III.ÚS 1866/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1866/23 ze dne 18. 6. 2024 (Ne)odpovědnost státu za řízení o uložení ochranného opatření, které skončilo zamítnutím návrhu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky V. Č., zastoupené Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem, sídlem Klokotská 103/13, Tábor, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2023 č. j. 55 Co 93/2023-65 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. ledna 2023 č. j. 20 C 86/2022-46, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími soudů došlo k zásahu do jejího práva na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny základných práv a svobod (dále jen "Listina") a rozhodnutím Městského soudu v Praze i do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i Ústavním soudem vyžádaného spisu vyplývá, že stěžovatelka se před obecnými soudy vůči vedlejší účastnici domáhala přiznání omluvy a částky ve výši 25 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním řízením o uložení ochranného opatření. K zahájení trestního řízení došlo poté, co stěžovatelka telefonovala na tísňovou linku Policie České republiky, přičemž si stěžovala, že personál Nemocnice České Budějovice se jí odmítá věnovat. Při telefonátu mimo jiné řekla: "No, to já nevyřeším s personálem nemocnice, leda je sem půjdu vystřílet, prostě jiný řešení nemám." Policejní orgán výrok považoval za výhružku a zahájil úkony v trestním řízení pro podezření ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování. Z následně vypracovaného znaleckého posudku vyplynulo, že stěžovatelka v době spáchání posuzovaného skutku trpěla závažným duševním onemocněním, což vedlo k vymizení jejích rozpoznávacích a ovládacích schopností, a nelze tak na ni nahlížet jako na pachatele trestného činu. Usnesením policejního orgánu bylo proto rozhodnuto o odložení věci. 3. Na návrh státní zástupkyně bylo usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 8. 2021 č. j. 32 Nt 601/2021-64 stěžovatelce uloženo ochranné léčení v psychiatrické ambulantní formě. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka svým jednáním naplnila skutkovou podstatu přečinu nebezpečného vyhrožování, přičemž trpí po dlouhou dobu schizotypní poruchou, jejíž dekompenzace činí její pobyt na svobodě potenciálně nebezpečným. 4. Proti usnesení podala stěžovatelka stížnost. Usnesením ze dne 27. 10. 2021 č. j. 3 To 415/2021-81 Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí okresního soudu zrušil a návrh státní zástupkyně na uložení ochranného léčení zamítl. Krajský soud zejména zdůraznil, že posuzovanou výhružku nelze vytrhávat z celého obsahu tehdejšího telefonátu a je nutné zohlednit, že stěžovatelka po pronesení výhružky dodala "já nejsem násilník, takže mám smůlu", jakož i další kontext. Citovaný výrok tak nenaplňuje skutkovou podstatu přečinu nebezpečného vyhrožování, a z toho důvodu nedošlo k naplnění podmínek pro uložení ochranného léčení. Podle krajského soudu nebyla splněna ani podmínka, že pobyt stěžovatelky na svobodě je nebezpečný. 5. V řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem žalobu v celém rozsahu zamítl, přičemž uzavřel, že ve věci není dán odpovědnostní titul. Takovým by mohlo být vydání nezákonného rozhodnutí, k čemuž ale nedošlo. Usnesení č. j. 32 Nt 601/2021-64 o uložení ochranného léčení napadla stěžovatelka stížností, která měla odkladný účinek. Stížnosti bylo vyhověno, a rozhodnutí tak nemělo žádné právní účinky. Na danou situaci přitom nelze analogicky vztáhnout judikaturu týkající se nezákonného trestního stíhání, podle které je nezákonným rozhodnutím usnesení o zahájení trestního stíhání v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením. Odpovědnostním titulem není ani nesprávný úřední postup. Postup orgánů, za který se stěžovatelka domáhá zadostiučinění, typicky vede k vydání rozhodnutí, a je proto pojmově vyloučeno, aby šlo o nesprávný úřední postup. Zároveň obvodní soud konstatoval, že orgány nejednaly svévolně. V situaci, kdy bylo prokázáno, že se daný skutek stal, že se jej dopustila stěžovatelka, a že jednání může být přečinem nebezpečného vyhrožování, jednaly orgány z úřední povinnosti. 6. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze se ztotožnil s odůvodněním obvodního soudu, a proto napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. II. Argumentace stěžovatelky 7. Podle stěžovatelky soudy dospěly k nesprávnému závěru, když analogicky neaplikovaly judikaturu týkající se náhrady za nezákonné trestní stíhání. Obě situace jsou srovnatelné. V obou případech se jedná o snahu státní moci uložit dané osobě proti jejímu souhlasu opatření omezující její svobodnou vůli, což je zpravidla vnímáno úkorně, způsobuje dotčené osobě duševní útrapy a zasahuje do její cti a vážnosti. Shodná je i nutnost zabývat se naplněním všech znaků skutkové podstaty trestného činu. Navíc, trest i ochranné opatření jsou druhem trestních sankcí a jejich uložení směřuje k ochraně společnosti. Stěžovatelka má za to, že mezi oběma situacemi neexistují právně relevantní rozdíly. Za nezákonné rozhodnutí přitom lze považovat návrh státní zástupkyně na uložení ochranného opatření. Soudy pochybily, pokud zcela paušálně odmítly existenci práva na náhradu škody osob, které byly nuceny podrobit se řízení o uložení ochranného opatření a u nichž toto řízení skončilo zamítnutím návrhu. Stěžovatelka na závěr namítla, že napadeným rozhodnutím městského soudu bylo porušeno i její právo na spravedlivý proces, když městský soud vůbec nereagoval na jí poukazovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 72/2019. Zmíněný rozsudek se přiklání k názorům prezentovaným stěžovatelkou, a v odůvodnění měl proto městský soud vysvětlit, co jej vedlo k odlišnému závěru. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný s výjimkou části stížnosti směřující proti výrokům napadených rozhodnutí zamítajících návrh na přiznání zadostiučinění v podobě omluvy, a to z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. V této části se neuplatní omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a vzhledem k tomu, že stěžovatelka přesto dovolání nepodala, nevyčerpala procesní prostředek ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, což činí ústavní stížnost v této části nepřípustnou (srov. např. usnesení ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. I. ÚS 3427/23, bod 8). Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je ve zbylé části přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Vyjádření účastníků řízení, vedlejší účastnice a replika stěžovatelky 9. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření městského soudu, obvodního soudu i Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení. Obvodní soud zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Městský soud nadto upozornil, že ochranné opatření není trestem a jakkoliv může vést k omezení svobody, jeho účel je jiný. Shoda je tu v zájmu na ochraně společnosti, jinak ale směřuje ke zlepšení zdravotního stavu osoby, resp. k sanaci jejích projevů, které by mohly vést k nežádoucím důsledkům, např. trestnímu stíhání. Neztotožnil se dále s názorem stěžovatelky, že návrh státní zástupkyně na uložení ochranného