III.ÚS 1701/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1701/18 ze dne 31. 7. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace POLÁRKA s. r. o., sídlem Lukešova 1608/38, Praha 4 - Krč, zastoupené JUDr. Janem Součkem, advokátem, sídlem Janáčkovo nábřeží 139/57, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. března 2018 č. j. 1 As 109/2017-44, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2017 č. j. 8 A 141/2013-57 a rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 1. července 2013 č. j. O-83936/D81801/2012/ÚPV, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Úřadu průmyslového vlastnictví, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ALIMPEX FOOD a. s., sídlem Českobrodská 1174, Praha 14 - Kyje, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byla zrušena rozhodnutí soudů a správního orgánu označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a že tato rozhodnutí nerespektovala závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy. 2. Původně byla zapsána slovní ochranná známka "POLARKA" pod č. 150994 (dále jen "namítaná ochranná známka") pro Mlékárenský průmysl, koncern Praha, který zanikl ke dni 3. 1. 1989. Naposledy byla tato známka obnovena dne 23. 4. 1982, přičemž datum jejího zániku bylo jednou z otázek řešenou ve sporu, jehož se týká ústavní stížnost. Dne 3. 11. 1993 podala obchodní společnost Pragolaktos, a. s., jakožto právní předchůdce obchodní společnosti ALIMPEX FOOD a. s., která vystupovala v řízení před správními soudy jako osoba zúčastněná na řízení, přihlášku slovní ochranné známky "POLÁRKA". Úřad průmyslového vlastnictví tuto ochrannou známku zapsal pod č. 187158 s právem přednosti ode dne 3. 11. 1993. Stěžovatelka se dne 15. 1. 1997 stala vlastnicí kombinovaných ochranných známek č. 187240 a č. 187241 obsahujících slovní prvek "POLÁRKA", které byly do rejstříku ochranných známek zapsány s právem přednosti ode dne 25. 4. 1994. Stěžovatelka dne 30. 9. 1999 podala návrh na výmaz uvedené ochranné známky "POLÁRKA" zapsané původně pro obchodní společnost Pragolaktos, a. s. O tomto návrhu Úřad průmyslového vlastnictví opakovaně rozhodoval, jelikož se mu věc nejprve vrátila k novému posouzení v důsledku zrušujícího výroku rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2005 č. j. 6 A 15/2001-65 a posléze i v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 298/09 (N 35/56 SbNU 391). 3. Nejprve Úřad průmyslového vlastnictví zamítl návrh na výmaz s odůvodněním, že již v době podání přihlášky obchodní společností Pragolaktos, a. s. (tj. dne 3. 11. 1993) uplynula dvouletá ochranná lhůta dle § 5 zákona č. 174/1988 Sb., o ochranných známkách (dále jen "zákon o ochranných známkách z roku 1988"), v níž nelze zapsat ochrannou známku shodnou s ochrannou známkou, k níž práva zanikla. Úřad průmyslového vlastnictví uvedl, že Mlékárenský průmysl, koncern Praha, zanikl dne 3. 1. 1989 a společně s ním zaniklo právo k namítané ochranné známce, neboť právo k ní nepřešlo a ani nebylo převedeno na jiný subjekt. Vycházel z toho, že registrace přechodu obchodní známky má konstitutivní účinky a bez ní právo ke známce nepřejde. S tímto názorem se neztotožnil Nejvyšší správní soud, který shledal, že zápis přechodu práv k ochranné známce do rejstříku obchodních známek má pouze deklaratorní účinky a k přechodu dochází již v okamžiku stanoveném zvláštními právními předpisy. Rozsudkem ze dne 24. 8. 2005 č. j. 6 A 15/2001-65 proto zrušil rozhodnutí správního orgánu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. V dalším řízení Úřad průmyslového vlastnictví návrh na výmaz v souvislosti se změnou právní úpravy překvalifikoval na návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou a zamítl jej. Tentokrát s odůvodněním, že k zániku práv k namítané ochranné známce došlo dne 23. 4. 1992 uplynutím ochranné doby. Přihláška ochranné známky pro společnost Pragolaktos, a. s., tak sice byla podána ve dvouleté ochranné lhůtě, Úřad průmyslového vlastnictví však již rozhodoval za účinnosti zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochranných známkách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochranných známkách z roku 2003"). Dle přechodného ustanovení v § 52 odst. 1 tohoto zákona se zápisná způsobilost ochranné známky posuzuje podle zákona platného v době zápisu ochranné známky do rejstříku, ochranná známka však nebude prohlášena za neplatnou, je-li její zápis v souladu se zákonem o ochranných známkách z roku 2003. Protože tento zákon neznal dvouletou ochrannou lhůtu jako zákon o ochranných známkách z roku 1988, žádost o výmaz byla zamítnuta s odkazem na toto přechodné ustanovení. Žalobu proti správnímu rozhodnutí Městský soud v Praze zamítl a následně zamítl Nejvyšší správní soud i kasační stížnost. Ústavní soud však rozsudky správních soudů i správní rozhodnutí zrušil nálezem ze dne 1. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 298/09. Ústavní soud zde uvedl, že společnost Pragolaktos, a. s., při podání přihlášky ochranné známky prioritu odvozovala od právního nástupnictví a poté, když se jí nástupnictví nepovedlo prokázat, poukazovala na vypršení lhůty ochrany. Stěžovatelka opakovaně poukazovala na nesprávnost priority odvozené od obou z těchto důvodů, Nejvyšší správní soud však žalobu projednával 5 let a z tohoto důvodu jí dal za pravdu až v době, kdy z důvodu změny právní úpravy nebylo možno návrhu stěžovatelky vyhovět. Ústavní soud shledal, že správní soudy a správní orgán nezohlednily, za jakých podmínek a s jakou argumentací obchodní společnost Pragolaktos, a. s., přihlášku podala. Uložil pak Úřadu průmyslového vlastnictví, aby posoudil, zda obchodní společnost Pragolaktos, a. s., podala přihlášku v dobré víře, tedy aby prověřil i tento důvod pro neprovedení zápisu, s nímž počítá § 4 písm. m) zákona o ochranných známkách z roku 2003. 5. Úřad průmyslového vlastnictví se věcí znovu zabýval a návrh opět zamítl. Vyhodnotil, že přihlašovatel sice neprokázal právní nástupnictví po Mlékárenském průmyslu, koncernu Praha, avšak tuto skutečnost s ohledem na nepřehlednost právního osudu namítané ochranné známky nelze vyhodnotit tak, že by při podání přihlášky nebyl v dobré víře. Vzhledem k blíže rozebrané posloupnosti zanikání a vznikání nových podniků, resp. předmětu podnikání přihlašovatele odpovídající výrobkům zapsaným pod namítanými ochrannými známkami, mohl mít dle Úřadu průmyslového vlastnictví přihlašovatel důvod se domnívat, že je právním nástupcem vlastníka namítané ochranné známky. Stěžovatelka podala rozklad, žalobu i kasační stížnost, které byly zamítnuty. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka zmínila, že v již téměř 20 let trvajícím řízení Úřad průmyslového vlastnictví třikrát zamítl její návrh, vždy s odlišným odůvodněním. Namítla, že nebyl splněn příkaz Ústavního soudu vyhodnotit, za jakých podmínek a s jakou argumentací podávala obchodní společnost Pragolaktos, a. s., přihlášku. Pouhý odkaz na dobrou víru a spekulace o tom, co si přihlašovatel mohl myslet, není dle stěžovatelky naplnění příkazu Ústavního soudu. Tím je jen zjištění, co skutečně uplatněno bylo. Společnost Pragolaktos, a. s., podala přihlášku v rozporu s údaji veřejného seznamu ochranných známek. 7. V roce 2006, kdy měl ještě Úřad průmyslového vlastnictví kompletní spis (pak došlo k jeho ztrátě a částečné rekonstrukci), ve svém rozhodnutí shledal, že namítaná ochranná známka po zániku Mlékárenského průmyslu, koncernu Praha, připadla státnímu podniku Laktos Praha, který v roce 1994 zanikl bez nástupce. Dle stěžovatelky proti těmto skutkovým závěrům neměl výhrady ani Nejvyšší správní soud ani Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 298/09. Stěžovatelka tak má za to, že správní orgán byl vázán tímto svým závěrem a neměl prostor pro nalézání již třetí verze výkladu týchž skutkových okolností. Jedině spolehlivé zjištění nového a zásadního důkazu výrazně měnícího předchozí skutková východiska by mohlo ovlivnit rozsah vázanosti správního orgánu, nemůže však jít jen o odchylné právní hodnocení. 8. Stěžovatelka tvrdí, že žádná akciová společnost není univerzálním nástupcem státního podniku. Práva z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví se dle § 16 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na j