Ústavní soud III.ÚS 1713/25 – Oprávněné osoby

Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 1, čl. 11, čl. 36, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že vedlejší účastnice je právní nástupkyní oprávněné osoby podle § 4 zákona č. zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") a vzniklo jí právo na převod pozemků. Žalobou podanou u Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") se domáhala vydání rozsudku, kterým soud nahradí projev vůle stěžovatelky uzavřít s ní dohodu o bezúplatném převodu vlastnického práva k pozemkům parc. č. X1, parc. č. X2, parc. č. X3, vše v k. ú. L. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobě vedlejší účastnice vyhověl a nahradil projev vůle stěžovatelky uzavřít dohodu o bezúplatném převodu pozemků podle § 11a zákona o půdě. Okresní soud konstatoval, že vedlejší účastnice je nositelkou restitučního nároku na vydání náhradních pozemků za původní pozemky odňaté v k. ú. Chvaly. Ohledně výše restitučního nároku vedlejší účastnice vycházel soud ze znaleckého posudku a jeho doplnění doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., a z revizního znaleckého posudku zhotoveného společností Appraising Alpha - znalecký ústav, s. r. o., jakož i výslechů znalců v restitučních řízeních týchž účastníků před Obvodními soudy pro Prahu 8 a Prahu 9. Celkový restituční nárok vedlejší účastnice vyčíslil okresní soud ve výši 4 159 671,05 Kč, z toho státem uspokojená část byla ve výši 301 878,72 Kč, tzn., že nevypořádaný restituční nárok činí 3 857 792,33 Kč. Okresní soud aproboval závěry znaleckých posudků o nenaplnění aplikace podmínek pro aplikaci srážek podle přílohy č. 7 k vyhlášce č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Okresní soud uzavřel, že nárok vedlejší účastnice dosud nebyl plně uspokojen v důsledku liknavého a svévolného postupu stěžovatelky, která ztěžovala uspokojení restitučního nároku i jeho nesprávným oceněním, a vedlejší účastnicí požadované pozemky jsou vhodné a jejich cena nepřevyšuje výši neuspokojeného nároku vedlejší účastnice.

Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu, přičemž aproboval závěry okresního soudu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost.

Stěžovatelka namítá, že v posuzované věci byla obecnými soudy, včetně Nejvyššího soudu, ignorována judikatura týkající se metodiky ocenění původních odňatých pozemků v případě restitučních sporů představujících v tzv. restitučních korunách vyčíslený restituční nárok. V napadených rozhodnutích soudy vychází z ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebního charakteru, které mají být oceňovány jako pozemky nacházející se na území obce Praha, ačkoliv obec Chvaly a k. ú. Chvaly v období odnětí nebyly administrativně přičleněny k hl. m. Praze. Stěžovatelka nesouhlasí s neaplikací srážky pro stavební nesrostlost, ačkoliv tyto pozemky nebyly stavebně srostlé s hl. m. Prahou ve smyslu § 14 odst. 1 oceňovacího předpisu a přílohy č. 7 tohoto předpisu. V důsledku této metodiky dochází k absurdní situaci, kdy znalci oceňují pozemky odňaté v letech 1950 a 1962 nacházející se v k. ú. Chvaly a obci Chvaly, v cenové hladině pro pozemky nacházející se v sídelním útvaru hl. m. Prahy a současně jako pozemky, které bezprostředně přiléhají k zástavbě hl. m. Prahy; ačkoliv tyto pozemky nebyly po řadu let ani administrativně, ale zejména ani fakticky přilehlé k hl. m. Praze, tedy jejich stavební srostlost nebyla dána ani v období desítek let po odnětí.

Podle stěžovatelky obecné soudy aprobovaly metodiku revizního znaleckého ústavu, který se při odmítnutí aplikace srážky za přístup po nezpevněné komunikaci ve výši 10 % odvolává na vlastní domněnku, že jakákoliv cesta je cestou zpevněnou, byť se jedná o cestu polního charakteru bez zhutnění posypem. Stěžovatelka považuje výklad znalce za ústavně nekonformní a bezbřehý projev aplikace zásady ex favore restitutionis. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud neshledal přípustné přezkoumávat metodiku ocenění restitučního nároku a s ní spojené právní otázky aplikace a výkladu základní jednotkové sazby ve spojení s příslušnými srážkami dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. již nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41], přičemž do nezávislé činnosti obecných soudů zasahuje jen ve výjimečných případech.

Ústavní soud připomíná, že ratio legis restitučních zákonů spočívá ve snaze napravit alespoň částečným způsobem následky porušení základních práv vlastníků v době totalitního režimu všude tam, kde je to možné. Restituční zákony a jejich jednotlivá ustanovení, jakož i předpisy související, je třeba vykládat tak, abych jejich aplikací bylo možno dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval. Soudy jsou tak povinny volit takovou interpretaci, která by směřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce [srov. např. nález ze dne 14. 7. 2004 sp. zn. IV. ÚS 176/03 (N 96/34 SbNU 35)], a zejména nevedla k novým křivdám na oprávněných osobách.

Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, čímž staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde o výklad a aplikaci podústavního práva, týkající se posouzení, zda v posuzované věci jsou splněny podmínky pro aplikaci srážek podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. při oceňování pozemků, tedy snížení ocenění pozemků, jde-li o samostatné sídlo nebo část obce, které není s obcí stavebně srostlé v hl. m. Praze ve výši 60 % a za přístup po nezpevněné komunikaci ve výši 10 %. Stěžovatelkou podané námitky jsou totožné s námitkami, které uplatnila již v soudním řízení před obecnými soudy, přičemž v rámci ústavní stížnosti opakuje a rozvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy náležitě podrobně vypořádaly. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodněních v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny.

V souladu s judikaturou Ústavního soudu, cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán; pokud byl odebrán zemědělský pozemek, jakým je role, louka, pastvina apod., náleží náhrada odpovídající charakteru, který měl v době přechodu na stát [nález ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1088/12 (N 89/69 SbNU 397)]. V situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), je však třeba je ocenit jako pozemky určené pro stavbu (viz např. usnesení ze dne 8. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1047/24). V posuzované věci obecné soudy prokázaly, že odňaté pozemky byly určené k zástavbě, která byla následně realizována, přičemž vycházely z návrhu regulačního a zastavovacího plánu pro obec Chvaly potvrzeného Ministerstvem veřejných prací ze dne 7. 6. 1935 a z ortofoto snímků odňatých pozemků v průběhu let. Závěr obecných soudů o stavebním charakteru odňatých pozemků k okamžiku přechodu na stát je v napadených rozhodnutích řádně odůvodněn a aplikován se zřetelem k individuálním skutkovým závěrům v posuzované věci.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1088/12 (N 89/69 SbNU 397) zdůraznil, že má být zachována identita v charakteru pozemků (viz bod 10 usnesení), avšak mechanické uplatnění zásady shody charakteru původního a náhradního pozemku na situaci administrativního umístění pozemku v důsledku změny územního členění obcí může nabýt protiústavního významu. Je tomu tak v případě, kdy nereflektování změny územního členění obce by vedla k tomu, že oprávněné osobě by nemohl být vydán (z důvodu rozdílného ocenění) obdobný náhradní pozemek ve stejném katastrálním území, kde se nacházely odňaté pozemky. Obecné soudy v posuzované věci řádně posoudily možné důsledky nezohlednění umístění odňatých pozemků v době uplatnění restitučního nároku, tedy zohlednily, že v době uplatnění restitučního nároku se pozemky vedlejší účastnice nacházely na území hlavního města Prahy.

Z napadených rozhodnutí (viz body 63 až 65 rozsudku okresního soudu, body 36 až 43 rozsudku krajského soudu) je zřejmé, že obecné soudy se dostatečným způsobem vyjádřily k otázce, zda je v posuzované věci namístě přistoupit ke korekci při oceňování odňatých pozemků o 60 % podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. Jejich záporné stanovisko, vycházející z úvahy, že sice byly odňaty pozemky srostlé s obcí Chvaly, avšak v době uplatnění restitučního nároku nacházející se na území hlavního města Prahy, se Ústavnímu soudu nejeví nepřiměřeným. Stejně tak se obecné soudy zabývaly aplikací korekce o 10 % podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. za přístup k pozemkům po nezpevněné komunikaci (viz bod 64 rozsudku okresního soudu, body 47 a 48 rozsudku krajského soudu), přičemž shledaly možnost přístupu po zpevněné cestě k celkovému komplexu pozemků, nikoliv k jednotlivým pozemkům označeným parcelním číslem, za dostačující. V posuzované věci obecné soudy příslušná ustanovení vyhlášky č. 182/1988 Sb. aplikovaly se zřetelem k individuálním skutkovým závěrům vyplývajících ze znaleckých posudků i z dalších listinných důkazů, přičemž důkazy v řízení hodnotily podle zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), která je projevem ústavně zaručené nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy). Do provedených skutkových zjištění a hodnocení důkazů nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.

V postupu Nejvyššího soudu nezjistil Ústavní soud pochybení, neboť v napadeném usnesení srozumitelně vysvětlil důvody odmítnutí dovolání (veškeré sporné právní otázky již byly předchozí judikaturou vyřešeny; skutková zjištění nenáleží Nejvyššímu soudu přehodnocovat). Obecné soudy řádně osvětlily, jakými úvahami se řídily při posouzení nynější věci, přičemž ani po obsahové stránce úvahy nijak z ústavněprávních limitů nevybočují. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky.

Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.