III.ÚS 178/25 – Ústavní soud

III.ÚS 178/25 ze dne 26. 2. 2026 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Darren, s. r. o., se sídlem Sulkovská 482, Bystré a b) Adnar pohledávky, s. r. o., se sídlem Zaječice 322, Zaječice, obou zastoupených JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem se sídlem Tovární 1130, Chrudim, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2024, č. j. 29 Cdo 2578/2023-2055, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 4. října 2022, č. j. 22 Co 14/2022-1965 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 29. června 2021, č. j. 6 C 183/2007-1873 za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách jako účastníků řízení a 1) Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, 2) Mgr. Petra Stejskala, LL.M. a 3) Ing. Davida Jánošíka, sídlem Gočárova 1105/36, Hradec Králové, správce konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Smlouvou o prodeji podniku ze dne 2. 6. 2005 prodal původní správce konkursní podstaty [vedlejší účastník 1)] podnik úpadce VITKA Brněnec, a. s. (dále jen jako "úpadce") stěžovatelce a). Jelikož nezaplatila řádně a včas kupní cenu, správce konkursní podstaty úpadce od smlouvy dne 13. 9. 2005 odstoupil. Stěžovatelka a) se následně žalobou podanou k Okresnímu soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") domáhala po vedlejším účastníkovi 3) jako současnému správci konkursní podstaty, vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 633 541 Kč spočívajícího ve zhodnocení podniku v období po uzavření smlouvy do okamžiku, kdy konkursní správce úpadce od smlouvy odstoupil. Mělo se tak stát provedenými stavebními pracemi (částka 578 414 Kč), a vyplacením odstupného nepotřebným zaměstnancům tehdejšího úpadcova podniku (částka 1 055 127 Kč); stěžovatelka později rozšířila žalobu o úrok z prodlení. Po vedlejších účastnících 1) a 2) požadovala stěžovatelka a) žalovanou částku jako náhradu škody způsobenou tím, že jako někdejší správci konkursní podstaty nepostupovali s odbornou péčí a vytvořili tím stav, kdy v současnosti již nelze bezdůvodné obohacení vydat. Stěžovatelka b) se stala účastnicí sporu v jeho v průběhu, když vstoupila do řízení jako poslední nabyvatelka části pohledávky odpovídající požadované kompenzaci za zhodnocení podniku stavebními pracemi v důsledku postoupení části pohledávky. 2. Okresní soud zamítl žalobu obou stěžovatelek jako nedůvodnou, neboť měl za to, že ke zhodnocení podniku nedošlo. K odvolání stěžovatelky a) Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud" nebo "odvolací soud") rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, poněvadž ve věci bylo třeba provést další dokazování. Okresní soud po doplnění dokazování (zejm. o nové znalecké posudky) žalobu znovu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozsudek napadly obě žalobkyně (nyní stěžovatelky) odvoláním. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými okresním soudem i s jeho právním hodnocením. Okresní i krajský soud vyšly z předpokladu, že smlouva o prodeji podniku byla uzavřena platně, platné bylo i odstoupení od smlouvy konkursním správcem. Pokud jde o otázku zhodnocení podniku, vyšly soudy zejména ze znaleckých posudků, které se shodovaly v závěru, že účetnictví a obecně ekonomické poměry úpadce v rozhodném období (2. 6. - 13. 9. 2005), jsou z nynějšího pohledu značně kusé a nepřehledné, a zhodnocení podniku tvrzené žalobkyněmi (stěžovatelkami) z nich jednoznačně nevyplývá. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali společné dovolání obě stěžovatelky, formulovaly 23 okruhů (otázek), o něž opíraly přípustnost a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako subjektivně nepřípustné v té části, v níž se stěžovatelky (jako dovolatelky) domáhaly zrušení výroků, jimiž jim nevznikla újma [§ 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř.], ve zbývající části jej odmítl pro nepřípustnost (§ 237 o. s. ř.). Podstatou dovolání bylo z větší části zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, ve zbytku stěžovatelky zpochybňovaly právní posouzení otázek, na nichž napadené rozhodnutí nezáviselo. II. Argumentace stěžovatelky 4. Společně podanou ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Stěžovatelky formálně napadají shora označená rozhodnutí v celém rozsahu. 5. Namítají především, že došlo k zásahu do jejich práva na zákonného soudce podle čl. 96 odst. 1 Ústavy. Nejvyšší soud byl v řízení o dovolání nesprávně obsazen, mělo být aplikováno ust. § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, věc měla být předložena k rozhodnutí velkému senátu. Stěžovatelky v této souvislosti odkazují na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4837/2016, Nejvyšší soud se měl odchýlit od právního názoru uvedeného v tomto rozhodnutí. Stěžovatelky odkazují i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž měl tento soud rozhodovat o téže otázce rozdílně oproti rozhodnutí napadenému touto ústavní stížností. K zásahu do práva na zákonného soudce došlo dle stěžovatelek i dalším postupem obecných soudů, které neuložily žalovaným předložení listin dokládající zhodnocení podniku propuštěním zaměstnanců a neuložily žalovaným v rámci vysvětlovací povinnosti strany nezatížené důkazním břemenem vysvětlit nesrovnatelnosti ve výši pohledávek úpadce z obchodního styku. 6. Podle stěžovatelek obecné soudy chybně vyhodnotily platnost smlouvy o prodeji podniku, neboť tato byla uzavřena v rozporu s kogentními ustanoveními zákona (§ 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání). Stěžovatelky v mezidobí zjistily, že existovaly zástavní smlouvy, kterými byl zastaven podnik úpadce. Věřitelský výbor s prodejem podniku nevyslovil souhlas. Z toho měly vycházet i obecné soudy. Pokud by byla smlouva shledána neplatnou, nedošlo by k zániku závazků splynutím dluhů stěžovatelky a) a pohledávek úpadce a tím i ke snížení aktiv úpadce. Byl by tak zpochybněn i závěr obecných soudů, že za takové situace nemohlo dojít ke zhodnocení podniku. S tímto závěrem stěžovatelky nesouhlasí, tvrdí, že smlouva o prodeji podniku je absolutně neplatná, že pohledávky existovaly i nadále a bylo o nich účtováno. Proto ke zhodnocení podniku došlo. Nesprávným hodnocením platnosti smlouvy o prodeji podniku se obecné soudy dopustily protiústavnosti, protože ignorovaly kogentní ustanovení zákona. 7. Stěžovatelky zpochybňují také závěry o hodnotě aktiv k datu uzavření smlouvy o prodeji podniku a datu odstoupení od smlouvy a zpochybňují závěry znaleckých posudků ohledně zhodnocení podniku. Předkládají v této souvislosti své vlastní závěry, poukazují na soudem neprovedené důkazy a závěry znaleckých posudků, které k prokázání svých tvrzení v řízení předložily. Provedené dokazování mají za neúplné. Zpochybňují, že byla dostatečně prokázána existence pohledávek úpadce vůči stěžovatelce a), jež měly zaniknout splynutím v důsledku prodeje podniku úpadce. Uvádějí řadu skutkových okolností, které mají dokládat nesprávné zjištění skutkového stavu okresním a krajským soudem a svědčit pro závěr o zhodnocení podniku. Dále se obecné soudy podle stěžovatelek nevypořádaly s právně relevantními námitkami a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. 8. Porušení práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod spatřují stěžovatelky ve způsobu provedení dokazování (opomenuté důkazy) a v absenci adekvátního odůvodnění napadených rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 10. Stěžovatelky napadly shora označená rozhodnutí společnou ústavní stížností, aniž by vymezily, v jakém rozsahu je každá z nich napadá. Ústavní soud se proto zabýval oprávněností stěžovatelek napadnout rozhodnutí ve vztahu k výrokům, které se jich bezprostředně nedotýkají. Shledal, že ústavní stížnost je v rozsahu, v němž stěžovatelka a) napadá výroky výše specifikovaných rozhodnutí okresního a krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, dotýkajících se výlučně práv a povinností stěžovatelky b) a dále v rozsahu, v němž stěžovatelka b) napadá výroky výše specifikovaných rozhodnutí okresního a krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, dotýkajících se výlučně práv a povinností stěžovatelky a), podána osobami, které k t