III.ÚS 1932/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1932/24 ze dne 5. 8. 2025 Zachování restitučního nároku v případě žádosti restituentů o finanční náhradu a jejího přijetí v určité výši   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Špatzové, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem, sídlem náměstí 14. října 496/13, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, č. j. 28 Cdo 959/2024-157, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2023, č. j. 16 Co 248/2022-129, a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 9. 2022, č. j. 6 C 113/2022-100, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, sídlem Václavská 316/12, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne ze dne 17. 4. 2024, č. j. 28 Cdo 959/2024-157, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2023, č. j. 16 Co 248/2022-129, a rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 9. 2022, č. j. 6 C 113/2022-100, byla porušena ústavně zaručená práva na rovnost podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod, na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na ochranu legitimního očekávání podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí 1. Ústavní soud předesílá, že v nyní posuzované věci jde o tytéž pozemky a obdobné řízení před obecnými soudy, jako v řízení o ústavní stížnosti sp. zn. II. ÚS 1186/24, ve které již Ústavní soud rozhodl vyhovujícím nálezem ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. II. ÚS 1186/24. Odůvodnění tohoto nálezu proto koresponduje s uvedeným rozhodnutím, případně na ně bude pro zestručnění odkazováno, neboť skutkové okolnosti, postup orgánů veřejné moci, jejich právní hodnocení a nakonec i právní závěry Ústavního soudu jsou obdobné. 2. I v této věci se zesnulý manžel stěžovatelky jako oprávněná osoba ("oprávněný"), domáhal žalobou nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu blíže specifikovaných pozemků. Oprávněný požadoval přecenění svého restitučního nároku a bezúplatným převodem náhradních zemědělských pozemků mělo dojít k uspokojení právě tohoto přeceněného restitučního nároku. Učinil tak poté, co již v roce 2010 namísto náhradní naturální restituce uplatnil právo na poskytnutí peněžité náhrady podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ("zákon o půdě"), která mu byla téhož roku i vyplacena. Vedlejší účastnice tehdy restituční nárok ocenila částkou 29 994,40 Kč, nicméně podle nově zpracovaných znaleckých posudků byla cena odňatého pozemku vyšší (2 585 750 Kč). Ačkoliv byl totiž pozemek v době přechodu na stát evidován jako zemědělský, ve skutečnosti byl určen k výstavbě obytného souboru Černý Most II. Přecenění restitučního nároku vedlejší účastnice odmítla a na odmítavém postoji setrvala i v rámci předmětného sporného soudního řízení. 3. V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud ve Vyškově ("okresní soud") žalobu zamítl (výrok I.) a uložil oprávněnému povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II.). Okresní soud dovodil, že nárok oprávněného byl uspokojen již v roce 2010, oprávněný uspokojení od té doby až do uplatnění nároku na přecenění nerozporoval. Vedlejší účastnice tak považovala dluh za splněný. Okresní soud dospěl k závěru, že nárok oprávněného je promlčen, přičemž vedlejší účastnicí uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. 4. Proti rozsudku okresního soudu podal oprávněný odvolání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ("krajský soud") byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu o nedůvodnosti podané žaloby na převod náhradních pozemků. S odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu krajský soud konstatoval, že nárok oprávněného byl na základě jeho žádosti v celém rozsahu vypořádán náhradou v penězích, a tím tento nárok zanikl. Z uvedeného důvodu se již krajský soud nezabýval námitkou promlčení nároku. 5. Proti rozsudku krajského soudu podal oprávněný dovolání. Napadeným usnesením Nejvyšší soud (též "dovolací soud") odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád jako nepřípustné (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Podle Nejvyššího soudu je závěr krajského soudu, že nárok oprávněného byl vypořádán náhradou v penězích a že se tak nemůže domáhat převodu náhradních pozemků ve smyslu ustanovení § 11a zákona o půdě (na podkladě žádosti o přecenění restitučního nároku uplatněné až v roce 2021), souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to včetně dříve rozhodnuté věci týchž účastníků řízení. Podle Nejvyššího soudu není významné, zda tehdy poskytnutá náhrada odpovídá i měřítkům dnešním, nadto oprávněný proti výši poskytnuté finanční náhrady včas a právně relevantním způsobem - uplatněním práva na její případné doplacení, jež podléhalo by nepochybně i promlčení - nebrojil. 6. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani argumentaci oprávněného, že judikaturou vyslovené závěry jsou v rozporu se smyslem a účelem restitučního zákonodárství, jak je ve svých rozhodnutích vymezuje Ústavní soud a které jsou reflektovány i v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Byl-li to právě oprávněný, jenž namísto zákonem preferovaného způsobu uspokojení restitučního nároku poskytnutím náhradního pozemku upřednostnil (již v roce 2010) vypořádání restitučního nároku formou finanční náhrady, nemohlo být napadeným rozhodnutím zasaženo do jeho legitimního očekávání mít možnost uspokojit svůj restituční nárok prostřednictvím náhradního pozemku. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, stejně jako oprávněný (její právní předchůdce) v již rozhodnuté věci sp. zn. II. ÚS 1186/24, nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že byl předmětný restituční nárok na náhradu za nevydaný pozemek vypořádán a zanikl tím, že vedlejší účastnice poskytla oprávněnému částečnou finanční náhradu a že podle obecných soudů není rozhodné, jaká byla správná výše restitučního nároku podle zákona o půdě. Vedlejší účastnice vyčíslila v řízení před obecnými soudy uplatněný nárok oprávněného na částku ve výši necelých cca 2,4 % skutečné hodnoty nároku a pouze v této částečné výši byl v roce 2010 formou finanční náhrady restituční nárok uspokojen. Vedlejší účastnice tedy provedla nesprávné ocenění restitučního nároku oprávněného a toto své pochybení odmítá napravit. 8. Stěžovatelka namítá, že nesprávně evidovaná výše restitučního nároku oprávněného není pro stanovení správné výše restitučního nároku určující. Podle zákona o půdě a judikatury Nejvyššího soudu je totiž pro určení výše restitučního nároku rozhodující charakter a cena odňatých a nevydaných pozemků. Stěžovatelce jako právnímu nástupci oprávněného vznikl nárok podle zákona o půdě z titulu nevydaného pozemku v k. ú. Černý Most, který měl prokazatelně stavební charakter, a proto je namístě poskytnout jí odpovídající náhradu. Byla-li evidovaná a později vyplacená částka objektivně nižší než reálná hodnota nároku, nelze nárok stěžovatelky na poskytnutí náhrady podle zákona o půdě považovat za zcela vypořádaný (nemohl zaniknout). Přístup státu, který ho i přesto považuje za vypořádaný, odporuje dobrým mravům. 9. Podle stěžovatelky je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti i závěr obecných soudů, že žádost oprávněného o částečnou finanční náhradu odpovídající evidenci vedlejší účastnice a její následné vyplacení lze z materiálního hlediska považovat za volbu provedenou oprávněným, kterou se vzdal jakýchkoliv dalších nároků, zejména na vypořádání zbylého nároku. Z obsahu žádosti oprávněného o poskytnutí částečné finanční náhrady nelze dovodit, že by výslovně projevil vůli nahradit původní práva na poskytnutí odpovídající náhrady plynoucí ze zákona o půdě novou dohodou a částečným finančním plněním a že by svůj restituční nárok zcela vypořádal a zároveň se ve prospěch státu vzdal vypořádání zbylé převážné části restitučního nároku, jak měl na mysli nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2763/23. Bylo-li by tomu tak, šlo by o dohodu nerespektující smysl restitučního zákonodárství a vedoucí ke krácení práv oprávněného, přičemž tímto výkladem, poskytujícím oprávněnému toliko zanedbatelnou náhradu, by mu vznikly další křivdy. Stěžovatelka připomíná, že vedlejší účastnici bylo známo, jaký byl charakter předmětných pozemků (viz rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úř