III.ÚS 1628/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1628/23 ze dne 27. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti obce Modrava, sídlem Modrava 63, Kašperské Hory, zastoupené JUDr. Tomášem Samkem, advokátem sídlem Pražská 140, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2023, č. j. 24 Cdo 3459/2022-355, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2022, č. j. 4 Co 230/2021-311 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. dubna 2021, č. j. 19 C 53/2017-262, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov a Karla Vysypala, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítl shora označeným rozsudkem žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala nahrazení rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy (dále jen "katastrální úřad") ze dne 18. 7. 2017, č. j. V-1777/2017-404, rozhodnutím soudu. Stěžovatelka se domáhala, aby byl v její prospěch povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě smlouvy o bezúplatném převodu pozemků ze dne 8. 3. 2017 k pozemkům specifikovaným v rozsudku (dále jen "předmětné pozemky"), které se nacházejí v Národním parku Šumava. Krajský soud rozhodoval opětovně poté, kdy byl jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 12. 3. 2019, č. j. 19 C 53/2017-144, zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 19. 8. 2020, č. j. 4 Co 171/2019-177. 3. Z napadeného rozsudku krajského soudu Ústavní soud zjistil, že České republice - Státnímu pozemkovému úřadu byla pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 11. 2016, č. j. 6 C 175/2016-67, uložena povinnost uzavřít se stěžovatelkou smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků. K uzavření smlouvy o převodu pozemků následně došlo 8. 3. 2017. Návrh na vklad do katastru nemovitostí byl katastrálním úřadem zamítnut podle § 18 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (dále jen "katastrální zákon"), z důvodu zániku právních účinků návrhu na vklad. K zániku došlo z důvodu vydání předběžného opatření soudu, kterým bylo mj. zakázáno České republice - Státnímu pozemkovému úřadu převést na jiného jeden z předmětných pozemků. Ve vztahu k dalším předmětným pozemkům katastrální úřad návrh zamítl pro jím dovozenou nedílnost právního jednání. 4. Krajský soud návrh stěžovatelky zamítl, neboť k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětných pozemků nebyl doložen předchozí souhlas Ministerstva životního prostředí ve smyslu § 17 katastrálního zákona, a to ani v řízení před katastrálním úřadem, ani v řízení před soudem. 5. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") na základě odvolání stěžovatelky rozsudek krajského soudu potvrdil. Vycházel z toho, že podle § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 10. 2017 [tj. v době podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí - pozn. ÚS] (dále jen "zákon o SPÚ"), nelze převádět zemědělské pozemky v národních přírodních památkách, národních přírodních rezervacích a v prvních a druhých zónách národních parků. Vrchní soud z výpisu z katastru nemovitostí zjistil, že k datu podání návrhu na vklad (16. 3. 2017) byly dva z převáděných pozemků součástí první či druhé zóny národního parku. Povolení vkladu vlastnického práva ve vztahu k těmto pozemkům ve prospěch stěžovatelky podle vrchního soudu bránilo ustanovení § 17 odst. 1 písm. d) katastrálního zákona. U zbývajících pozemků vrchní soud vycházel z § 22 odst. 6 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v platném znění (dále jen "zákon o majetku ČR"), podle něhož převod pozemku ve zvláště chráněném území a jeho ochranném pásmu vyžaduje souhlas Ministerstva životního prostředí. Zvláště chráněným územím jsou podle § 14 odst. 2 písm. a) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění (dále jen "zákon o ochraně přírody a krajiny"), i národní parky. U všech zbývajících pozemků byl proto podle vrchního soudu k jejich převodu na stěžovatelku nutný souhlas Ministerstva životního prostředí, který však nebyl doložen. Povolení vkladu vlastnického práva k těmto pozemkům tedy bránil § 17 odst. 1 písm. e) katastrálního zákona. 6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky směřující proti potvrzujícímu výroku vrchního soudu posoudil jako přípustné, projednal jej a zamítl. Ve zbývající části bylo dovolání odmítnuto, neboť směřovalo do nákladů řízení. Nejvyšší soud se na základě dovolacích námitek zabýval povahou vkladové listiny - smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva, posoudil ji jako listinu soukromou, už níž je nutno zkoumat náležitosti vyžadované § 17 odst. 1 písm. a) - g) katastrálního zákona. Zároveň se zabýval použitím § 22 odst. 6 zákona o majetku ČR, který zakotvuje potřebu souhlasu Ministerstva životního prostředí k převodu pozemků v chráněném území. Dospěl k závěru, že zákon o majetku ČR se použije subsidiárně na situace, které zákon o SPÚ neupravuje, tedy i v nyní posuzované věci. Závěry vrchního soudu proto Nejvyšší soud shledal jako správné. Zároveň přezkoumal řízení z hlediska namítaných procesních vad (tvrzené překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu) a i tyto námitky shledal nedůvodnými. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje řízení před obecnými soudy a obsah svých podání. Namítá porušení práva na rovnost v právech (čl. 1 Listiny), práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny) a práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Tvrdí, že v mnoha jiných případech se zemědělské pozemky na území chráněných krajinných oblastí a národních parků vydávaly bez jakýchkoliv souhlasů ze strany ostatních orgánů státu. Soudy neměly při přezkumu vkladového řízení posuzovat hmotněprávní předpoklady pro uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků, neboť o takové věci již bylo pravomocně rozhodnuto Okresním soudem v Klatovech (rozsudek ze dne 11. 11. 2016, č. j. 6 C 175/2016-67). Soudy však dané rozhodnutí nerespektovaly, rozhodly v rozporu se zásadou ne bis in idem, v rozporu se zásadou legitimního očekávání a právní jistoty a v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle něhož státní moc má být uplatňována v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. 8. Stěžovatelka dále namítá, že pokud měl odvolací soud v úmyslu zkoumat, zda se předmětné pozemky nachází v jednotlivých zónách národního parku, měl o takovém svém skutkovém závěru a právním hodnocení věci stěžovatelku poučit a měl za daným účelem vést dokazování, což se však nestalo. Stěžovatelka nebyla soudem poučena o tom, že věc bude právně posouzena jiným způsobem, než očekává stěžovatelka, a že soud bude zkoumat skutkový stav, který stěžovatelka považovala za vyřešený pravomocným rozsudkem. Stěžovatelka tak nemohla na závěry odvolacího soudu reagovat formou skutkových tvrzení a návrhů důkazů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, nýbrž zvláštním řízením, jehož účelem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k porušení stěžovatelových základních práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu až na naprosté výjimky nepřísluší revidovat výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci, a to dokonce ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určitého ustanovení podústavního práva [k tomu srov. např. nález ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 1056/07 (N 94/49 SbNU 409), nález ze dne