším účastníkem provedených kontrol v její provozovně. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem městského soudu, že i kontroly prováděné jednou za rok dostatečně dokládají časově navazující neoprávněné jednání stěžovatelky v průběhu několika let prostřednictvím funkčních a používaných přístrojů. Takovou míru presumpce trvání určitého stavu po období téměř jednoho roku bez důkazního podložení tohoto závěru považuje stěžovatelka za nepřiměřenou. Z úvah městského soudu uvedených v odůvodnění rozsudku je také zřejmý i jeho osobní pohled na věc, což zakládá důvodný předpoklad jeho podjatosti. III. Vyjádření vedlejšího účastníka řízení a replika stěžovatele 4. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření městskému soudu a vedlejšímu účastníkovi řízení. 5. Městský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. 6. Vedlejší účastník nesouhlasí s tím, že městský soud pochybil, nezabýval-li se tzv. volným užitím dle § 30 autorského zákona. Přiřazení situace stěžovatelky do aplikačního rámce § 30 autorského zákona dle vedlejšího účastníka není možné, jelikož je stěžovatelka právnickou osobou, v takovém případě by šlo o užití pro vnitřní potřebu právnické osoby, na nějž se volné užití dle § 30 tohoto zákona nevztahuje, a provozovatel je povinen obstarat si k němu souhlas licenční smlouvou s vedlejším účastníkem. Argumentuje-li stěžovatelka absencí přímého nebo nepřímého hospodářského prospěchu ze zpřístupnění autorských děl a odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 3076/13, je nutno zdůraznit, že s touto námitkou se městský soud vypořádal dostatečným způsobem v bodě 27 odůvodnění napadeného rozsudku. Platí totiž, že jelikož byla v provozovně stěžovatelky užívána chráněná autorská díla za účelem zpříjemnění atmosféry pro zákazníky a pro zaměstnance stěžovatelky, šlo již z principu o určitý hospodářský činitel, který mohl ovlivňovat např. délku pobytu zákazníků v provozovně, okruh zákazníků, kteří provozovnu navštěvovali, výši jejich útraty, případně mohlo jít o motivační činitel pro zaměstnance stěžovatelky v podobě příjemného pracovního prostředí při výkonu práce, kterou od nich stěžovatelka přijímá za úplatu atp. Takovým jednáním stěžovatelka hospodářsky těžila z cizí tvorby, ať již přímo, či nepřímo. U daného charakteru provozoven je přitom třeba brát v úvahu, že do nich zákazníci v mnohem větší míře chodí nikoli přímo za účelem nákupu konkrétního výrobku, ale "jen tak se podívat", zda v obchodu s použitým zbožím ("second hand") neobjeví nějaké zvláštní zboží, které sice bezprostředně nepotřebují, ale za výhodnou cenu je přesto koupí. Uvedená úvaha, aprobovaná ve stručnější formě městským soudem, je zcela v souladu s nálezem sp. zn. II. ÚS 2186/14. Také skutkové závěry městského soudu mají oporu v provedeném dokazování, kdy bylo prokázáno, že v provozovně stěžovatelky v předmětném období docházelo ke zpřístupňování chráněných děl veřejnosti, tedy k zásahu do autorských práv, dále že užitý chráněný obsah náležel do kategorie předmětů ochrany, nad nimiž vykonává vedlejší účastník kolektivní správu, a že stěžovatelka předměty ochrany zpřístupňovala v rozporu s právními předpisy, tj. neměla platně uzavřenu licenční smlouvu na jejich sdělování veřejnosti. Městský soud správně postavil své skutkové závěry na vedlejším účastníkem pořízených nahrávkách z kontrol na místě samém a na písemných protokolech pořízených při těchto kontrolách. Presumoval-li pak za daných okolností některé skutečnosti dílčím způsobem, činil tak v souladu se závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 2186/14. Dle názoru vedlejšího účastníka v obdobných případech prakticky neexistuje jiná možnost, jak prokázat neoprávněné užívání autorských děl, než formou pořízených audiovizuálních záznamů. Stěží si lze představit situaci, že by vedlejší účastník zajišťoval důkazy například tím, že by instaloval do provozoven uživatelů autorských děl kamery nebo důkazy zajišťoval jiným obdobným způsobem, takový postup při zajišťování důkazníh