III.ÚS 1712/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1712/12 ze dne 17. 4. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 17. dubna 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: A) paní Marion E. Richter, B) pana Andrewa C. Gottlieba a C) pana Stefana L. G. Gottlieba, zastoupených Dr. Marcem R. Richterem, advokátem, se sídlem Zürich, Rämistrasse 3, Ch-8024, Švýcarsko, za nějž před Ústavním soudem jedná Mgr. Augustin Kohoutek, advokát Advokátní kanceláře PELIKÁN KROFTA KOHOUTEK s. r. o., se sídlem Tyršův dům, Újezd 450/40, 118 01 Praha 1 - Malá Strana, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2011 č. j. 14 Co 132/2010-111, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 22. dubna 2011 sp. zn. 14 Co 132/2010 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2009 č. j. 37 C 177/2008-74, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadají v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že napadenými rozhodnutími obou obecných soudů a řízením jim předcházejícím byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva ve smyslu čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé uplatnili nárok na vydání obrazu "Angeli, Portrét ženy", signován H. V. Angeli 1873 (dále jen "obraz") proti žalovanému 1) Statutárnímu městu Brno a 2) Muzeu města Brna žalobou na vydání podle § 3 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/192 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 212/2000 Sb."). Jejich žaloba však byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2009 č. j. 37 C 177/2008-74 zamítnuta s odůvodněním, že obraz nebyl ke dni účinnosti zákona č. 212/200 Sb. (k 1. 9. 2000) ve vlastnictví České republiky a nebylo možné vzít zřetel ani na ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."). O odvolání žalobců rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 4. 2011 č. j. 14 Co 132/2010-111 tak, že prvoinstanční rozsudek jako věcně správný potvrdil. Stěžovatelé v souladu s jimi podaným dovoláním namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, že jím zaujaté právní závěry neodpovídají platným právním předpisům a jsou v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 653/99. Podle názoru stěžovatelů tak obecné soudy nesprávně interpretovaly ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., neboť do vlastnictví obcí nepřecházejí z vlastnictví České republiky ty věci nemovité i movité, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu, přičemž není údajně relevantní, jestli k přechodu jejich vlastnictví došlo přímo na základě zákona, anebo na základě rozhodnutí příslušných orgánů. Za zcela nesprávný pokládají stěžovatelé názor odvolacího soudu, že "aplikace § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. je vyloučena v případě, kdy k přechodu vlastnictví dochází na základě správního aktu vydaného podle § 6 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., neboť se vztahuje jen na způsoby přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí uvedených v ustanovení §1, § 2 a § 3 citovaného zákona, nikoliv na další a samostatné způsoby nabytí vlastnictví předvídané v § 5 a § 6 označeného zákona." Rovněž právní názor soudu prvního stupně stěžovatelé shledávají nesprávným, rozporným se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2000 sp. zn. I. ÚS 653/99. Výklad právního předpisu tak, jak byl proveden obecnými soudy, je prý zřejmým porušením čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť právu původních vlastníků na vydání věci nemůže být "zamezeno" jejím převodem mezi dvěma orgány státní moci. II. Z obsahu ústavní stížnosti a z rozhodnutí, napadených ústavní stížností, se zjišťuje: Rozsudkem Městského soudu v Brně z 2. 11. 2009 č. j. 37 C 177/2008-74 byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby bylo žalovaným Statutárnímu městu Brno a Muzeu města Brna uloženo vydat žalobcům v žalobě označený obraz. Soud prvního stupně byl toho názoru, že uvedený obraz nebyl ke dni účinnosti (k 1. 9. 2000) zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem, ve znění pozdějších předpisů, věcí ve vlastnictví státu, nýbrž ve vlastnictví Statutárního města Brna, a proto jej nelze vydat. Soud vyšel ze zjištění, že obraz byl rozhodnutím Ministerstva kultury ČR ze dne 8. 6. 1994 č. j. 7.725/94 převeden do vlastnictví Statutárního města Brna jako součást sbírkových fondů Muzea města Brna. Krajský soud v Brně se v rozsudku ze dne 21. 4. 2011 č. j. 14 Co 132/2010-111 po doplnění dokazování ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně a zabýval se i dalšími odvolacími námitkami stěžovatelů. Dospěl k závěru, že jejich odvolání je nedůvodné, a proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil i s poukazem na nedostatek pasivní legitimace obou žalovaných v předmětném sporu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud zdůraznil, že zákon č. 212/2000 Sb. nestanoví povinnost k vydání odňatých věcí obcím a těm, kteří s jeho majetkem hospodaří v případě těch uměleckých děl, která byla do vlastnictví obcí převedena v souladu s § 6 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2002) rozhodnutím Ministerstva kultury. Jako poslední v projednávané věci rozhodoval dovolací soud. I když stěžovatelé jeho rozhodnutí ústavní stížností nenapadají, považuje Ústavní soud za vhodné v krátkosti zmínit jeho obsah. Usnesením ze dne 12. 1. 2012 č. j. 28 Cdo 3893/2011-173 Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustná. Dovolací soud konstatoval, že neplatnost (nicotnost) rozhodnutí Ministerstva kultury nelze dovodit bez dalšího z ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. a z ustanovení § 6 odst. 1 téhož zákona, přičemž tento závěr nelze dovodit výslovně ani ze zákona č. 212/2000 Sb., s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 posledně citovaného zákona. III. Po zvážení námitek stěžovatelů a s ohledem na skutečnost, že Ústavní soud mohl zvažovat pouze tvrzenou protiústavnost napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud nejprve zvažoval, jestli předmětná ústavní stížnost splňuje náležitosti a podmínky stanové zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zejména ve vztahu k ustanovení § 72 odst. 3, odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Jak vyplývá z usnesení dovolacího soudu, které stěžovatelé ústavní stížností nenapadli, ačkoli od jeho doručení odvíjejí zachování lhůty k podání ústavní stížnosti, dovolání stěžovatelů odmítl dovolací soud jako nepřípustná z důvodů závisejících na jeho uvážení. Tím byla splněna podmínka uvedená v ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, která umožňuje napadnout i předchozí rozhodnutí obou obecných soudů ve stanovené lhůtě. V posuzované věci jde vzhledem k obsahu ústavní stížnosti především o polemiku s podaným výkladem právních předpisů, přičemž Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší pouze zvažovat, jestli tento výklad nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelů v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou. I v této oblasti náleží ochrana práv především obecným soudům a kasace jejich rozhodnutí Ústavním soudem je přípustná jen v případě zásahu majícího ústavněprávní relevanci. Jak Ústavní soud ve své judikatuře setrvale uvádí, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace v konkrétních soudních případech, jsou v zásadě záležitostí obecných soudů. V řadě svých rozhodnutí Ústavní soud připouští, že nesprávná interpretace a aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o konkurenci norem podústavního práva nebo o konkurenci interpretačních alternativ a v případech svévolné aplikace podústavního práva. V souvislosti s námitkou stěžovatelů o údajném rozporu napadených rozhodnutí s judikaturou Ústavního soudu konstatuje Ústavní soud, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2000 sp. zn. I. ÚS 653/99 jde o restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Skutková stránka tehdejší ústavní stížnosti (neplatnost převodu nemovitosti na obec, takže povi