III.ÚS 1814/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1814/13 ze dne 26. 6. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Rudolfa Bolfa, zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, se sídlem Botičská 4, 128 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013 č. j. 22 Cdo 2874/2011-764 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 1. 2. 2011 č. j. 69 Co 398/2010-699, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel vedl před obecnými soudy spor o ochranu svého tvrzeného vlastnického práva k v žalobě specifikovanému rybníku. Soudy rozhodovaly o negatorní (zdržovací) žalobě stěžovatele, kterou se domáhal vůči žalovaným subjektům (dvě akciové společnosti a jedna fyzická osoba) vyslovení povinnosti zdržet se výkonu rybářství u předmětného rybníku. Jeden z žalovaných subjektů vystupoval v postavení vlastníka rybníka, další dva pak v postavení nájemců rybníka. Žalovaní zpochybňovali stěžovatelovo vlastnické právo k rybníku a vyvraceli tak podmínku aktivní věcné legitimace k podání žaloby. Stěžovatel naopak tvrdil a prokazoval, že je výlučným vlastníkem rybníka a že tedy žalovaní nemají žádný právní titul k užívání rybníka k výkonu rybářství, neboť k výkonu rybářství ve formě rybníkářství je podle ustanovení § 3 zákona č. 99/2004 Sb., o rybářství, oprávněn vlastník rybníka. Tvrzené vlastnické právo k rybníku zakládal stěžovatel na prokázané skutečnosti, že se rybník nachází na jeho pozemku. Z přiložených rozhodnutí a vyžádaného spisu vyplývá následující: Řízení, z něhož vzešla obě ústavní stížností napadená rozhodnutí, předcházelo řízení, ve kterém obecné soudy odmítly uznat stěžovatelovo vlastnické právo k rybníku, jehož existence je základem aktivní věcné legitimace ve sporu. Na základě dovolání stěžovatele Nevyšší soud rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 1121/2008 ze dne 16. 8. 2008 (R 65/2009) zrušil předchozí rozhodnutí nižších soudů a vyslovil právní názor, podle kterého nelze stěžovatele jakožto vlastníka pozemku z vlastnictví rybníka zcela vyloučit a jeho aktivní legitimace je dána. Dovolací soud mj. uvedl, že "vlastníka pozemku tvořícího dno rybníka tak nelze vyloučit z podílu na vlastnictví rybníka. Pokud soudy v nalézacím řízení vycházely z jiného právního názoru, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci". Jak dále dovolací soud poznamenal, na vzájemné vztahy více vlastníků, pokud jde o věci tvořící rybník, je nutno přiměřeně aplikovat ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví. K otázce hráze rybníka jako předmětu vlastnictví Nejvyšší soud uvedl, že nelze učinit obecný závěr o tom, zda hráz rybníka je samostatnou věcí v právním smyslu anebo zda jde o součást pozemku, na kterém stojí, bez posouzení konkrétní situace. Přitom bude třeba vyjít kromě stavebního provedení hráze též z toho, zda lze určit, kde končí pozemek a začíná samotná hráz, tedy zda lze vymezit a oddělit vlastnictví vlastníka pozemku a vlastníka hráze. V řízení následujícím po výše uvedeném derogačním rozsudku Nejvyššího soudu byla žaloba stěžovatele nalézacím soudem opět zamítnuta. Odvolací soud zamítavý rozsudek soudu nalézacího potvrdil ústavní stížností napadeným rozsudkem sp. zn. 69 Co 398/2010. Vycházeje ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu uznal aktivní legitimaci stěžovatele, aplikoval na zjištěný skutkový stav pravidla týkající se spoluvlastnictví, avšak uzavřel, že negatorní žaloba stěžovatele požadující, aby byla žalovaným subjektům uložena povinnost zdržet se výkonu rybářství ve vztahu k předmětnému rybníku, není v daném případě důvodná. Dovolání stěžovatele, které namítalo nezohlednění některých závěrů dříve vyslovených ve výše uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1121/2008 (R 65/2009) bylo dovolacím soudem odmítnuto usnesením sp. zn. 22 Cdo2874/2011, taktéž ústavní stížností napadeném, pro absenci otázky zásadního právního významu, která by měla být v rozhodnutí řešena. Stěžovatel tvrdí, že oběma napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), a to tím, že soudy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny neposkytly ochranu stěžovatelovu vlastnickému právu chráněnému čl. 11 Listiny, nýbrž naopak nezasáhly proti porušování tohoto práva jednáním žalovaných, kteří bez právního důvodu zasahovali do stěžovatelova práva k jím vlastněnému pozemku. Stěžovatel tvrdí, že je nutno jej s ohledem na skutečnost, že je nesporně vlastníkem pozemků nacházejících se pod rybníkem, považovat za vlastníka rybníka, resp. za jednoho z vlastníků rybníka. S ohledem na skutečnost, že ve svém předchozím rozsudku zaujal Nejvyšší soud velmi jednoznačně formulovaný postoj ke klíčovým právním otázkám, a vzhledem k tomu, že nižší soudy se těmito právními závěry podle názoru stěžovatele neřídily, považuje stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu za překvapivé, a tedy i porušující právo na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnictví. Nejvyšší soud dovolání odmítl a tudíž se věcně stěžovatelovými argumenty, které formuloval v dovolání, nezabýval. Stěžovatel tvrdí, že ačkoli byly klíčové právní otázky předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu objasněny, nižší soudy závěry Nejvyššího soudu nerespektovaly. V takovém případě měl Nejvyšší soud podle názoru stěžovatele provést meritorní přezkum rozsudku odvolacího soudu, aby případně zdůvodnil, že tomu tak nebylo a že nižší soudy názor Nejvyššího soudu ve skutečnosti respektovaly. Vedle tvrzení o protiústavním odmítnutí dovolání namítá stěžovatel též vady hodnocení důkazů na straně nalézacího i odvolacího soudu. Výtky stěžovatele tedy směřují jednak proti skutkovým zjištěním a právním závěrům soudu nalézacího i odvolacího, jednak proti tomu, že dovolací soud, ačkoli v předchozím rozhodnutí se k uvedeným otázkám jakožto otázkám zásadního právního významu vyjádřil, při dalším dovolání tvrdícím nedostatečné zohlednění jeho předchozích závěrů, toto dovolání odmítl a meritorně neprojednal. Ve vztahu k tvrzenému protiústavnímu odmítnutí dovolání si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu. Předseda senátu Nejvyššího soudu JUDr. Jiří Spáčil ve svém vyjádření stručně rekapituluje důvody odmítnutí dovolání a navrhuje ústavní stížnost odmítnout. Opět zdůrazňuje, že nebylo možno přezkoumávat skutková zjištění (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v tehdy platném znění), tudíž výtky stěžovatele ve vztahu k hodnocení důkazů a případným pochybením při zjišťování skutkového stavu tak nejsou významné. Dále pak dodává, s odkazem na závěry shrnuté již ve výše uvedeném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1121/2008 (R 65/2009), že jde nepochybně o složitou věc, ve které se negativně promítá více skutečností, a to opuštění zásady "superficies solo cedit", nejasná právní úprava rybníka jako předmětu občanskoprávních vztahů a také postup, kdy v rámci privatizace (a často i restituce) byly části rybníka převedeny na různé subjekty. Každá ze stran zde může s jistou mírou přesvědčivosti tvrdit své právo na užívání rybníka; jejich postoje jsou však zcela protichůdné, neboť žádná z nich nepřiznává protistraně ani částečné právo. Podle názoru senátu Nejvyššího soudu se i s ohledem na požadavek spravedlivého řešení jeví jako správné přiznat každé ze stran právo, obdobné právu spoluvlastnickému. Požadavek na naprosté vyloučení protistrany nepovažuje Nejvyšší soudu za důvodný. S ohledem na to, že Nejvyšší soud ve svém vyjádření neformuloval jakékoli nové argumenty jdoucí nad rámec již vyslovených důvodů pro odmítnutí dovolání uvedené v napadeném usnesení, nebylo vyjádření Nejvyššího soudu zasíláno stěžovateli k replice. Na základě obsahu ústavní stížnosti, obou napadených rozhodnutí, i spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud konstantně judikuje, že není další instancí v rámci obecných soudů a v zásadě mu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů a skutková zjištění obecných soudů. Ústavní soud ve své konstantní rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení některého ze základních práv či svobod. V procesu dokazování může jít o případ tzv. opomenutých důkazů, dále případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377). Jak dále Ústavní soud konstantně uvádí, těmito excesy může být flagrantní ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysl