III.ÚS 1806/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1806/09 ze dne 12. 7. 2012 U 6/66 SbNU 441 K hodnocení důkazů v trestním řízení (zásada in dubio pro reo)   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 12. července 2012 sp. zn. III. ÚS 1806/09 ve věci ústavní stížnosti P. N. proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. 11. 2008 č. j. 1 T 57/2008-63, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, a k trestu zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2009 č. j. 10 To 169/2009-120, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně, stěžovatel byl uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců, a trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců, za účasti 1. Okresního soudu Praha-západ a 2. Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a A) Okresního státního zastupitelství Praha-západ a B) Krajského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 7. 2009, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 a v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, v čl. 1, 2, čl. 3 odst. 1 a v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatelovy námitky lze v podstatě shrnout do dvou okruhů: 1. První skupina námitek je zaměřena proti dokazování provedenému nalézacím a odvolacím soudem. Tyto soudy prý jako hlavní usvědčující důkaz proti němu použily výpověď policisty M. B., kterou stěžovatel považuje za "absolutně neúčinný důkaz". Pokud tento policista ve své výpovědi reprodukuje obsah ústního projevu, který na místě činu pronesl stěžovatel, pokládá stěžovatel takovou informaci za důkazně nepoužitelnou. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že extrémně vadně hodnotily i ostatní důkazy, zejména výpověď spoluobžalovaného P. N. a svědkyně H. K. Ačkoliv prý z provedeného dokazování vyplynulo několik možných verzí skutku, přiklonily se obecné soudy toliko k verzi pro stěžovatele nepříznivé, čímž porušily princip in dubio pro reo. 2. Stěžovatel vytýká postupu obecných soudů i další procesní pochybení, zejména údajně nepřesnou protokolaci průběhu hlavního líčení a skutečnost, že při hlavním líčení nebyl pořízen zvukový záznam; tím mělo být zkráceno stěžovatelovo právo na obhajobu. Stěžovatel přitom poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nálezy sp. zn. II. ÚS 268/03 ze dne 3. 11. 2004 (N 165/35 SbNU 241) a sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73), s nimiž jsou prý jím napadená rozhodnutí obecných soudů v rozporu. II. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu k ní přiložených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje: Proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, (dnes již zrušeného - dále jen "tr. zák."). Skutek měl být (stručně řečeno) spáchán tím, že obviněný dne 9. 3. 2008 poté, co požil alkoholické nápoje, takže měl v krvi nejméně 1,67 promile alkoholu, řídil po místní komunikaci v obci Ohrobec, okres Praha-západ, osobní automobil zn. Škoda Octavia, při couvání vjel na nezpevněný břeh potoka, který se pod vozidlem utrhl, načež sjel ze stráně až do koryta potoka; ve vozidle s ním pravděpodobně jely další osoby, jejichž přesný počet se nepodařilo zjistit, protože se z místa nehody vzdálily. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. 11. 2008 č. j. 1 T 57/2008-63 byl stěžovatel (v trestním řízení "obžalovaný") uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, a k trestu zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků. K odvolání obžalovaného byl napadený prvoinstanční rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušen a nově byl obžalovaný uznán vinným stejným skutkem, který však byl právně kvalifikován podle mírnějšího zákonného ustanovení v základní skutkové podstatě jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. Nově mu byl uložen mírnější trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců, a trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. III. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů ve světle námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08 (ve SbNU nepublikováno) - všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi http://nalus.usoud.cz]. Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2, 4, 5 tr. řádu). Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241) či sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94 (viz výše), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)]. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací [srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Pokud jde o výpovědi svědků, je především úkolem nalézacího soudu, aby posoudil věrohodnost svědeckých výpovědí, neboť v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti má k takovému posouzení po provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. V projednávané věci Ústavní soud především zkoumal, zda postup obecných soudů nebyl v rozporu se zásadou presumpce neviny, zejména principu in dubio pro reo [srov. čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 tr řádu, § 226 písm. a) tr. řádu], podle něhož obžalovanému v trestním procesu musí být vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána. Tam, kde existují rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293), I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389), I. ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008 (N 92/49 SbNU 381), I. ÚS 429/03 ze dne 4.