III.ÚS 1646/23 – Ústavní soud

III.ÚS 1646/23 ze dne 29. 7. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Milana Slováka, zastoupeného Zuzanou Candigliota, advokátkou, se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. dubna 2023, č. j. 3 As 239/2022-38, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2022, č. j. 29 A 14/2022-98, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Masarykovy univerzity, se sídlem Žerotínovo náměstí 617/9, Brno, zastoupené JUDr. Romanem Vaňkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Houbalova 2553/4, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Shrnutí podstaty případu 1. Stěžovatel byl studentem vysoké školy, která během pandemie covidu-19 stanovila jako podmínku pro účast na prezenční výuce respektování systému "O-N-T" (tedy očkování - nemoc - testování). Stěžovatel považoval tento systém a jeho uplatňování za protiprávní, a proto podal vůči univerzitě žalobu proti nezákonnému zásahu. Soudy však jeho argumentaci nepřisvědčily. Ústavní soud nyní posuzuje, zda jejich závěr o absenci zásahu vůči stěžovateli není protiústavní a zda mohla být stěžovatelova žaloba i přes údajné pochybnosti o jím zvoleném žalobním typu bez dalšího odmítnuta. II. Dosavadní průběh řízení 2. Stěžovatel byl v podzimním semestru akademického roku 2021/2022 studentem Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Univerzitní a fakultní opatření stanovilo, že prezenční výuky v tomto semestru se mohou účastnit pouze ti studenti, kteří doloží (1) očkování proti onemocnění covid-19, (2) jeho laboratorně potvrzené prodělání (pokud od prvního pozitivního testu neuplynulo více než 180 dní) anebo (3) negativní výsledek testu na přítomnost viru SARS-CoV-2 (ne staršího než 7 dní). 3. Stěžovatel považoval tento systém a jeho uplatňování za protiprávní, a proto podal vůči univerzitě žalobu proti nezákonnému zásahu. Ten podle něj spočíval v protiprávním vynucování informací o jeho zdravotním stavu, omezení přístupu k prezenčnímu vzdělávání a nátlaku na očkování. 4. Krajský soud jeho žalobu zamítl jako nedůvodnou. Opatření totiž vůči stěžovateli nebyla nikdy vynucována, a neexistoval tedy žádný zásah namířený přímo proti němu (jak vyžaduje § 82 soudního řádu správního). Univerzitní a fakultní opatření přitom sama o sobě nezákonným zásahem být nemohou. 5. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud neměl žalobu zamítnout, ale odmítnout. Stěžovatel podle soudu neuvedl žádné plausibilní tvrzení ohledně naplnění podmínek pro poskytnutí ochrany podle § 82 soudního řádu správního. Nejvyšší správní soud proto rozhodnutí krajského soudu zrušil a stěžovatelovu žalobu sám odmítl. V závěru rozhodnutí uvedl, že kdyby byla univerzitní a fakultní opatření vyhodnocena jako opatření obecné povahy, byla by na základě návrhu na jeho zrušení přezkoumatelná, aniž by byla aplikována (viz § 101a soudního řádu správního). Pokud by byla vyhodnocena jako vnitřní předpisy, bylo by při jejich aplikaci možné využít žaloby proti rozhodnutí správního orgánu (viz § 65 soudního řádu správního) či případně zásahové žaloby (viz § 82 soudního řádu správního). 6. Stěžovatel považuje rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího správního soudu za protiústavní, a proto proti nim podal ústavní stížnost. III. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují jeho práva zaručená Listinou základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1 až 2 a čl. 10 odst. 1 až 2) a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 8). 8. Protiústavnost rozhodnutí stěžovatel spatřuje jednak v tom, že soudy nepovažovaly uplatňování opatření či jejich samotné vydání za zásah podle § 82 soudního řádu správního (viz část V.1 usnesení), a jednak v postupu Nejvyššího správního soudu, který podle něj bez dalšího odmítl žalobu kvůli chybné volbě žalobního typu (viz část V.2 usnesení). Stěžovatelova argumentace je popsána v části V tohoto usnesení. IV. Vyjádření účastníků řízení 9. Soudkyně zpravodajka zaslala ústavní stížnost k vyjádření zbylým účastníkům řízení. Krajský soud navrhl ústavní stížnost ve vztahu ke svému rozhodnutí odmítnout pro nepřípustnost, protože jeho rozhodnutí zrušil již Nejvyšší správní soud. Nejvyšší správní soud i Masarykova univerzita navrhly stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost - a to z důvodů, které jsou popsány v části V tohoto usnesení. V. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud vystupuje v řízení o ústavní stížnosti jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Napadené rozhodnutí je proto oprávněn zrušit jen tehdy, pokud je toto rozhodnutí či jemu předcházející řízení zatíženo vadou, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 11. Ústavní soud vzal v potaz stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že důvody ke zrušení rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího správního soudu dány nejsou. 12. Ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný [viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Rozhodnutí krajského soudu totiž napadeným rozhodnutím zrušil Nejvyšší správní soud. Ústavní soud přitom nemůže přezkoumat rozhodnutí, které je v době jeho rozhodování zrušeno (shodně viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 3377/23, bod 11; IV. ÚS 222/23, bod 13; usnesení sp. zn. III. ÚS 3417/22, bod 7; III. ÚS 1967/20, bod 7). 13. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Nejvyšší správní soud totiž z hlediska ústavnosti nepochybil - a to ať už jde o jeho závěry [viz část V.1 níže], či jeho procesní postup [viz část V.2 níže]. 1. Právní závěry Nejvyššího správního soudu ohledně absence zásahu 1.1. Argumentace účastníků řízení 14. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že správní soudy chybně posoudily absenci zásahu ve smyslu § 82 soudního řádu správního. V té souvislosti tvrdí následující: (a) Za zásah je třeba považovat již samotné vydání opatření, protože tato opatření obsahují nezákonné a nepřiměřené podmínky a působí na chování adresátů. Tento zásah byl přímý i adresný - a to proto, že se jimi stanovená omezení projevila ve stěžovatelově psychice, studijních výsledcích i obavách spojených s vykázáním z výuky, a proto, že byli jejich adresáty pouze studenti jedné fakulty. (b) Cílem přijatých opatření bylo nepřímo donutit studenty k očkování (což odporuje rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Ao 2/2022-53). Alternativa v podobě testování byla totiž zpoplatněna a pro řadu studentů byla nedosažitelná. (c) K závěru o existenci protiprávního zásahu není třeba, aby k represi skutečně došlo. To stěžovatel podporuje odkazy na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (podle nichž může i samotná kriminalizace homosexuality zákonem zasahovat do práv jednotlivců), nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1022/21 (týkající se tzv. odrazujícího efektu) a usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Aps 3/2008-98 (podle něhož zásahová žaloba "chrání proti jakýmkoli jiným aktům či úkonům veřejné správy směřujícím proti jednotlivci, které jsou způsobilé zasáhnout sféru jeho práv a povinností"). Pokud by musel mít zásah vždy podobu porušení práv, mohly by správní orgány ovlivňovat chování adresátů bez hrozby soudního přezkumu či postihu. (d) Je nepřípustné, aby správní soudy dovodily svou pravomoc i naplnění legitimace a následně rozhodly, že daná situace a opatření nespadají pod zbytkovou kategorii zásahu a že snad vůbec nespadají pod ochranu správního soudnictví. 15. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvedl, že případ posoudil v souladu se svou judikaturou (viz body 14 až 17 jeho rozhodnutí). 16. Masarykova univerzita považuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu za správné a přesvědčivé. Na závěru, že se lze zásahovou žalobou bránit až proti přímému zásahu vyplývajícímu z aplikace normativního aktu - a nikoli proti aktu samotnému nebo jeho účinkům či důsledkům - panuje široká odborná shoda. Ústavní soud ostatně v obdobné věci ústavní stížnost jiného studenta odmítl (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1778/23). 17. Stěžovatel ve své replice nad rámec svých dosavadních tvrzení uvedl následující: (a) Masarykova univerzita odkazuje na nepřiléhavá rozhodnutí - ať už jde o nález Pl. ÚS 34/21 (zabývající se vládním krizovým opatřením) nebo rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (který nastavuje jen minimální standard ochrany a jeho rozhodnutí lze vykládat pouze tak, že pokud jsou předloženy rozumné důkazy svědčící o pravděpodobnosti zásahu, je žaloba přípustná). (b) Vyjádření Masarykovy univerzity svědčí o absenci její sebereflexe. Označování jeho tvrzení za účelová, irelevantní, sobecká a ignorantská je nedůstojné a urážlivé. (c) Univerzitními a fakultními opatřeními je vykonáv