III.ÚS 1758/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1758/23 ze dne 9. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Tomáše Lichovníka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. D., t. č. Věznice Znojmo, Dyjská 584, Znojmo 2, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, se sídlem Praha 3, Kolínská 1686/13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2023 č. j. 8 Tdo 189/2023-6237, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. června 2022 č. j. 5 To 54/2021-6105 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. července 2021 č. j. 30 T 7/2017-5990, jakož i o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo vyplývající z článku 40 odst. 2 Listiny. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl zde napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 7. 2021 č. j. 30 T 7/2017- 5990 uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 trestního zákoníku, zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019 spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 trestního zákoníku. 3. Za tyto trestné činy byl stěžovatel podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku a § 108 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu právnické osoby na dobu 7 let. Krajský soud mu dále uložil podle § 66 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku trest propadnutí části majetku specifikovaného ve výroku uvedeného rozsudku, a to finanční hotovosti získané ze splatných směnek a cihliček ze žlutého kovu (viz blíže rozsudek soudu prvního stupně). Týmž rozsudkem byla uznána vinnou a odsouzena též právnická osoba - obchodní společnost A. 4. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením ze dne 8. 6. 2022 č. j. 5 To 54/2021-6105 podle § 256 trestního řádu odvolání stěžovatele, jakož i odvolání druhé obžalované a odvolání státního zástupce zamítl jako nedůvodná. 5. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 3. 2023 č. j. 8 Tdo 189/2023-6237 tak, že ho podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel má za to, že obecné soudy porušily zásadu presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny, když jej uznaly vinným tím, že se měl trestné činnosti dopouštět jako člen organizované zločinecké skupiny. Stěžovatel poukazuje na to, že v souzené věci byla uznána vina pouze dvou odsouzených, a to stěžovatele a obchodní společnosti A, přičemž podle ustanovení § 129 trestního zákoníku je organizovaná zločinecká skupina společenstvím nejméně tří trestně odpovědných osob. Ve skutkové větě a v rozsudku soudu prvého stupně jsou přitom jako členové této organizované zločinecké skupiny označeny další osoby, o jejichž vině však ani v době podání ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto. Za porušení svého práva podle shora uvedeného článku Listiny tak stěžovatel považuje pravomocné uznání viny na účasti v organizované zločinecké skupině pouhých dvou tvrzených členů této údajné zločinecké skupiny za situace, kdy současně není uznáván za totéž vinným alespoň jeden další údajný člen této skupiny. 7. Stěžovatel dále namítá, že podle odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu schválil Okresní soud ve Frýdku-Místku dne 8. 11. 2019 č. j. 4 T 167/2019-2056 dohodu o vině a trestu ve vztahu k dalším obviněným, kteří byli podle stěžovatele odsouzeni za stejnou trestnou činnost jako on, avšak nebyli uznáni vinnými za páchání trestné činnosti v organizované zločinecké skupině. Vůči stěžovateli je tak skutek kvalifikován přísněji, než v případě jiných odsouzených. Obecné soudy rovněž podle názoru stěžovatele pochybily, když neprovedly dokazování výslechem svědků, kteří měli tvořit organizovanou zločineckou skupinu, a k účasti stěžovatele na organizované zločinecké skupině neprovedly žádné dokazování. 8. Za porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel považuje své stíhání za skutek, který není srozumitelně popsán tak, aby bylo zřejmé, čeho se měl ve vztahu k ostatním členům tvrzené zločinecké skupiny dopustit. V napadených rozhodnutích podle něj není výslovně uvedeno, s kým měl být u jednotlivých dílčích skutků spolupachatelem a s kým nikoliv. Trestná činnost obžalovaných různých osob a obchodních korporací podle něj nemá spolu žádnou spojitost. Právní posouzení věcí je podle stěžovatele v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Stěžovatel navíc zdůrazňuje, že neexistuje žádný přímý ani nepřímý důkaz o tom, že o existenci skutečností vykazujících znaky organizované zločinecké skupiny věděl, neboť v tomto směru nebylo provedeno žádné dokazování. Obdobně bez uzavření řetězce nepřímých důkazů obecné soudy dovodily, že se stěžovatel dopustil zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti. Soudy tak podle stěžovatele porušily zásadu in dubio pro reo. 9. Porušení svého práva na spravedlivý proces pak stěžovatel spatřuje v postupu odvolacího soudu, který usnesením ze dne 10. 3. 2021 č. j. 5 To 38/2020-5798 zrušil první rozsudek soudu prvého stupně ze dne 6. 2. 2020 č. j. 30 T 7/2017-5600 a vrátil věc soudu prvého stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele nepřípustně zasáhl do pravomocí nalézacího soudu při zjišťování skutkového stavu tím, že učinil kategorický pokyn ke změně jeho skutkových zjištění. 10. K dalším námitkám stěžovatele patří nedostatečné vypořádání se s hodnocením znaleckého posudku Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Ph.D, způsob stanovení výše prospěchu velkého rozsahu, hodnocení otázky zprostředkování reklamy pro L. L. Za pochybení považuje stěžovatel rovněž to, že obecné soudy nevzaly v potaz výsledek daňového řízení a vyměření daňového nedoplatku správcem daně, jakož i skutečnost, že nedoplatek byl zaplacen. Soudy podle stěžovatele pochybily rovněž tím, že jeho jednání kvalifikovaly jako zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019. III. Vyjádření účastníků řízení 11. Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení. 12. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze žádá o odlišné hodnocení důkazů, než jaké bylo provedeno obecnými soudy. Pokud stěžovatel poukazuje na nerespektování § 129 trestního zákoníku, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že toto ustanovení hovoří o "nejméně třech trestně odpovědných osobách". V rozhodnutích obecných soudů je uvedena doba páchání trestné činnosti stěžovatele, stejně jako celá škála obviněných, kteří se na trestné činnosti páchané stěžovatelem podíleli a případně byli již také pravomocně uznáni vinnými, přičemž v případě obviněného, s ohledem na skutečnosti v rozhodnutích soudů uvedené, nevznikly sebemenší pochybnosti o jeho jednání ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Nejvyšší soud odkázal v podrobnostech na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. 13. Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti se v předchozích stádiích řízení zabývaly soudy všech tří stupňů, a odkázal proto na odůvodnění jejich rozhodnutí. 14. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") uvedl, že předmětné trestní věci věnoval náležitou pozornost, což vyplývá zejména z odůvodnění meritorního rozhodnutí. Dokazování probíhalo v řádném kontradiktorním řízení za plného respektování práv obhaj