III.ÚS 1857/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1857/18 ze dne 30. 8. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. A. N., t. č. ve vazební věznici Spojených států amerických, zastoupeného Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem, sídlem Štěpánská 39, Praha 1 - Nové Město, proti příkazu Městského soudu v Praze k propuštění z vydávací vazby a k provedení eskorty ze dne 29. 3. 2018 sp. zn. Nt 406/2017, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného příkazu, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 14, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel dále navrhuje, aby mu byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení. 2. Z ústavní stížnosti a napadeného příkazu se podává, že ministr spravedlnosti svým rozhodnutím ze dne 29. 3. 2018 č. j. MSP-734/2016-MOT-T/80 rozhodl o povolení vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spojených států amerických (dále jen "USA"), když předtím bylo usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. Nt 406/2017 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2017 sp. zn. 14 To 99/2017 rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele do USA i do Ruské federace. 3. Téhož dne, tj. 29. 3. 2018 městský soud usnesením rozhodl o přeměně předběžné vazby stěžovatele na vazbu vydávací a vydal napadený příkaz k propuštění stěžovatele z vydávací vazby a k provedení eskorty. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že o jeho propuštění z vydávací vazby měl městský soud rozhodnout nikoli příkazem, ale usnesením, přičemž tento svůj názor dovozuje z § 3 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních"), a z § 119 odst. 1 trestního řádu, podle kterého soud rozhoduje usnesením, nestanoví-li zákon jinak. Jelikož § 101 odst. 4 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních neupravuje, jak má soud o propuštění z vazby rozhodnout, má stěžovatel za to, že příkaz soudu k propuštění z vazby měl být realizován až na základě takovéhoto usnesení. 5. Uvedený názor stěžovatel opírá též o stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 300/2008, ve kterém se konstatuje, že vydání z vyhošťovací vazby nelze učinit pouhým příkazem, ale o propuštění musí být soudem rozhodnuto usnesením. Stěžovatel se domnívá, že závěry obsažené v tomto stanovisku ohledně propuštění z vyhošťovací vazby lze analogicky aplikovat také na propuštění z vazby vydávací. 6. Stěžovatel dále uvádí, že uvedené rozhodnutí ministra spravedlnosti o jeho vydání do USA pokládá za nezákonné, neboť bylo vydáno v průběhu azylového řízení, které se nacházelo ve fázi soudního přezkumu. Jestliže by v takové situaci městský soud o propuštění z vydávací vazby rozhodl řádně, tj. ve formě usnesení, měl by stěžovatel možnost se proti tomuto usnesení bránit stížností, což by mu zároveň poskytlo dostatečný časový prostor pro podání ústavní stížnosti proti uvedenému rozhodnutí ministra spravedlnosti. 7. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že k faktické realizaci jeho vydání do USA došlo před tím, než mu bylo doručeno usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. IV. ÚS 530/18, jímž byla jeho ústavní stížnost v dané věci odmítnuta, přičemž v této věci Ústavní soud odložil vykonatelnost rozhodnutí o přípustnosti vydání stěžovatele do USA. Uvádí, že ke dni jeho vydání do USA mu nebylo doručeno ani rozhodnutí ministra spravedlnosti o vydání do USA, takže napadený příkaz městského soudu byl vydán předčasně. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byl vydán napadený příkaz, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 10. Ústavní soud přezkoumal napadený příkaz, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Proto mu nepřísluší ingerovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávné použití či výklad podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolným [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. 12. Klíčová námitka stěžovatele spočívá v jeho tvrzení, že městský soud neměl o jeho propuštění z vydávací vazby rozhodovat příkazem, ale usnesením, přičemž tento svůj názor stěžovatel opírá mj. o stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 300/2008. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že podstatné závěry obsažené v tomto stanovisku, jež se týkají propuštění z vyhošťovací vazby, lze vztáhnout též na propuštění z vazby vydávací, neboť následky a možné zásahy vůči propuštěným osobám jsou shodné. 13. Z uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu vyplývá, že o propuštění odsouzeného z vyhošťovací vazby rozhoduje soud usnesením a že tak nelze učinit pouhým příkazem k propuštění odsouzeného z této vazby. Nejvyšší soud však v tomto stanovisku uvádí, že tento závěr neplatí v případě, jde-li o propuštění z vyhošťovací vazby v souvislosti s předáním odsouzeného k vlastnímu výkonu trestu vyhoštění (§ 350f odst. 1 trestního řádu), kde postačí příkaz k propuštění z takové vazby. 14. Nejvyšší soud svůj závěr, že při propuštění z vyhošťovací vazby za účelem předání k vlastnímu výkonu trestu vyhoštění postačí vydání samotného příkazu k propuštění odsouzeného z této vazby, odůvodnil tím, že na vazbu již bezprostředně navazuje vlastní výkon trestu vyhoštění, k jehož zajištění slouží právě uvedená vazba. Přitom Policie České republiky v takovém případě převezme odsouzeného přímo z věznice, kde se vazba vykonává, a postupuje po dohodě s předsedou senátu (samosoudcem), takže je nadbytečné, aby se zde vydávalo ještě usnesení o propuštění odsouzeného z vyhošťovací vazby, které by bylo zcela formálním úkonem, když jiný postup než propuštění odsouzeného z vyhošťovací vazby nepřichází v úvahu. 15. Ústavní soud se s uvedenou argumentací Nejvyššího soudu ztotožňuje a konstatuje, že i v tomto ohledu lze citované stanovisko Nejvyššího soudu v plné míře vztahovat též na propuštění z vazby vydávací, neboť jde v podstatných rysech o prakticky shodnou situaci jako při propuštění z vazby vyhošťovací. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani pravidlo vyplývající z § 119 odst. 1 trestního řádu (na které poukazuje stěžovatel a které se na základě § 3 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních uplatní též při rozhodování o vydávací vazbě). Z § 101 odst. 4 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních totiž vyplývá, že vydání osoby příslušným orgánům cizího státu a s tím související propuštění osoby z vydávací vazby zajistí předseda senátu. Zákon tedy v takové situaci neukládá předsedovi senátu, aby o propuštění z vydávací vazby vydal rozhodnutí (ve formě usnesení), nýbrž aby toto propuštění zajistil. 16. Tuto námitku stěžovatele tedy Ústavní soud odmítl, neboť městský soud postupoval v souladu se zákonem, když o propuštění stěžovatele z vydávací vazby nerozhodl usnesením