III.ÚS 1666/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1666/13 ze dne 8. 8. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Otakara Hronka, zastoupeného Mgr. Janem Kostkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 36, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. února 2013 č. j. 6 Ads 134/2012-47, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2012 č. j. 5 Ad 17/2010-71, rozhodnutí ministra vnitra ze dne 8. června 2010 č. 90/2010 ve spojení s opravným usnesením ministra vnitra ze dne 25. června 2010 č. 95/2010 a rozhodnutí rektora Policejní akademie České republiky ze dne 11. března 2005 č. 11/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Dne 23. května 2013 obdržel Ústavní soud návrh ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky podle ustanovení § 106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 186/1992"), v důsledku stěžovatelova porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem, stěžovatel dne 1. 3. 2005 ležel v podnapilosti na lavičce zastávky autobusů MHD v Praze 4 v ulicích Michelská a Nuselská, následně přivolaným policistům při provádění služebního zákroku vyhrožoval újmou na zdraví a smrtí, při přemisťování do vozidla Rychlé záchranné služby blíže popsaným způsobem fyzicky napadl policisty i zdravotnické pracovníky a dále jim vyhrožoval smrtí a ublížením na zdraví jak při převozu k lékařskému ošetření do Fakultní nemocnice na Karlově náměstí, tak při převozu na záchytnou protialkoholní stanici na Bulovce. Muselo proti němu být použito donucovacích prostředků. V samotných prostorách záchytné protialkoholní stanice útočil fyzicky a verbálně proti dalším zakročujícím policistům a sanitáře pokousal do ruky. Objem alkoholu v krvi u něj činil 2,51 g/kg. Kromě toho bylo zjištěno, že stěžovatel měl u sebe osobní zbraň a celkem 6 ks upravených nábojů se střelou se zvýšeným ranivým účinkem, jejichž držení zákon zakazuje. Rektor Policejní akademie toto jednání v rozporu se služební přísahou policisty kvalifikoval jako neukázněné a nečestné a porušující služební přísahu zvlášť závažným způsobem, zvláště vzhledem k tomu, že stěžovatel byl služebně zařazen jako vysokoškolský učitel Policejní akademie České republiky a výchovně i pedagogicky působí na posluchače. 2. Ke zmíněnému propuštění ze služebního poměru došlo napadeným rozhodnutím rektora Policejní akademie České republiky, které nutnost ukončit stěžovatelův služební poměr odůvodnilo zahájením trestního stíhání pro několik trestných činů spáchaných stěžovatelem. Následně ministr vnitra zamítnul stěžovatelem podané odvolání proti výše uvedenému prvostupňovému rozhodnutí, načež Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 27. října 2006 č. j. 7 Ca 243/2005-47 a ze dne 31. října 2008 č. j. 7 Ca 142/2007-62 a Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. srpna 2007 č. j. 4 Ads 29/2007-85 rozhodnutí odvolacího orgánu opakovaně pro nepřezkoumatelnost zrušily. Odvolací orgán tak vydal již třetí a touto ústavní stížností napadené rozhodnutí v daném řízení, a městský soud žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl, neboť se ztotožnil se závěry správních orgánů, které dříve vytýkaná pochybení již dle jeho soudu v dostatečné míře napravily. O stěžovatelem podané kasační stížnosti poté napadeným rozsudkem rozhodl Nejvyšší správní soud. Ten došel k závěru, že pochybení správního orgánu nižšího stupně může být napraveno orgánem odvolacím za předpokladu, že tím není porušena zásada dvojinstančnosti správního řízení jako např. v situaci, kdy rozhodnutí orgánu nižšího stupně je zcela nepřezkoumatelné. Ačkoliv tedy v posuzovaném řízení shledaly oba správní soudy v rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně řadu pochybení, není toto rozhodnutí natolik nepřezkoumatelné, aby náprava těchto pochybení odvolacím orgánem zbavovala stěžovatele de facto práva na dvoustupňové správní řízení. Odvolací orgán tak postupoval v souladu se zákonem, když prvostupňové rozhodnutí nezrušil, nýbrž pouze změnil a doplnil jeho odůvodnění. Stejně tak se Nejvyšší správní soud neztotožnil s námitkou ohledně porušení práva vyjádřit se k podkladům řízení, neboť stěžovatel byl minimálně fakticky vyzván k podání vysvětlení předmětných stíhaných činů, v jejichž důsledku bylo zahájeno řízení o propuštění ze služebního poměru. Z toho důvodu shledal Nejvyšší správní soud rozhodnutí obou správních orgánů i městského soudu zákonnými a kasační stížnost zamítl. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel v obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti vytýká zejména Nejvyššímu správnímu soudu nekonzistentnost v jeho rozhodovací činnosti, a to dokonce v rámci jednoho řízení. Zatímco v rozsudku ze dne 31. srpna 2007 č. j. 4 Ads 29/2007-85 konstatoval Nejvyšší správní soud absolutní nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů v důsledku nedostatečného odůvodnění, nyní toto pochybení označuje jako "určité nedostatky", které může napravit odvolací správní orgán. Pokud již Nejvyšší správní soud chtěl změnit svůj právní názor, měl tak učinit zákonem předvídaným způsobem dle § 17 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"). Neučinil-li tak, zásadním způsobem porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, neboť se dopustil Ústavním soudem často kritizované jurisdikční libovůle. Rozhodnutí správních orgánů pak stěžovatel považuje za nepřezkoumatelné, neboť v jeho odůvodnění nejsou vůbec konkretizovány důkazy, o něž se toto rozhodnutí opírá. Odůvodnění napadených rozhodnutí v tomto směru obsahuje toliko paušální odkaz na spis státního zastupitelství, které stěžovatele stíhalo pro výše zmíněnou trestnou činnost. Samotné rozhodnutí pak bylo vydáno v rozporu s principy spravedlivého procesu a předpisy upravujícími správní řízení, neboť prvním úkonem učiněným vůči stěžovateli bylo až meritorní rozhodnutí orgánu prvního stupně, jímž byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru. Tím pádem neměl stěžovatel právo vyjádřit se k podkladům tohoto rozhodnutí a uvést jakékoliv argumenty na svoji obhajobu. Neformální výzvu k vysvětlení incidentu, pro nějž byl stěžovatel trestně stíhán, nelze v právním státě považovat za srozumitelný úkon zahajující řízení o propuštění ze služebního poměru. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo navíc podle data vydáno před podáním tohoto vysvětlení, což Nejvyšší správní soud vysvětluje domněnkami, že rozhodnutí bylo chybně datováno a stěžovatelovo vysvětlení bylo při rozhodování bráno v potaz. Tento závěr však ze spisu nelze dovodit. Stěžovatel tak konstatuje, že o podkladech předmětného řízení se dozvěděl až z meritorního rozhodnutí, což sám Nejvyšší správní soud ve své dřívější judikatuře označil jako nezákonný postup. Není pak vůbec rozhodné, zda stěžovatel měl později možnost se s podklady seznámit a v rámci odvolacího řízení uplatňovat argumenty na svoji obhajobu. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu nakonec stěžovatel dovozuje závažné porušení jeho procesních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práv vyplývajících z čl. 90 Ústavy České republiky, v důsledku čehož bylo stěžovateli znemožněno domoci se spravedlivého rozhodnutí. Z toho důvodu Ústavnímu soudu navrhl, aby všechna napadená rozhodnutí zrušil. III. Formální předpoklady projednání návrhu 4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně n