III.ÚS 1633/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1633/20 ze dne 29. 7. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. et Mgr. Ondřejem Teplým, advokátem se sídlem Zahradní 46, Kolín, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2018, sp. zn. 1 T 2/2018, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2019, sp. zn. 2 To 2/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2020, č. j. 3 Tdo 67/2020-488, za účasti Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl Ústavnímu soudu zrušení napadených rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud"), Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, neboť podle stěžovatelova přesvědčení jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní lidské právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dále jen "Listina") a jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatel rovněž navrhl dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, neboť má v péči nezletilého syna, o nějž se jeho matka nechce starat. Hrozí tak jeho umístění do ústavní péče, a tedy trest uložený stěžovateli je zásadním trestem i pro něj. Druhým důvodem je extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, jakož i zjevná nepřiměřenost trestu. Konečně posledním důvodem je zhoršující se zdravotní stav stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody. II. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení 3. Ústavní stížnost byla podána v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, které mu zákon poskytuje, a byla k ní připojena kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku ochrany práv stěžovatele, který mu zákon přiznává. Splňuje tedy všechny procesní náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud se jí tedy může zabývat z věcného hlediska. III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 4. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání dle § 242 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), a odsouzen dle § 242 odst. 3 trestního zákona k trestu odnětí svobody v délce trvání 7 let, pro jehož výkon byl zařazen dle § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona do věznice s ostrahou. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku nalézacího soudu odvolání, jež však dle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl svým napadeným usnesením. Stěžovatel proti němu podal dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu svým napadeným usnesením. 5. Skutek, kladený stěžovateli za vinu, měl spočívat, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatel měl v přesně nezjištěné době roku 2001 až do konce roku 2007 nejprve na ubytovně, kde v té době nezletilá poškozená bydlela se svou matkou, a následně v rodinném domě, kam se za stěžovatelem přestěhovaly, jako její faktický otčím, který se měl podílet na její výchově a od léta roku 2002 s ní žil ve společné domácnosti, za účelem svého sexuálního uspokojení poškozenou pravidelně s frekvencí asi dvakrát týdně zneužívat nejprve ke společnému sledování pornografických filmů, následně ke svému pohlavnímu sebeukájení stimulovaném obnažováním poškozené, poté k stimulaci penisu třetím rukama poškozené a konečně k orálnímu sexu, přičemž tak činil pod příslibem rozličných odměn a svého jednání zanechal až poté, co poškozená okolo svého patnáctého roku věku opustila společnou domácnost, aby nemusela jeho sexuální praktiky, v jejichž důsledku došlo k vážnému narušení vývoje její osobnosti a sexuality, snášet (dále jen "předmětný skutek"). IV. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel po krátké rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy proti napadeným rozhodnutím vznáší námitky 1) extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a na jeho základě učiněnými skutkovými zjištěními a jednostranně provedeného dokazování, 2) neurčitosti popisu skutku v obžalobě, 3) nenaplnění znaku těžké újmy na zdraví a 4) extrémní nepřiměřenosti trestu. Detaily těchto námitek lze přiblížit následovně: 7. Ad 1) stěžovatel napadá dle svého názoru nekritické a preferenční přebírání tvrzení svědkyně (poškozené), což je v situaci tzv. jednozdrojového svědectví klíčové svědkyně zásadním nedostatkem. U poškozené nebyla dána ani obecná, ani relační věrohodnost, přesto obecné soudy předmětný skutek vzaly za prokázaný, ačkoliv po dobu mnoha let nikdo kromě poškozené žádné příznaky pohlavního zneužívání nespatřoval. Poškozená se přitom s údajným pohlavním zneužíváním ze strany stěžovatele měla svěřit již v roce 2009, ale nikdo jí to ani tehdy nevěřil, neboť takové obvinění se všem jevilo jako nepředstavitelné. Toto své obvinění navíc poškozená následně odvolala, což prokazuje písemný dokument, který obhajoba předložila, stejně jako dokument, kde ji její matka líčí jako podvodnici, lhářku atd., což i sama poškozená u hlavního líčení potvrdila. Nikterak nebyla zohledněna ani skutečnost, že stěžovatel vychoval i další děti, u nichž nebyl nikdy ani náznak žádného závadného jednání sexuálního charakteru. Ačkoliv měla poškozená být pohlavně zneužita řádově ve stovkách případů, nikdo si nikdy ničeho takového nevšiml. Na to poukázal i soudní znalec MUDr. Beran. Neexistuje žádný přímý svědek, všichni svědci kromě poškozené pouze reprodukují obsah její výpovědi. Taková svědectví nelze považovat za uzavřený řetězec nepřímých důkazů. Nezhodnocena zůstala i motivace poškozené spočívající v tom, že hledala zpětně odůvodnění svého útěku z domova, případně ve mstě stěžovateli za to, že se snažil ji vychovávat a byl na ni náročný. Obhajoba se proto zamýšlí nad tím, zda poškozená např. neviděla stěžovatele masturbovat u porna a nepřizpůsobila si v této motivaci skutečnost tak, že do ní vložila svoji osobní účast na jeho sexuálních praktikách. Úprava dějů do vlastních obrazů je přitom zcela běžná ve všech oblastech života. 8. V rámci této námitky stěžovatel rovněž akcentuje, že na nesrovnalosti ve skutkovém ději poukázali i soudní znalci MUDr. Beran a MUDr. Šestáková, kteří ve věci zpracovali revizní znalecký posudek. Nešlo tak o situaci, v níž by rozpor vznikl mezi dvěma "běžnými" znaleckými posudky, ale verzi obhajoby potvrdil i znalecký posudek, který byl určen k tomu, aby rozpor mezi dvěma předchozími znaleckými posudky vyvrátil. Jde přitom ve věci již o třetího soudního znalce, který měl pochybnosti o tom, že by si po celou dobu nikdo ničeho nevšiml. Za těchto okolností měly obecné soudy vyjít ze zásady in dubio pro reo. Znalecky bylo rovněž prokázáno, že stěžovatel netrpí žádnou sexuální deviací, proto podle názoru obhajoby pro něj dítě mladšího školního věku nemohlo představovat sexuální objekt. Stěžovatel měl za svůj život mnoho příležitostí jednat tak, jak mu obecné soudy kladly za vinu, přesto v žádném jiném případě nebylo pohlavní zneužití prokázáno. Obecné soudy si rovněž ze znaleckých posudků subjektivně vybíraly ty závěry, které podporovaly obžalobu, a jiné ignorovaly, ačkoliv šlo o důkazy stejné právní síly. 9. Stěžovatel se rovněž ohrazuje proti tomu, že nebyly provedeny některé relevantní jím navrhované důkazy, a to s odůvodněním, že by nemohly zvrátit závěry soudu. To dle stěžovatele znamená, že nalézací soud měl rozhodnuto již předem. Zamítnutí důkazních návrhů nebylo rovněž řádně odůvodněno. Tyto důkazy přitom měly potvrdit, že se stěžovatel k jiným osobám nikdy nechoval tak, jako se měl dle obžaloby chovat k poškozené. Neprovedení důkazů vzbuzuje obavu, že obecné soudy se obávaly, že by jejich provedení vedlo ke zproštění stěžovatele. 10. Ad 2) stěžovatel poukazuje na to, že v popisu skutku v obžalobě i v napadeném rozsudku nalézacího soudu chybí přesné určení počátku a zejména ukončení předmětného skutku, což je významné zejména pro posouzení promlčení. Tuto otázku se provedeným dokazováním dle stěžovatele vůbec nepodařilo objasnit. Popis skutku tak neodpovídá právní kvalifikaci. Bez zdůvodnění přitom proti údaji z usnesení o zahájení trestního stíhání, podle nějž mělo k ukončení předmětného skutku dojít v roce 2008, napadený rozsudek nalézacího soudu operuje již s rokem 2007