III.ÚS 1698/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1698/14 ze dne 10. 1. 2017 N 6/84 SbNU 93 K provádění výkonu trestu dle právního řádu vykonávajícího státu; přezkum ústavnosti § 88 odst. 5 trestního zákoníku   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka - ze dne 10. ledna 2017 sp. zn. III. ÚS 1698/14 ve věci ústavní stížnosti F. M., zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, advokátem, se sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. března 2014 č. j. 9 To 105/2014-32 a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 4. března 2014 č. j. 36 PP 29/2014-21, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na doživotí, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Sokolově jako vedlejších účastníků řízení. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále zákaz retroaktivity v neprospěch pachatele, který vyplývá z čl. 40 odst. 6 Listiny a čl. 7 Úmluvy. 2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů a vyžádaného soudního spisu vedeného Okresním soudem v Sokolově (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 36 PP 29/2014 vyplývá, že stěžovatel v současné době vykonává trest doživotního odnětí svobody, který mu byl uložen soudy Spolkové republiky Německo, konkrétně rozsudkem Zemského soudu v Mnichově I ze dne 2. 4. 1998 sp. zn. 2 Ks 122 Js 4237/95 ve spojení s usnesením Spolkového soudního dvora ze dne 6. 10. 1998 sp. zn. StR 497/98. Trestným činem, kterého se stěžovatel dopustil a za který byl následně odsouzen, byl pokus o loupežnou vraždu. Stěžovatel se společně se spolupachatelem D. P. pokusil dne 10. 3. 1995 vykrást klenotnictví, přičemž spolupachatel v průběhu loupeže postřelil stěžovatelem poskytnutou zbraní klenotníka D. T., který po průstřelu hlavy přežil pouze díky včasnému odbornému lékařskému zákroku, avšak s doživotními zdravotními následky. 3. Cizinecký úřad hlavního města spolkové země Bavorsko Mnichova vydal dne 4. 12. 1998 rozhodnutí č. j. HA II/3 13-S o vyhoštění stěžovatele. Bavorské státní ministerstvo spravedlnosti požádalo Českou republiku dopisem ze dne 12. 11. 2007 č. j. 9352 a E- II-2083/07 o převzetí výkonu trestu stěžovatele, uloženého výše uvedenými rozhodnutími. Tato žádost se opírala o znění Úmluvy o předávání odsouzených osob ze dne 21. 3. 1983, která je uveřejněna ve Sbírce zákonů pod č. 553/1992 Sb., ve znění Dodatkového protokolu k této Úmluvě ze dne 18. 12. 1997, vyhlášeného pod č. 26/2003 Sb. m. s., (dále jen "Úmluva o předávání odsouzených osob"). Bavorské státní ministerstvo spravedlnosti ve své žádosti vyslovilo očekávání, že výše trestu nebude změněna, a poukázalo na to, že nejkratší délka trestu, kterou musí stěžovatel dle německého práva vykonat, je patnáct let. Odsuzující rozhodnutí německých soudů byla Českou republikou uznána rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2008 sp. zn. 8 T 18/2008 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 10. 10. 2008 sp. zn. 8 To 120/2008 a o výkonu trestu bylo následně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2009 č. j. 8 T 18/2008-376. 4. V záhlaví uvedeným usnesením okresní soud zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla následně zamítnuta napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"). Obecné soudy se žádostí stěžovatele meritorně nezabývaly, neboť ji považovaly za předčasnou. Dle jejich závěru neumožňuje ustanovení § 88 odst. 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, podmíněné propuštění osoby odsouzené k doživotnímu odnětí svobody dříve než po vykonání dvaceti let tohoto trestu. Stěžovatel v době podání žádosti o podmínečné propuštění vykonal přibližně šestnáct a půl roku trestu odnětí svobody. Stěžovatelovu argumentaci obecné soudy odmítly pro její irelevanci z hlediska aplikace uvedeného ustanovení. II. Argumentace stěžovatele 5. Ze strany obecných soudů došlo dle názoru stěžovatele k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť ani jeden se nikterak nevypořádal s jeho ústavněprávní argumentací, na jejímž základě nemohla být jeho žádost vyhodnocena jako předčasná. Ústavní stížnost poukazuje na skutečnost, že výše uvedenými rozhodnutími soudů byl stěžovateli sice uložen trest odnětí svobody na doživotí, nicméně soudy v jeho případě nevyslovily tzv. aditivní výrok o zvláštní tíži viny, užívaný ve Spolkové republice Německo (pozn. soudce zpravodaje - tzv. besondere Schwere der Schuld). Tím rozhodující soud vyjadřuje závěr o snížené možnosti nápravy pachatele výkonem trestu odnětí svobody [analogicky srov. ustanovení § 54 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku]. Pro posuzovaný případ je dle stěžovatele podstatná rovněž skutečnost, že stěžovatelův spolupachatel, který střílel na přepadeného, byl souzen v České republice a byl mu vyměřen trest odnětí svobody v délce třináct a půl roku (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2004 sp. zn. 1 T 28/2003 ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 24. 9. 2004 sp. zn. 7 To 86/2004). Ústavní stížnost také upozorňuje na skutečnost, že klenotník celou událost přežil, což zásadně odlišuje postavení stěžovatele od postavení všech ostatních doživotně odsouzených osob v České republice, neboť tyto mají vždy na svědomí alespoň jeden lidský život. Uvedené skutečnosti jsou dle stěžovatelova názoru důsledkem podstatných odlišností mezi německým a českým právním řádem. Zatímco ve Spolkové republice Německo je doživotní trest zásadně obligatorním trestem za vraždu, a to i ve stadiu pokusu, v České republice je doživotní trest vyhrazen pro pachatele, u nichž jsou dány další výjimečné okolnosti. Naproti tomu je podle německého trestního zákoníku možné podmíněně propustit doživotně odsouzeného pachatele již po vykonání patnácti let trestu. Vzhledem k tomu, že byl stěžovatel po jedenácti letech výkonu trestu předán do České republiky, tak se na něj vztahuje přísnější česká právní úprava, dle které je možné podmíněné propuštění z doživotního trestu až po odpykání nejméně dvaceti let tohoto trestu. Takovou situaci, kdy na stěžovatele dopadá přísnější trest podle německého právního řádu a zároveň přísnější podmínky pro podmínečné propuštění dle českého práva, považuje stěžovatel za rozpornou se zásadou rovnosti ve smyslu čl. 1 Listiny a se zákazem retroaktivity zakotveným v čl. 40 odst. 6 Listiny a čl. 7 Úmluvy. Obecné soudy by se dle názoru stěžovatele proto měly jeho žádostí o podmínečné propuštění meritorně zabývat. 6. Případem se zabýval i Ústavní soud, když stěžovatel pro protiústavnost napadl rozhodnutí českých soudů, kterými byl uznán trest uložený ve Spolkové republice Německo. Tato ústavní stížnost byla sice odmítnuta [srov. usnesení ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2853/08 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)], nicméně v odůvodnění svého rozhodnutí Ústavní soud uvedl, že rozhodnutí o uznání cizozemského rozhodnutí nesmí vést k celkovému zhoršení postavení odsouzeného. Dle stěžovatelova názoru tak naznačil, že otázka rozdílných úprav podmíněného propouštění doživotně odsouzených není relevantní při rozhodování o uznání trestu, nýbrž až při posuzování podmínek pro podmíněné propuštění. Přitom stěžovatel opakuje svůj již dříve uplatněný názor, že původně uložený trest neměl být právě z těchto důvodů vůbec v České republice uznán. S ohledem na výše uvedené má stěžovatel za to, že obecné soudy porušily jeho ústavní práva tím, že se meritorně nezabývaly žádostí o podmínečné propuštění. Z toho důvodu navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. 7. Stěžovatelovým případem se v minulosti zabýval rovněž Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"), aniž jej však posoudil meritorně. Vyslovil názor, že pod pojem trest ve smyslu čl. 7 Úmluvy nelze zahrnout otázky podmíněného propuštění. Stěžovatel má za to, že tento postoj je v současné době již překonán nedávným rozsudkem velkého senátu ESLP ve věci Vinter a další proti Spojenému království ze dne 9. 7. 2013 (stížnosti č. 66069/09, 130/10 a 3896/10). Přitom ESLP již v minulosti upozorňoval na obtíže spojené s rozpoznáním toho, kdy změna podmínek věznění může znamenat uložení dalšího trestu ve smyslu čl. 7 Úmluvy (viz rozsudek velkého se