III.ÚS 1669/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1669/24 ze dne 11. 3. 2025 Nepřípustné označení obžalovaného za vinného v rozhodnutí o zastavení trestního stíhání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele I. V., zastoupeného Mgr. Markem Šimákem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 15, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2024, č. j. 47 T 2/2009-11022, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2024, č. j. 47 T 2/2009-11022, byla porušena stěžovatelova ústavní práva vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Toto usnesení se proto ruší. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že na stěžovatele (a další osoby) byla dne 5. 2. 2009 podána obžaloba pro podezření ze spáchání zločinu vydírání podle § 235 odst. 1 a 2 písm. b) a d) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon") a přečinu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 a 3 trestního zákona. Těch se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že po vzájemné dohodě s již odsouzenými osobami ve snaze přinutit dva poškozené uhradit legálně nevymahatelný dluh unesli známou poškozených a násilím se ji pokusili přimět k prozrazení místa pobytu poškozených, v čemž jim po delším bití vyhověla. Po příjezdu na místo si nasadili kukly a donutili bitím a výhružkami zde přítomnou ženu zavolat poškozené na místo (přičemž svázali rovněž na místě se nacházející nezletilou dívku). Po příchodu další osoby získali přístup do garáže, kde objevili nelegálně vyráběná anabolika, která se rozhodli odvézt za účelem "zajištění" dluhu. Následně uvedená nezletilá přilákala prostřednictvím textové zprávy jednoho z poškozených do domu, kde byl ihned skupinou napaden a přinucen nechat obžalovaným vybraný majetek (např. automobil) a zavázat se k úhradě údajného dluhu. 3. Mezi lety 2010 a 2023 byl stěžovatel pětkrát různými senáty městského soudu uznán vinným ze spáchání popsaného jednání a odsouzen k různým trestům odnětí svobody. Všech pět odsuzujících rozhodnutí bylo v odvolacích řízeních zrušeno Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud"), a to zejména pro závažné nedostatky při zjišťování a vyhodnocení skutkového stavu. Naposledy vrchní soud zrušil odsuzující rozsudek usnesením ze dne 15. 8. 2023, č. j. 10 To 38/2023-10997. Vedlo jej k tomu to, že městský soud neprovedl podle pokynu výslech klíčové svědkyně, v jejíž výpovědi byly zásadní rozpory, pročež nemohl řádně vyhodnotit provedené důkazy. Ačkoliv šlo již o několikáté pochybení, nepřistoupil vrchní soud ke změně rozhodujícího senátu podle § 262 trestního řádu, neboť by šlo o postup nehospodárný. 4. Poté městský soud rozhodl ve věci napadeným usnesením, kterým zastavil stěžovatelovo trestní stíhání. Podle městského soudu nelze v dané věci rozhodnout zprošťujícím rozsudkem, neboť stěžovatelova vina byla spolehlivě prokázána. Vzhledem k rozporům v názorech vrchního a městského soudu a vzhledem k objektivní nerealizovatelnosti pokynu městského soudu vyslechnout klíčovou svědkyni (pobývající na Ukrajině), je podle městského soudu nutné zohlednit specifický průběh a délku trestního řízení. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") má být v trestním řízení rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Evropský soud pro lidská práva v minulosti výjimečně akceptoval zastavení trestního řízení jako prostředek nápravy porušení práva obviněného na rozhodnutí v přiměřené lhůtě (např. rozhodnutí ve věci Sprotte proti Německu, č. 72438/01). Zároveň si je soud vědom ustálené české judikatury, která zastavení trestního stíhání pro délku trestního řízení obecně nepřipouští. Tato judikatura však od sebe odlišuje na jedné straně situaci, kdy již bylo o vině obžalovaného rozhodnuto, a na druhé straně situaci, kdy doposud k takovému rozhodnutí nedošlo (např. nález sp. zn. I. ÚS 741/17). V dané věci městský soud poukazuje na to, že stěžovatel byl třemi různými senáty nalézacího soudu pětkrát odsouzen. Stíhaného skutku se měl stěžovatel dopustit dne 28. 9. 2007. Zastavení řízení může stěžovatel vnímat jako dostatečnou satisfakci za porušení svých práv. Ostatně naplněn byl i účel trestu v podobě generální a individuální prevence a případně ukládaný trest by byl ryze výchovné povahy (stěžovatel již vykonal delší vazbu). Vzhledem k tomu, že v dané věci nemůže městský soud dodržet základní zásady trestního řízení (zejména podle § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu) a stěžovatele buď odsoudit, nebo jej obžaloby zprostit, rozhodl se analogicky aplikovat § 11 odst. 1 písm. m) trestního řádu a trestní stíhání zastavit pro rozpor s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že k zastavení trestního stíhání došlo v rozporu s pokyny vrchního soudu. Stěžovatel s takovým postupem nesouhlasí, neboť se stíhaného skutku nedopustil. Proto se domáhá meritorního rozhodnutí. Žádné z pěti odsuzujících rozhodnutí neobstálo při přezkumu v odvolacím řízení. Stěžovatelovu vinu v podstatě vyloučily dva klíčové důkazy (výpověď korunní svědkyně a prokazatelná nedostupnost auta, s nímž měl stěžovatel podle obžaloby spáchat trestný čin). Městský soud odmítl vyjasnit rozpory ve výpovědích klíčové svědkyně, ač mu v tom nic nebránilo. Celé trestní řízení probíhá již nepřiměřeně dlouhou dobu a městský soud odmítá respektovat důkazy vylučující stěžovatelovu vinu. Ve výsledku řízení raději procesně zastavil. Odůvodnění napadeného rozhodnutí však ignoruje obsah klíčových důkazů i závazné pokyny vrchního soudu. Stěžovatel je toho názoru, že k "sveřepému" trvání městského soudu na jeho trestním postihu došlo proto, že při zadržení byl vážně zraněn, orgány činné v trestním řízení nechtěly čelit důsledkům takového postupu na nevinném člověku (videozáznam zákroku se neznámým způsobem ztratil). III. Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele 6. Ústavní soud postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření ostatním účastníkům řízení. 7. Městský soud vyjádřil názor, že všechna zákonná ustanovení byla při jeho rozhodování dodržena a odkázal na obsah napadeného rozhodnutí. Navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. 8. Městské státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření uvedlo, že se ztotožňuje se závěry městského soudu, které zopakovalo. Další protahování řízení by významně porušovalo stěžovatelovo právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. 9. Uvedená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice, v níž podstatě znovu zopakoval argumenty z ústavní stížnosti. Souhlasí s tím, že dané trestní řízení probíhá nepřiměřeně dlouho. To však není důvodem ponechat otevřenou otázku jeho viny. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 11. Po zvážení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 12. Městský soud jako důvod zastavení uvedl aplikaci § 11 odst. 1 písm. m) trestního řádu, podle kterého "trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána". Touto mezinárodní smlouvou má být podle městského soudu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který v relevantní části uvádí, že "každý má právo na to, aby jeho záležitost byla (...) v přiměřené lhůtě projednána (...)". Tato argumentace však podle Ústavního soudu nemůže obstát. 13. Judikatura Nejvyššího soudu je k otázce nepřípustnosti zastavení trestního stíhání pouze