III.ÚS 1824/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1824/10 ze dne 30. 9. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. K., zastoupené JUDr. Igorem Nitrianským, advokátem se sídlem v Prachaticích, Kostelní náměstí 16, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2010, č. j. 5 As 14/2010-115, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2009, č. j. 5 Ca 64/2007-95, rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 25. 1. 2007, č. j. SCPP-181/C-218-2007, a rozhodnutí Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie České Budějovice, Oddělení cizinecké policie Prachatice ze dne 28. 11. 2006, č. j. SCPP-575/CB-I-CI-2006, a jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícím v průtazích v řízení před Městským soudem v Praze, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o Ústavním soudu“), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, 4 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 12 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“) a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a správních orgánů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Rozhodnutím ze dne 28. 11. 2006, č. j. SCPP-575/CB-I-CI-2006, Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie České Budějovice, Oddělení cizinecké policie Prachatice, zamítla žádost stěžovatelky o „vydání povolení k trvalému pobytu rodinnému příslušníkovi občana Evropské unie na území ČR“, neboť bylo zjištěno, že uzavřela manželství výlučně s cílem získat povolení k trvalému pobytu [§ 87k odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o pobytu cizinců“)]. Rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 25. 1. 2007, č. j. SCPP-181/C-218-2007, bylo odvolání stěžovatelky zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. O žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí správního orgánu rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 12. 2009, č. j. 5 Ca 64/2007-95, tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění uvedl, že správní orgány „po předložení všech listin“ hodnotily postoje obou manželů a jejich motivaci k uzavření manželství především na základě informací získaných pohovorem s nimi, a i když některé detaily jejich výpovědí hodnotily „příliš přísně“, jejich závěry jsou věcně správné. Za zásadní přitom označil zjištění správního orgánu o okolnostech, za nichž se manželé seznámili a (poté) uzavřeli manželství, jestliže podle výpovědí obou přijela stěžovatelka poprvé do České republiky až na předem dohodnuté pozvání (budoucího) manžela, jehož neznala a kterého za tímto účelem předtím oslovila jedna z jejích sester; přestože vycházela jen z jeho fotoportrétu, přivezla s sebou veškeré dokumenty nutné k uzavření sňatku (ten se bezprostředně neuskutečnil jen z důvodu administrativní překážky a krátkého trvání jejího turistického víza). Podle soudu není (nebyl) podstatný „následný vývoj událostí“ po sňatku, neboť v řízení šlo především o hodnocení důvodů, které stěžovatelku k uzavření manželství vedly, a „nikoliv případné citové vazby, které mohly posléze mezi dotčenými osobami vzniknout“. K stěžovatelčině námitce, že si „správní orgány osobují právo hodnotit právě její svazek“, což osobně pociťuje jako diskriminaci, soud uvedl, že v případě cizinců jde o důvodně odlišný přístup, neboť u nich právě uzavření „takového manželství“ zakládá možnost domáhat se přiznání práva trvale pobývat na území jiného státu a požívat plnění s tím spojená; správní orgány jsou tudíž oprávněny zjišťovat, zda uzavření manželství nebylo k získání těchto práv pouhým prostředkem. Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 4. 2010, č. j. 5 As 14/2010-115 zamítl. Ztotožnil se s jeho argumentací ohledně účelovosti uzavření manželství, jakož i s tím, že v řízení nemohl přihlédnout ke skutečnostem, jež nastaly až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí; ve shodě s krajským soudem též uzavřel, že v postupu správních orgánů nelze spatřovat ani diskriminaci stěžovatelky plynoucí z toho, že je cizinkou. K dovolávanému porušení práva na respektování rodinného života dle čl. 8 odst. 1 Úmluvy kasační soud uvedl, že podle jejího čl. 8 odst. 2 jsou státní orgány oprávněny i k zásahu do tohoto práva v případech, umožňuje-li tak zákon; vymezil-li § 87k odst. 1 zákona o pobytu cizinců důvody, pro které se žádost o povolení k trvalému pobytu zamítne, a mezi něž zařadil i důvod uvedený v ustanovení § 87k odst. 1 písm. c), nelze v případě zjištění okolností rozhodných pro jeho aplikaci považovat zamítavé rozhodnutí správního orgánu za neopodstatněné. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že její manželství pouze za účelem získání trvalého pobytu na území České republiky uzavřeno nebylo, jak subjektivně vyhodnotily správní orgány a soudy, nýbrž se jednalo o manželství z lásky, po vzájemném pečlivém uvážení, a i když bylo uzavřeno po kratší známosti, jde o „vynikající manželství, fungující, které plní všechny společenské funkce“. Pokud státní orgány je označily za účelové, zasáhly do jejího práva na uzavření manželství a založení rodiny, neboť nepřiznání trvalého pobytu a možné odloučení členů rodiny představuje „výrazný destrukční zásah do (jejich) společného soužití“. Stěžovatelka se proto cítí být diskriminována, stejně jako tím, že se jako cizinka musela podrobit nedůstojnému výslechu před správním orgánem, který z každé pochybnosti (nepřesnosti) vyvodil závěry v její neprospěch. Zásah do soukromého a rodinného života spatřuje také v tom, že její nezletilá dcera, jež je od podzimu roku 2006 v České republice, nebude moci žít nadále v domácnosti s mužem, kterého považuje za svého otce, který se o ni stará a poskytuje jí veškerou péči. Konečně stěžovatelka namítá, že bylo zasaženo i do jejího práva na spravedlivý proces, neboť v její věci nebylo městským soudem rozhodnuto v přiměřené lhůtě (o žalobě z 22. 2. 2007 bylo rozhodnuto až 28. 12. 2009). Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákona o Ústavním soudu“]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen „libovůlí“. Nutno též připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy „zjevně neopodstatněné“, čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o „nepřijatelnosti“ již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrád