III.ÚS 1618/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1618/08 ze dne 19. 2. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ L. Z. a 2/ J. Z., zastoupených Mgr. Lenkou Rožnovskou, advokátkou se sídlem v Brně, Slovákova 11, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008, č.j. 21 Cdo 3138/2007-114, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2007, č.j. 20 Co 446/2006-80, a rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 12. 12. 2005, č.j. 7 C 361/2004-58, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby pro porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byly zrušeny v záhlaví označené rozsudky obecných soudů. Stěžovatelé se žalobou proti společnosti CDV-2, LTD, se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, Londýn, EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, domáhali určení, že "neexistuje zástavní právo zapsané do katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-venkov na LV č. 199 pro k.ú. Medlov jako omezení vlastnického práva k nemovitostem - budově č.p. 103 na parcele č. 421 zastavěná plocha a nádvoří, a dále pozemkům parc. č. 421 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 187 m2 a parc. č. 422 zahrada o výměře 377 m2, vše v k. ú. Medlov". Stěžovatelé v žalobě uvedli, že na podkladě smlouvy o zřízení zástavního práva k věcem nemovitým a smlouvy o předkupním právu, uzavřené dne 25. 10. 1993 s Bankou Haná, a. s., Prostějov, pobočka Boskovice, byl Katastrálním úřadem Brno-venkov "povolen vklad práva rozhodnutím V2 4269/93 s účinky 4. 11. 1993" a zapsán do katastru nemovitostí Katastrálního úřadu Brno-venkov na LV č. 199 pro k. ú. Medlov jako omezení vlastnického práva k označeným nemovitostem. Předmětné zástavní právo zajišťovalo pohledávku zástavního věřitele vůči obligačnímu dlužníkovi společnosti SOLIDUS, s. r. o., IČ 49445456 se sídlem v Brně, Dukelská 32 z poskytnutého úvěru ve výši 4 000 000 Kč. Z okolnosti, že obligační dlužník SOLIDUS, s. r. o. dnem výmazu z obchodního rejstříku (provedeném na základě rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. F 4536/2003, C 12272/5, které nabylo právní moci dne 30. 10. 2004) zanikl bez právního nástupce, stěžovatelé dovozovali, že zánikem dlužníka SOLIDUS, s. r. o. zanikl rovněž jeho závazek ze smlouvy o úvěru, čímž podle ustanovení § 170 odst. 1 písm. a) obč. zák. zaniklo i zástavní právo, neboť se vyznačuje akcesorickou povahou. Okresní soud Brno-venkov v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl s odůvodněním, že není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení; vysvětlil, že "v současné době je zahájeno u Krajského soudu v Brně řízení ve věci sp. zn. 20/24 Cm 29/99" o zaplacení částky 6 811 037,09 Kč s příslušenstvím, v rámci kterého tento soud "řeší jako předběžnou otázku právě otázku existence zástavního práva". K odvolání stěžovatelů a poté, co připustil změnu žaloby, Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobu, "kterou se žalobci domáhají, aby bylo určeno, že neexistuje zástavní právo zapsané do katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno - venkov na LV č. 199, pro k. ú. Medlov jako omezení vlastnického práva k nemovitostem budově č. p. 103 na parcele č. 421 - zastavěná plocha a nádvoří a dále pozemkům parc. č. 421 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 187 m2, a parc. č. 422 - zahrada o výměře 377 m2, vše v k .ú. Medlov, které bylo zřízeno smlouvou zástavní a o předkupním právu ze dne 25. 10. 1993, vloženou do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 4. 11. 1993 pod č.j. V24269/1993", zamítl rovněž (ačkoli obsahově potvrzující, formuloval odvolací soud svůj výrok jako měnící se zřetelem ku připuštěné změně, resp. upřesnění žaloby). Oproti soudu prvního stupně odvolací soud existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení dovodil. Jen "stěží" by bylo podle jeho názoru možné "výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí provést jen na základě rozsudku o plnění, jímž by byla posuzována otázka platnosti či neplatnosti zástavní smlouvy jako předběžná otázka" a nelze ani přehlédnout, uvedl dále, že "v této věci vystupují na straně žalobců jiní účastníci, s výjimkou J. Z., než jsou v nalézacím řízení u obchodního soudu subjekty žalovanými". Při posuzování otázky, zda "v případě zániku dlužníka, v tomto případě právnické osoby bez likvidace, zaniklo také zajištění pohledávky, kterou tento dlužník měl vůči jinému subjektu", odvolací soud vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, podle nějž "zástavní právo nezaniká, jestliže dluh předcházející zajištěné pohledávce nemůže být uspokojen právnickou osobou jako dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce", a dospěl k závěru, že, i když došlo k zániku dlužníka výmazem z obchodního rejstříku bez likvidace, je třeba akcesoritu zástavního práva chápat tak, že se vztahuje nikoliv k osobě dlužníka, nýbrž k zajištěné pohledávce. O dovolání stěžovatelů rozhodl dovolací soud rovněž napadeným rozsudkem tak, že je zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.); vysvětlil, že dovolání je přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., uzavřel však, že není důvodné. Nejvyšší soud s poukazem na ustanovení § 152, § 165 odst. 1, § 470 odst. 1 a § 579 odst. 1 obč. zák., jakož i vlastní rozsudek ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, konstatoval, že: "ze závěru, že pohledávka zanikla z důvodu zániku dlužnické právnické osoby bez právního nástupce, však nelze (i kdyby byl opravdu správný) úspěšně dovozovat (na základě principu akcesority), že by bez dalšího zaniklo její zajištění poskytnuté třetími osobami. Princip akcesority je totiž třeba vztáhnout jen k zajištěné pohledávce, a nikoliv k osobě dlužníka. Smysl zajištění pohledávky spočívá v tom, že věřitel, který nemůže být uspokojen dlužníkem z důvodů spočívajících v osobě dlužníka (včetně toho, že dlužník, který je právnickou osobou, zanikl bez právního nástupce), má nárok na uspokojení ze zajištění poskytnutého třetími osobami; neznamená to tedy, že by tím zanikla povinnost náhradního dlužníka (vzniklá z titulu poskytnutí zajištění), neboť okolnosti týkající se hlavního dlužníka nedopadají do právních poměrů náhradního dlužníka a nemohou mít za následek (s ohledem na účel a smysl zástavního práva poskytnout zástavnímu věřiteli uspokojení jeho pohledávky vždy, neučiní-li tak dlužník) zánik jeho povinností vůči věřiteli. Povinnost náhradního dlužníka uspokojit věřitele (v případě, že dluh odpovídající zajištěné pohledávce nebyl včas splněn) tedy není (nemůže být) dotčena tím, že dluh odpovídající této pohledávce nemůže splnit zaniklá právnická osoba, která je dlužníkem." V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že "je nesprávné vztahovat princip akcesority výlučně k zajištěné pohledávce a nikoliv k osobě dlužníka", jelikož "osoba dlužníka je nedílnou součástí závazkového vztahu jako jeho subjekt", a "závazkový vztah nemůže existovat odděleně od svých subjektů". Vyslovují též přesvědčení, že pokud "závazkový vztah předpokládá ve smyslu ust. § 488 o. z. účast nejméně dvou subjektů v opačném postavení" a "závazkový vztah s jediným subjektem není možný", nelze "při aplikaci obecného principu akcesority separovat jeden z prvků závazkového vztahu (tj. osobu dlužníka) s tím, že na tento prvek se akcesorita nevztahuje". Stěžovatelé rovněž - s poukazem na "tzv. existenční akcesoritu" zástavního práva (vedlejšího závazku) k závazku hlavnímu - kritizují názor, že ani "při správnosti závěru o zániku pohledávky z důvodu zániku dlužnické právnické osoby nelze dovozovat zánik zástavního práva". Připomínají rovněž odlišnost posuzované věci od situace předvídané v § 579 odst. 1 obč. zák., kdy zde jsou "právní nástupci zemřelého dlužníka", pročež k zániku pohledávky nedojde. Stěžovatelé konečně Nejvyššímu soudu vytýkají, že nereagoval adekvátně na jimi předestřené dovolací námitky a "v odůvodnění svého rozhodnutí pouze zopakoval teze již dříve vyslovené v rozhodnutí 21 Cdo 1198/2005, vůči kterému své argumenty s ohledem na postup odvolacího soudu směřovali". Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o