III.ÚS 1890/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1890/19 ze dne 30. 7. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace ERIBOS s. r. o., sídlem Bavorská 856/14, Praha 13 - Stodůlky, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín, proti I. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2019 č. j. 33 Cdo 4616/2017-159 a I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2017 č. j. 11 Co 105/2017-125, spojené s návrhem na zrušení § 42 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ředitelství vodních cest ČR, sídlem nábřeží L. Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí a spojila s ní návrh na zrušení § 42 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen "zákon o majetku ČR"), namítajíc rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhala, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit dlužné nájemné a úhradu služeb spojených s nájmem ve specifikované výši. V průběhu řízení stěžovatelka vznesla kompenzační námitku z titulu nezaplacené ceny díla. Obvodní soud rozsudkem ze dne 16. 11. 2016 č. j. 19 C 2/2016-84 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 19 983,97 Kč (I. výrok), žalobu ve výši 382 323,15 Kč s příslušenstvím zamítl (II. výrok) a vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení (III. výrok); zamítnutí žaloby odůvodnil započtením provedeným stěžovatelkou. 3. Vedlejší účastnice podala proti II. a III. výroku rozsudku obvodního soudu odvolání, v němž zpochybňovala stěžovatelčinu započítávanou pohledávku a vytýkala obvodnímu soudu nesprávnost výkladu § 42 odst. 2 zákona o majetku ČR. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 7. 6. 2017 č. j. 11 Co 105/2017-125 změnil rozsudek obvodního soudu a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici 382 323,15 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (I. výrok) a povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 116 970,70 Kč (II. výrok). Obranu stěžovatelky městský soud neuznal za důvodnou, protože započtení je podle § 42 zákona o majetku ČR možné pouze na základě dohody, která v dané věci uzavřena nebyla. Dále městský soud přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení, které vynaložila v souvislosti se zastoupením advokátem, když zohlednil, že za stát v daném případě jednala velmi malá organizační složka, která nedisponuje právním oddělením ani zaměstnancem na místě právníka, který by ji mohl zastupovat. 4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 3. 2019 č. j. 33 Cdo 4616/2017-159 v části směrující proti I. výroku odmítl pro nepřípustnost, v části směřující proti nákladovému výroku ho shledal přípustným, a proto rozsudek městského soudu ve II. výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění připomenul, že přípustnost dovolání nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona, což platí i pro stěžovatelkou formulovanou otázku (podle ní dosud neřešenou), zda § 42 odst. 2 zákona o majetku ČR umožňuje jednostranné započtení pohledávky vůči státu. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani stěžovatelčině námitce o protiústavnosti úpravy § 42 odst. 2 zákona o majetku ČR, když využil judikaturní závěry Ústavního soudu. Výrok městského soudu o náhradě nákladů řízení nepovažoval Nejvyšší soud za správný, neboť vedlejší účastnici nic nebránilo, aby se v řízení nechala zastoupit Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, který je pro tyto účely adekvátně personálně vybaven, navíc v dané věci nešlo o problematiku skutkově ani právně obtížnou. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka - po vymezení předmětu sporu a jeho průběhu - namítá (podobně jako v řízení před obecnými soudy) rozpor § 42 odst. 2 zákona o majetku ČR s jejím ústavně zaručeným základním právem na ochranu vlastnictví, a to zejména v aspektu rovnosti vlastnického práva jednotlivých vlastníků. Konstatuje, že napadené ustanovení zakládá výjimku z obecné soukromoprávní úpravy započtení, a to v závislosti na povaze účastníka soukromoprávního vztahu. Podle ní je toto ustanovení v rozporu v čl. 11 odst. 1 větou druhou Listiny, protože zakládá neodůvodněnou nerovnost v obsahu a rozsahu ochrany jejího vlastnického práva a vlastnického práva státu. Je přesvědčena, že rozlišování možnosti započtení (sc. v závislosti na povaze subjektu) neobstojí v testu proporcionality ani v testu diskriminace. Byla totiž proti vedlejší účastnici znevýhodněna tím, že nebyla oprávněna jednostranně dosáhnout započtení pohledávek, které se vzájemně kryjí. Napadené ustanovení není konstruováno neutrálně, protože neumožňuje jednostranné započtení v soukromoprávních vztazích, jejichž stranou je stát, všeobecně, když zakazuje započtení proti pohledávce státu, zatímco stát svou pohledávku může započíst zcela bez omezení. Žádná specifika státu (organizační struktura, mocenský aparát) v této věci nejsou relevantní, naopak, je nutno zohlednit kategorické znění čl. 11 odst. 1 Listiny, které žádná specifika obecné preference vlastnického práva státu neumožňuje. Za ospravedlnitelné nepovažuje ani domněle bezbřehé započítávání vůči pohledávkám státu. Poukaz Nejvyššího soudu na nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02 nepovažuje stěžovatelka za přesvědčivý. Podle ní je účelem zákona o majetku ČR úprava vnitřních poměrů státu, coby nositele soukromých práv, v čemž se projevují Nejvyšším soudem zmiňované veřejnoprávní aspekty tohoto zákona; naproti tomu vztahy státu navenek, včetně obsahu smluvních vztahů jeho příspěvkových organizací, se řídí obecnou soukromoprávní úpravou. 6. Poté se stěžovatelka pokouší o ústavně konformní výklad napadeného ustanovení, jehož možnost nabídl obvodní soud. Jsou-li dány podmínky použití § 42 odst. 1 zákona o majetku ČR (tj. je dána totožnost organizačních složek státu - správně by měla být vedena úvaha o vzájemnosti pohledávek konkrétní organizační složky a druhého subjektu), je možno započtení provést, a to podle obecné občanskoprávní úpravy. Nejde-li o tuto situaci, je vyloučen jednostranný zápočet proti pohledávce státu, nicméně § 42 odst. 2 zákona o majetku ČR připouští, aby bylo umožněno dosáhnout započtení dohodou (výjimkou jsou zvláštní situace, kdy zápočet kategoricky zakazuje jiný právní předpis). Podle stěžovatelky tato alternativa šetří podstatu a smysl základního práva na ochranu vlastnictví. Pro případ, že by Ústavní soud shledal, že s ohledem na princip přednosti ústavně konformního výkladu před derogací nejsou dány důvody pro vyhovění stěžovatelčině návrhu na zrušení § 42 odst. 2 zákona o majetku ČR, jsou dány důvody pro zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku městského soudu, neboť výkladem by bylo nutno dojít k závěru, že stěžovatelka byla oprávněna pohledávky započíst i jednostranně, a když její námitka započtení zohledněna nebyla, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na ochranu majetku. Poté ještě stěžovatelka připomíná, že vedlejší účastnice před podáním žaloby ani v žádné fázi řízení nezdůvodnila, proč souhlas se zápočtem nechce udělit. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí, jejichž výroky jsou napadeny v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomo