III.ÚS 1604/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1604/13 ze dne 7. 5. 2014 N 78/73 SbNU 387 Porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Jana Musila a Milady Tomkové (soudce zpravodaj) - ze dne 7. května 2014 sp. zn. III. ÚS 1604/13 ve věci ústavní stížnosti Pavla Posekaného, zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, AK se sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1830/2012, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2010 č. j. 10 Cmo 124/2010-277 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 6. 2009 č. j. 13 Cm 70/2006-245, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na vyloučení věcí z konkursní podstaty úpadce, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a Petra Samce, zastoupeného Mgr. Davidem Štůlou, advokátem, se sídlem Pod Beránkou 2469/1, Praha 6, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1830/2012, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2010 č. j. 10 Cmo 124/2010-277 a rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 6. 2009 č. j. 13 Cm 70/2006-245 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1830/2012, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2010 č. j. 10 Cmo 124/2010-277 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 6. 2009 č. j. 13 Cm 70/2006-245 se proto ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 5. 2013, která splňuje všechny předepsané formální náležitosti, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Rekapitulace dosavadního průběhu řízení 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") sp. zn. 13 Cm 70/2006 Ústavní soud zjistil, že krajský soud rozsudkem ze dne 29. 6. 2009 č. j. 13 Cm 70/2006-245 zamítl žalobu stěžovatele o určení, že nemovitosti zahrnuté do soupisu konkursní podstaty úpadce se vylučují z konkursní podstaty, případně, pokud již tyto nemovitosti nejsou zařazeny do konkursní podstaty, se vylučuje z konkursní podstaty částka 1 800 000 Kč na kupní ceně zaplacené za zpeněžení těchto nemovitostí. Krajský soud zjistil, že smlouvou o úvěru č. 4503-102305.1-278 ze dne 30. 6. 1995 ve znění dvou dodatků poskytla Česká spořitelna, a. s., (dále též jen "banka") úpadci dva úvěry. K témuž dni, tedy 30. 6. 1995, je datovaná smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem mezi bankou jakožto zástavním věřitelem a stěžovatelem a dalšími osobami jakožto zástavci. Touto zástavní smlouvou zajistil stěžovatel svými nemovitostmi úvěry poskytnuté úpadci. Krajský soud dále zjistil, že stěžovatel se zástavním věřitelem nikdy osobně nejednal, a smlouva tak byla uzavřena mezi nepřítomnými účastníky. Jako posel mezi nimi byl využit úpadce. 3. Krajský soud shora uvedeným rozsudkem žalobu v plném rozsahu zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), kdy nad rámec argumentů uvedených v žalobě namítal, že byl odňat svému zákonnému soudci. Vrchní soud dne 11. 11. 2010 rozsudkem č. j. 10 Cmo 124/2010-277 rozsudek nalézacího soudu jako věcně správný potvrdil. 4. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud dne 31. 1. 2013 zamítl, neboť dle jeho názoru se stěžovateli nepodařilo zpochybnit rozhodnutí odvolacího soudu a Nejvyšší soud jiné vady rozhodnutí neshledal. 5. Ústavní soud se předmětem sporu již zabýval v několika řízeních: rozhodoval nálezem ze dne 29. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 722/04 (N 217/39 SbNU 301) a usnesením ze dne 1. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2124/11 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). III. Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti 6. Stěžovatel vůči napadeným rozhodnutím uplatňuje tři základní námitky. 7. První námitka směřuje proti odnětí zákonnému soudci. Stěžovatel namítá, že je vyloučeno, aby po zrušujícím nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 722/04 byla věci přidělena jiná spisová značka a byla přidělena soudci podle rozvrhu práce, a nikoli soudci, který o věci původně rozhodoval. Přestože to stěžovatel výslovně neuvádí, ze stížnosti lze odvodit, že tím mělo dojít k porušení jeho práva na zákonného soudce, a tedy k zásahu do práva garantovaného čl. 38 odst. 1. Listiny. 8. Druhá námitka stěžovatele směřuje proti nesprávnému posouzení platnosti zástavní smlouvy v době podání návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy nesprávně předpokládaly, že jakožto navrhovatel zástavní smlouvy ji obdržel po akceptaci zpět či alespoň byl adekvátně uvědoměn o její akceptaci, čímž došlo k jejímu perfektnímu uzavření. Tento předpoklad je však dle jeho mínění nesprávný, k doručení akceptace nedošlo, a tedy nedošlo ani k uzavření zástavní smlouvy. Stěžovatel uvádí, že skutkový závěr o tom, že akceptovaný návrh zástavní smlouvy byl nejprve doručen zpět stěžovateli, pak byl stěžovatelem podepsán návrh na vklad do katastru nemovitostí a teprve pak byly návrh vkladu a již uzavřené smlouvy doručeny katastrálnímu úřadu, je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. 9. Třetí námitka stěžovatele směřuje proti samotnému obsahu zástavní smlouvy. Stěžovatel uvádí, že byl poslem, který smlouvy mezi ním a bankou doručoval, nesprávně informován o její povaze a obsahu, a byl tedy při jejím uzavírání uveden v omyl. Soudy se však touto jeho námitkou odmítly zabývat, v čemž spatřuje opětovný zásah do práva na spravedlivý proces. IV. Vyjádření dalších účastníků 10. Krajský soud k výzvě Ústavního soudu sdělil, že jeho vyjádření k obsahu ústavní stížnosti se kryje s odůvodněním jeho rozhodnutí a domnívá se, že stěžovatel využívá institut ústavní stížnosti pouze jako další mimořádný opravný prostředek. 11. Vrchní soud k výzvě Ústavního soudu sdělil, že nepokládá námitku odnětí zákonnému soudci za důvodnou stejně jako ostatní části ústavní stížnosti, a navrhl, aby ji Ústavní soud zamítl. 12. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadnutého rozsudku. Na dotaz Ústavního soudu stran srovnání stěžovatelem namítaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 957/2012 uvedl, že v obou případech existují zásadní odlišnosti v procesu dokazování, soudy prvních dvou instancí postupovaly odlišně, což si vyžádalo i odlišný zásah Nejvyššího soudu. 13. Vzhledem k tomu, že vyjádření krajského soudu ani vrchního soudu neobsahují nové skutečnosti a soudy se odkazují na odůvodnění svých rozsudků, nevyžádal si Ústavní soud stanovisko stěžovatele. V replice ke stanovisku Nejvyššího soudu zopakoval stěžovatel hlavní body své ústavní stížnosti a vyjádřil nesouhlas s tímto stanoviskem. 14. K věci se vyjádřil také vedlejší účastník. Ve svém vyjádření se ztotožnil se závěrem, že v dané věci nelze smysluplně namítat, že by došlo k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce. K tomu by mohlo dojít pouze v případě svévolného přiřazení soudce ad hoc, k čemuž zde nedošlo. Dále vedlejší účastník argumentuje, že námitka stěžovatele stran procesu uzavírání smlouvy, tj. že mu jako navrhovateli nebyl zpět doručen akceptovaný návrh, není správná. Vedlejší účastník je přesvědčen, že podpisem návrhu smlouvy stěžovatel akceptoval takový postup jejího uzavírání, podle kterého mu nebylo nutno doručovat písemné vyhotovení zástavní smlouvy s podpisem zástavního věřitele zpět. Podle vedlejšího účastníka je zřejmé, že se smluvní strany dohodly na způsobu uzavření zástavních smluv a nabytí jejich účinnosti odlišně od zákonem předvídaného způsobu, tj. okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli. Tvrdí, že si stěžovatel musel být vědom toho, jakou smlouvu uzavírá a co se s podepsanou smlouvou po jeho podpisu následně stane. Případně, pokud si tyto následky neprověřil, nemůže to být k tíži zástavního věřitele. V. 15. Po shora rekapitulovaném průběhu dosavadních řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že není třeba ve věci konat ústní jednání, neboť by nepřineslo další, resp. lepší a jasnější objasnění věci, než jak se s ní seznámil z písemných úkonů stěžovatele [srov. ustanovení § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a vyžádaných materiálů (spis a vyjádření dalších účastníků). 16. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatel