III.ÚS 1676/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1676/16 ze dne 18. 10. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Věrou Skurkovou, advokátkou, sídlem Dolní 221, Mořkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. března 2016 č. j. 7 Tdo 1552/2015-41, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. srpna 2015 č. j. 1 To 59/2015-763 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. května 2015 č. j. 28 T 20/2014-673, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen Ústava"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na rovnost před zákonem ve smyslu čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na život podle čl. 6 odst. 1 Listiny, právo na nedotknutelnost obydlí ve smyslu čl. 12 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na rovné postavení účastníků soudního řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a ústavní zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. 2. Z vyžádaného soudního spisu, vedeného Krajským soudem v Ostravě - pobočkou v Olomouci (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 28 T 20/2014, se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem krajského soudu uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 a odst. 2 písm. g) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit tak, že dne 16. 2. 2014 v přesně nezjištěnou dobu mezi druhou a třetí hodinou ranní v prostoru vstupních dveří do svého bytu v panelovém domě po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného Petra K. (jedná se o pseudonym) (dále jen "poškozený"), bodl ho vyhazovacím nožem, čímž mu způsobil bodnořeznou ránu spojenou s dvojitou perforací stěny tenkého střeva. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud především na základě svědeckých výpovědí poškozeného a dalších osob, popisujících především vztahy stěžovatele a ostatních obyvatel domu, kde stěžovatel bydlel, jakož i znaleckých posudků z oblasti zdravotnictví a kriminalistiky. Stěžovatelovu obhajobu, že se bránil útoku poškozeného střelnou zbraní, označil soud za nevěrohodnou, především s odkazem na rozpory v podaných výpovědích a zjištěné osobnostní rysy stěžovatele. 3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil s právními i skutkovými závěry nalézacího soudu. 4. Stěžovatel následně podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatel totiž v dovolání dle Nejvyššího soudu pouze opakoval skutkové a procesní námitky, přičemž Nejvyšší soud neshledal v hodnocení důkazů žádný extrémní rozpor. Dovolací soud nepřisvědčil ani námitce, dle níž došlo k porušení zásady dvojího přičítání. Dle Nejvyššího soudu byl trest v dané věci vyměřen v souladu s trestním zákoníkem. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje především jinou konstrukcí skutkového děje, než který byl zjištěn ze strany obecných soudů. Nadto několikrát zdůrazňuje nerovný přístup, který byl vůči němu v průběhu řízení před obecnými soudy uplatněn, jehož kořeny spatřuje ve své trestněprávní minulosti a znalcem z oboru psychiatrie konstatované těžké smíšené poruše osobnosti s dominujícími paranoidními a disociálními rysy. Stěžovatel rovněž poukazuje na skutečnost, že rozhodnutí obecných soudů je postaveno na srovnání věrohodnosti osoby stěžovatele a poškozeného a neprovedení jím navrhovaných důkazů. Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na zásadu zákazu dvojího přičítání v trestním právu, která dle tvrzení stěžovatele byla v jeho případě porušena, a to při použití institutu mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody, neboť byl uznán vinným kvalifikovanou skutkovou podstatou a navíc mu byl udělený trest ukládán podle mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody, v důsledku čehož u stěžovatele došlo k nepřípustnému dvojímu zpřísnění trestní sazby. S ohledem na výše uvedené tak stěžovatel žádá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená napadená rozhodnutí obecných soudů. III. Procesní předpoklady projednání návrhu 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 8. Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v nesouhlasu s rozsahem provedeného dokazování, resp. s hodnocením provedených důkazů. Ústavní soud však v minulosti opakovaně zdůraznil, že vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů je především úkolem obecných soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy), zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. 9. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. V tomto směru stěžovatel pouze okrajově poukazuje na to, že některým jeho důkazním návrhům nebylo vyhověno (např. výpis telefonních hovorů poškozeného nebo zkoumání u stěžovatele nalezeného tlumiče). Vesměs však jde o pokračující polemiku s hodnocením dalších důkazů. Soudy se ke stěžovatelem zdůrazňovaným okolnostem vyjádřily a srozumitelně vysvětlily, z jakých důvodů je provádění dalších důkazů nadbytečné (srov. str. 8 a 9 napadeného rozsudku krajského soudu a str. 8 a 9 usnesení vrchního soudu). Pochybení, spočívající v opomenutí relevantních důkazních návrhů, tedy Ústavní soud neshledal. 10. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Žádné takové námitky stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl. 11. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu srozumitelné a logické a lze vždy seznat, z jakého provedeného důkazu soudy odvozují každý konkrétní závěr. Soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu. Z hlediska dodržení ústavních práv je dále podstatné, že každý dílčí závěr soudu je podepřen konkrétním důkazem, v dané věci zejména výpovědí poškozeného, jehož věrohodnosti věnovaly soudy dostatečný prostor. Současně soudy neporušily princip in dubio pro reo, neboť žádnou neprokázanou skutečnost, jichž bylo ostatně jen velmi málo, nehodnotily v neprospěch stěžovatele. Hodnocení stěžovatelovy věrohodnosti se přitom neopírá o jeho trestní minulost, ale především o rozpory v jeho výpovědích a výsledky znaleckého zkoumání. Stěžovatelovo vlastní hodnocení provedených důkazů nemůže založ