III.ÚS 1911/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1911/21 ze dne 17. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Ing. Patrika Tkáče, Slovenská republika, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, sídlem Lublaňská 673/24, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2021 č. j. 20 Cdo 1852/2020-874, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Tomáše Berky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatel se domáhal nařízení exekuce proti vedlejšímu účastníkovi k uspokojení své pohledávky ve výši 100 000 USD s příslušenstvím, přiznané rozsudkem (pro zmeškání) Nejvyššího soudu státu Arizona, Spojené státy americké, ze dne 30. 9. 2011 č. j. CV2009-092456. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") návrh usnesením ze dne 22. 7. 2019 č. j. 72 EXE 3449/2012-631 zamítl. 3. K odvolání stěžovatele změnil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 31. 1. 2020 č. j. 18 Co 282/2019-746 usnesení obvodního soudu tak, že stěžovatelem navrženou exekuci nařídil. 4. Na základě dovolání vedlejšího účastníka změnil Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením, napadeným ústavní stížností, usnesení městského soudu tak, že potvrdil rozhodnutí obvodního soudu o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce. Vedlejšímu účastníkovi byly dožádaným obvodním soudem doručeny žaloba a předvolání. Vedlejší účastník se k výzvě soudu nedostavil, pročež soud rozhodl rozsudkem pro zmeškání. Proti rozsudku se vedlejší účastník mohl bránit odvoláním ve lhůtě třiceti dnů ode dne jeho zaevidování soudním úředníkem. Rozsudek mu však pro jeho pasivitu nebyl podle soudního řádu státu Arizona doručován. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že k uznání a výkonu exekučního titulu nebyla splněna podmínka podle § 64 písm. c) zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v rozhodném znění (dále jen "ZMPS"), neboť vedlejšímu účastníkovi byla postupem cizího orgánu odňata možnost řádně se účastnit řízení. Podle Nejvyššího soudu městský soud přehlédl, že vedlejší účastník o tom, že mu rozsudek pro zmeškání nebude doručován v případě, že se nedostaví ve lhůtě třiceti dnů od doručení předvolání a nebude se "obhajovat", nebyl poučen, stejně tak nebyl poučen o tom, že lhůta k podání odvolání běží od vydání rozsudku. Nejvyšší soud považoval nedostatek poučení za tak zásadní odlišnou praxi amerického soudu, která brání tomu, aby se účastník mohl řízení řádně účastnit, a odporuje tak představám o minimálním standardu zacházení s účastníky řízení. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel spatřuje v napadeném usnesení Nejvyššího soudu porušení svých ústavně zaručených práv zejména v tom, že jeho závěry de facto znamenají odmítnutí České republiky nejen v tomto případě, ale i do budoucna, uznávat a vykonávat minimálně veškeré rozsudky pro zmeškání vydané soudy státu Arizona. Podle stěžovatele nelze očekávat, že by do budoucna americké nebo jiné cizozemské soudy nad rámec toho, co jim ukládají tamní procesní předpisy, poučovaly účastníky řízení o dalších skutečnostech, tak jak v napadeném usnesení požaduje Nejvyšší soud. Nejvyšší soud státu Arizona v tomto směru postupoval v souladu s jeho procesními předpisy, přičemž z povahy věci je zřejmé, že rozsah poučovací povinnosti soudů je v jednotlivých státech světa odlišný. Podle stěžovatele není cílem a smyslem § 64 písm. c) ZMPS, aby české soudy při uznávání a výkonu cizozemského rozhodnutí pečlivě studovaly veškeré nuance procesních předpisů toho kterého cizího státu a poté zjišťovaly, zda byl povinný na tyto odlišnosti při předvolávání k jednání výslovně upozorněn. Takový formalistický přístup by bránil v uznávání a výkonu cizozemských rozhodnutí i tam, kde povinnému bylo umožněno řádně se účastnit daného řízení a hájit svá práva, kdyby o to býval měl zájem. Ze znění ani smyslu rozhodného zákonného ustanovení neplyne, že by vedlejší účastník musel být poučen tak, jak dovodil Nejvyšší soud. Smyslem tohoto ustanovení, jemuž odpovídá i jeho znění, je podle stěžovatele zabránit uznání a výkonu těch rozhodnutí, která byla vydána, aniž by se o nich žalovaný dozvěděl, měl možnost se vyjádřit nebo se zúčastnit soudního jednání. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení nevysvětlil, jak konkrétně měla být nedostatečným poučením vedlejšímu účastníkovi odňata možnost se řízení účastnit. Nejvyšším soudem vytčené nedostatky poučení v předvolání k jednání se mají fakticky týkat až možnosti bránit se proti rozhodnutí Nejvyššího soudu státu Arizona v odvolacím řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen podle § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu je proto přezkoumat ústavnost napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, která jeho vydání předcházela. Nutno tudíž vycházet mimo jiné z pravidla, že výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat, je-li napadené rozhodnutí stiženo vadami majícími za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces výkladu a použití podústavního práva je stižen takovou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soud správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo dopustí-li se libovůle, spočívající v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému chápání dotčených právních institutů [viz např. nálezy ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471) nebo ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3397/17]. 8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. V posuzované věci proti sobě stojí dva možné výklady § 64 písm. c) ZMPS. Podle stěžovatelem tvrzeného výkladu bylo vedlejšímu účastníkovi umožněno bránit svá práva v řízení, neboť mu byly včas doručeny žaloba a předvolání. Následky jeho pasivity jsou pak spjaty se specifiky soudního řádu státu Arizona, včetně nedoručování rozsudku pro zmeškání, o čemž, stejně jako o možnosti odvolání proti němu, nebyl vedlejší účastník poučen. Naproti tomu výklad zaujatý Nejvyšším soudem spatřuje v absenci poučení (vzhledem k významným odlišnostem cizozemské právní úpravy) nedostatek legitimního nastoupení kýžených účinků rozsudku pro zmeškání, neboť pouhou vědomost vedlejšího účastníka o žalobě a jednání před soudem nelze považovat za dostatečnou možnost účastnit se řízení. Jinými slovy lze říci, že podle napadeného rozhodnutí jsou následky nedostavení se k jednání amerického soudu ve spojení s tamní právní úpravou natolik přísné, že fakticky absentovala možnost účastnit se řízení, včetně efektivní obrany vedlejšího účastníka proti rozsudku pro zmeškání. 10. Nejvyšší soud v bodu 52 odůvodnění napadeného usnesení s poukazem na odbornou literaturu podrobně odůvodnil závěr, že natolik odlišná praxe brání uznání a výkonu navrženého exekučního titulu. Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatele, že by tím měl Nejvyšší soud konstatovat, že je povinností vnitrostátních soudů zkoumat všechny odchylky vnitrostátní a cizozemské právní úpravy. Je pravdou, že Nejvyšší soud vyložil rozhodné zákonné ustanovení v širším kontextu, implicitně i s ohledem na českou právní úpravu. V tomto případě by se však jevil formalistickým právě výklad zaujatý stěžovatelem, podle kterého má být dostačující, že americký soud postu