III.ÚS 1746/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1746/07 ze dne 5. 8. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti občanského sdružení Ateliér pro životní prostředí, se sídlem Ve Svahu 1, Praha 4, zastoupeného předsedou sdružení Ing. Janem Klikou a právně zastoupeného JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem se sídlem v Praze 4, Za Zelenou liškou 967/B, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2006 sp. zn. 6 A 83/2002, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a za účasti Ministerstva pro místní rozvoj, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť jím mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále mělo dojít k porušení článku 95 odst. 1 Ústavy ČR. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, vydal Magistrát hlavního města Prahy dne 22. 11. 2001 pod č. j. MHMP/127162/01/ OUR/J/Hra územní rozhodnutí o umístění stavby "ECM Radio Plaza, administrativní budova C1". Toto rozhodnutí napadlo Sdružení - občanské iniciativy Pankráce, občanské sdružení, odvoláním, které však Ministerstvo pro místní rozvoj - odbor stavebního řádu (dále jen "vedlejší účastník") zamítlo rozhodnutím ze dne 12. 4. 2002 č. j. 1892/02-32 O-60/02 a rozhodnutí I. stupně potvrdilo. Magistrát hlavního města Prahy dále vydal dne 15. 3. 2002 pod č. j. MHMP/127303/01/OUR/J/Hra územní rozhodnutí o umístění stavby "ECM Radio Plaza, dostavba objektu A2., přípojky sítí a komunikací". Toto rozhodnutí napadl Ateliér pro životní prostředí, občanské sdružení (tedy "stěžovatel" v řízení o ústavní stížnosti) odvoláním, které však vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 27. 6. 2002 č. j. 11351/02-32 O-304/02 zamítl a rozhodnutí I. stupně potvrdil. Stěžovatel napadl naposled uvedené rozhodnutí vedlejšího účastníka včasnou správní žalobou u Vrchního soudu v Praze, odkud byla věc po 1. lednu 2003 předána k dokončení Nejvyššímu správnímu soudu. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud ve spojeném řízení zamítl 1) žalobu Sdružení - občanská iniciativa Pankráce, občanského sdružení, proti výše citovanému rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 12. 4. 2002 č. j. 1892/02-32 O-60/02, dále 2) žalobu Ateliéru pro životní prostředí, občanského sdružení (tedy "stěžovatele" v řízení o ústavní stížnosti) proti výše citovanému rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 27. 6. 2002 č. j. 11351/02-32 O-304/02, a konečně 3) žalobu Sdružení - občanská iniciativa Pankráce, občanského sdružení, směřující rovněž proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 27. 6. 2002. V původním soudním řízení o správní žalobě proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 27. 6. 2002 stěžovatel i druhý žalobce namítali, že územní rozhodnutí o umístění stavby bylo stavebním úřadem vydáno, aniž si tento úřad opatřil rozhodnutí orgánu ochrany přírody a krajiny o nedotčení krajinného rázu ve smyslu § 12 odst. 2 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen "zákon o ochraně přírody a krajiny"). Stěžovatel namítal, že souhrnné stanovisko odboru životního prostředí Magistrátu hl. m. Prahy z 18. 10. 2001 se otázkou zásahu do krajinného rázu nezabývalo, stejně tak i vyjádření odboru životního prostředí a územního rozvoje Úřadu Městské části Praha 4 z 15. 10. a 26. 11. 2001. Stavební úřad podle názoru stěžovatele pochybil, jestliže se spokojil s uvedenými vyjádřeními a nevyžádal si podkladové rozhodnutí o souhlasu nebo nesouhlasu se zásahem do krajinného rázu dle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. V projednávané ústavní stížnosti navrhovatel zdůraznil, že rozhodování příslušného dotčeného orgánu ochrany přírody a krajiny o tom, zda může či nemůže zamýšleným zásahem dojít ke změně nebo snížení dochovaného krajinného rázu, musí být vydáno ve správním řízení. K posouzení zásahu ve smyslu § 12 odst. 2 citovaného zákona nemůže dojít mimoprocesně, bez možnosti přezkoumání. S výjimkou případů zcela bagatelních je dle názoru stěžovatele nutné všechny (byť i jen potenciální) zásahy do krajinného rázu projednat a posoudit ve správním řízení. Teprve pokud takové ve správním řízení učiněné posouzení uvedené otázky vyzní kladně (tzn., že k zásahu může dojít), je v dalším řízení zamýšlený zásah předmětem zkoumání v tom smyslu, zda jde o zásah přijatelný či nepřijatelný, případně splněním jakých podmínek jej lze učinit odsouhlasitelným. Pokud vyzní posouzení uvedené otázky záporně (tzn., že k zásahu do kraj. rázu nemůže dojít), musí mít závěr o tom rovněž podobu přezkoumatelného a náležitě odůvodněného správního rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že výše uvedený postup vyplývá z rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, publikovaného pod č. 499/2005 Sbírky rozhodnutí NSS. Dle názoru stěžovatele však ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 83/2002 právní názor vyjádřený v rozsudku rozšířeného senátu nerespektuje, případně závěry uvedeného rozhodnutí desinterpretuje. Dle stěžovatele vyjádřil Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku fakticky názor, že dotčený orgán ochrany přírody a krajiny "prostě mimo jakékoli řízení zjistí, zda by stavba mohla mít dopad do krajinného rázu - a pak se buď vůbec žádné řízení nevede (a zásah se vůbec neprojednává), a nebo se řízení vede (a projednává se, zda bude se zásahem vysloven souhlas či nikoli)". Tento výklad, z nějž dle stěžovatele napadené rozhodnutí vychází, považuje stěžovatel za neudržitelný. Stěžovatel rovněž polemizuje s tím, jak obecný soud v uvedeném rozhodnutí vykládá pojem "krajina" dle § 3 odst. 1 písm. k) zákona o ochraně přírody a krajiny a rovněž nesouhlasí s názorem tohoto soudu ohledně účelu citovaného zákona. Zdůrazňuje, že i urbanizovaná krajina má svůj ráz, do kterého je možno zasahovat, a který je možno změnit či snížit. Stěžovatel je přesvědčen, že mu Nejvyšší správní soud v rozporu s ústavními garancemi neposkytl ochranu před nezákonným postupem správních orgánů. Tento soud se dle stěžovatele pouze neudržitelným způsobem pokusil obhájit fakt, že u mohutné administrativní budovy, na pohled exponované, není ve stanovisku dotčeného orgánu z hlediska zásahu do krajinného rázu potřebné nic uvádět. Stěžovatel má za to, že mu postupem správních orgánů, který Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím aproboval, byla upřena možnost účastnit se projednání problematiky krajinného rázu a stavebního zásahu do tohoto rázu, což je význačnou součástí předmětu stěžovatelovy činnosti. Dále stěžovatel poukázal na dle jeho názoru neúměrnou délku řízení o správní žalobě, jež trvalo pět let. V mezidobí byla věc již dávno reálně vyřešena a přezkumná procedura ve správním soudnictví tak dle stěžovatele "vyzněla marným a balastním způsobem". II. Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a vyjádření Ministerstva pro místní rozvoj jako vedlejšího účastníka řízení. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření označil ústavní stížnost za neopodstatněnou, neboť stěžovatel dle názoru účastníka směšuje dvě odlišné otázky. Na rozdíl od rozhodnutí rozšířeného senátu, jež bylo publikováno pod č. 499/2005 Sbírky rozhodnutí NSS, jde v projednávané věci o to, zda se v případě umístění stavby do vysoce urbanizovaného prostředí vůbec uplatní pravomoc orgánu ochrany přírody a krajiny dle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Vydání rozhodnutí ve správním řízení dle citovaného ustanovení je dle účastníka možné pouze tam, kde jde o umísťování stavby, která by vůbec (pojmově) mohla krajinný ráz snížit nebo změnit. Účastník má za to, že stěžovatel vykládá pojem "krajina" a "krajinný ráz" dle citovaného zákona nepřípustně extenzivně, ve zjevném rozporu s účelem zákona. V podrobnostech obecný soud dále odkázal na argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ministerstvo pro místní rozvoj jako vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření konstatovalo, že stěžovatel jako občanské sdružení zabývající se ochranou přírody nebyl nikterak zkrácen na svých právech účastníka v předmětném územním řízení, do nějž se včas přihlásil, uplatňoval v něm námitky a připomínky k navrhované stavbě a podával odvolání proti rozhodnutí v I. stupni. Stejně tak nedošlo k porušení práva stěžovatele na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy ve smyslu článku 36 odst. 2