III.ÚS 1884/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1884/13 ze dne 13. 3. 2014 N 34/72 SbNU 387 Proporcionalita omezení obviněného ve výkonu trestu odnětí svobody   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 13. března 2014 sp. zn. III. ÚS 1884/13 ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hokem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1046/8, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. května 2013 č. j. 14 To 222/2013-28, usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 16. dubna 2013 č. j. KZV 39/2013-33 a usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování v Praze, ze dne 3. dubna 2013 č. j. ÚOOZ-2306/TČ-2012-290010, jimiž bylo zahájeno stěžovatelovo trestní stíhání a v souvislosti s ním bylo poté obecnými soudy rozhodnuto, že proti stěžovateli budou ve smyslu § 74a trestního řádu uplatněna státním zástupcem navržená omezení ve výkonu trestu odnětí svobody, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a Krajského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování v Praze, jako vedlejších účastníků řízení. I. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. května 2013 č. j. 14 To 222/2013-28 se zamítá. II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní soud obdržel dne 15. června 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž bylo zahájeno stěžovatelovo trestní stíhání a v souvislosti s ním bylo poté obecnými soudy rozhodnuto, že proti stěžovateli budou ve smyslu ustanovení § 74a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uplatněna státním zástupcem navržená omezení ve výkonu trestu odnětí svobody. 2. Policie České republiky, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, Služba kriminální policie a vyšetřování v Praze, (dále jen "policejní orgán"), zahájila napadeným usnesením trestní stíhání stěžovatele pro několik skutků, které dle policejního orgánu naplňují mimo jiné skutkovou podstatu trestného činu vydírání ve smyslu ustanovení § 235 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel včasnou stížnost, kterou státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze (dále jen "krajský státní zástupce") zamítl jako nedůvodnou, neboť napadené usnesení policejního orgánu dle jeho názoru splňovalo všechny zákonné náležitosti. Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") rozhodl na základě návrhu krajského státního zástupce usnesením ze dne 9. dubna 2013 č. j. 6 Nt 751/2013-6 o tom, že vůči stěžovateli mají být uplatněna omezení ve výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení § 74a trestního řádu, jelikož vzhledem k okolnostem trestního stíhání byly shledány důvody pro uvalení tzv. koluzní a předstižné vazby ve smyslu ustanovení § 67 písm. b) a c) trestního řádu. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") na základě stěžovatelem podané stížnosti zrušil usnesení okresního soudu a sám nově rozhodl tak, že se proti stěžovateli uplatní mírnější omezení, spočívající v kontrole stěžovatelovy korespondence orgány činnými v trestním řízení, přítomnosti orgánu činného v trestním řízení v průběhu stěžovatelových návštěv, zákazu vycházek mimo objekt věznice a zákazu telefonování. II. Argumentace stěžovatele a vyjádření ostatních účastníků řízení 3. Stěžovatel orgánům činným v trestním řízení vytýká, že jejich rozhodnutí nerespektují celou řadu ústavních principů, což vyústilo v neoprávněný zásah do jeho ústavně garantovaného práva na ochranu osobní svobody ve smyslu čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"), práva na nedotknutelnost korespondence dle čl. 13 Listiny a práva na spravedlivý proces zaručeného hlavou pátou Listiny a čl. 6 Úmluvy, jakož i práv vyplývajících z čl. 10, 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a z čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Listiny. Ve veškeré činnosti orgánů činných v trestním řízení vidí stěžovatel zjevné nerespektování základních práv a svobod, v důsledku čehož je jejich ochrana v České republice do značné míry iluzorní. 4. V souvislosti se soudním řízením, v němž bylo rozhodováno o omezeních stěžovatele, který je ve výkonu trestu odnětí svobody, spatřuje stěžovatel zásadní pochybení ve skutečnosti, že ani on, ani jeho obhájkyně nebyli seznámeni s původním návrhem krajského státního zástupce, načež stěžovatel nebyl v řízení před soudem slyšen, a nemohl se tak k tomuto návrhu předem vyjádřit. V důsledku uplatněných omezení pak stěžovatel nemohl ani zatelefonovat své právní zástupkyni, čímž byla výrazně omezena i jeho možnost následné obhajoby před stížnostním soudem. Stěžovatel rovněž zpochybňuje samotnou odůvodněnost zmíněných omezení, neboť k jejich uložení došlo v důsledku skutků několik let starých, jež byly v minulosti opakovaně prošetřovány, přičemž řízení o nich bylo odloženo. Soud navíc vůbec nevzal v úvahu, že potenciální svědci, které by stěžovatel měl dle státního zástupce ovlivňovat, jsou buď v programu ochrany svědků, nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. S takovým časovým odstupem a s ním související klesající vypovídací hodnotou svědeckých výpovědí nelze dovodit reálné riziko z ohrožení účelu trestního řízení. Takováto omezení po tak dlouhé době hraničí dle stěžovatele s principy policejního státu, v němž neexistuje efektivní dohled soudní moci nad činností vyšetřovatelů. Soudní rozhodnutí dále nesplňují náležitosti stanovené ustálenou judikaturou Ústavního soudu, zejména nejsou odůvodněna skutkovými okolnostmi konkrétního stěžovatelova případu. Vyšetřující policejní orgán pak de facto vyhrožoval stěžovateli uvalením vazby pro případ možnosti jeho podmíněného propuštění, v důsledku čehož stěžovatel svou žádost o podmíněné propuštění vzal zpět, ačkoliv splňuje pro takové propuštění všechny podmínky. Výkonem uplatněných omezení pak došlo k neoprávněnému zásahu do stěžovatelových základních práv způsobem, který ani české právo neumožňuje, neboť žádné z omezení dle § 74a trestního řádu nesmí být jakkoli horším než samotný výkon trestu, k čemuž ve stěžovatelově případě došlo, když se z režimu výkonu trestu ve věznici s dohledem, kam byl stěžovatel za dobré chování přeřazen, náhle ocitl ve faktické samovazbě bez možnosti jakýchkoliv vycházek. Možnost uplatnění omezení není navíc nijak časově ohraničena. 5. Usnesení, kterým bylo zahájeno stěžovatelovo trestní stíhání, trpí dle stěžovatele vadou nepřezkoumatelnosti a nekonkrétnosti. Jak policejní orgán, tak státní zástupce odůvodnili napadená rozhodnutí toliko obecnými frázemi a vůbec se nezabývali konkrétními stěžovatelovými námitkami. Samotné usnesení je nedostatečně a nepřesvědčivě odůvodněno a není z něj zřejmé, z jakého důvodu je trestní stíhání zahájeno až po několikaletém časovém odstupu. Celý postup orgánů činných v trestním řízení tak vyvolává pochybnosti o jejich nestrannosti, neboť dozorující státní zástupce figuroval již v jiném trestním řízení vedeném proti stěžovateli a některá vyjádření členů policejního orgánu stran uvalení vazby v případě stěžovatelova podmíněného propuštění svědčí o jejich podjatosti, a nikoliv "ultra-ortodoxní nestrannosti". U rozhodujícího soudce okresního soudu pak pochyby o jeho nepodjatosti vyvolává jeho přítomnost u provádění jednoho tzv. neodkladného úkonu v podobě výslechu svědka. Vzhledem k nerovnému postavení stran v trestním řízení tak ve stěžovatelově případě dochází k soudy posvěcené policejní zvůli, porušující stěžovatelova základní práva a svobody. Z toho důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil, přičemž stěžovatel požádal o přednostní projednání své ústavní stížnosti. 6. K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil okresní soud. Uvedl, že při rozhodování o uložení omezení ve výkonu trestu odnětí svobody postupoval zcela v souladu s trestním řádem, jenž soudu umožňuje obviněnou osobu v řízení o omezeních dle § 74a trestního řádu nevyslechnout. Rovněž tak přítomnost rozhodujícího soudce u dříve provedeného neodkladného úkonu nezpochybňuje dle okresního soudu jeho nepodjatost. S ohledem na výše uvedené tedy okresní soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. 7. Na výzvu Ústavního soudu zaslal své vyjádření i krajský soud, přičemž plně odkázal na odůvodnění svých rozhodnutí a navrhl ústavní stížno