III.ÚS 1944/24 – Ústavní soud

III.ÚS 1944/24 ze dne 22. 10. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Lierové, zastoupené Mgr. Bc. Rudolfem Vinšem, advokátem, sídlem Západní 1448/16, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, č. j. 29 Cdo 958/2022-368, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Hany Ornstové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Podstata nyní posuzovaného případu souvisí s otázkou, zda stěžovatelka poté, co soudy v předchozím řízení zamítly její žalobu podle § 289 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), jíž se domáhala vyslovení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 28. 7. 2015 mezi vedlejší účastnicí řízení a insolvenčním správcem, mohla úspěšně zpochybnit platnost této kupní smlouvy žalobou o určení vlastnického práva. 2. Ústavní soud považuje za vhodné shrnout podstatná zjištění, z nichž při svém rozhodování vyšly obecné soudy. 3. Krajský soud v Plzni ("krajský soud" nebo "insolvenční soud") usnesením ze dne 28. 8. 2013, č. j. KSPL 52 INS 15510/2013-A-15, (mimo jiné) zjistil úpadek stěžovatelky, prohlásil konkurs na její majetek a insolvenčním správcem ustanovil AP insolvence, v. o. s. 4. Kupní smlouvou ze dne 28. 7. 2015, jíž předcházel souhlas zajištěných věřitelů se zpeněžením nemovitostí mimo dražbu, převedl insolvenční správce vlastnické právo ke stěžovatelčiným nemovitostem na vedlejší účastnici řízení (s právními účinky vkladu práva k 29. 7. 2015). 5. Stěžovatelka napadla tuto transakci žalobou podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona, jíž se domáhala určení neplatnosti uvedené kupní smlouvy. Insolvenční soud tuto žalobu zamítl rozsudkem ze dne 18. 2. 2016, č. j. 152 ICm 3824/2015-34. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") rozsudkem ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 101 VSPH 581/2016, potvrdil rozsudek insolvenčního soudu. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud zamítl rozsudkem ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 29 ICdo 154/2017. Ústavní stížnost stěžovatelky Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou (srov. usnesení ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 3807/19). 6. Vrchní soud následně usnesením ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 1 VSPH 671/2016, zrušil usnesení insolvenčního soudu o zjištění úpadku, a to s odůvodněním, že v samém počátku insolvenčního řízení došlo k porušení procesních práv stěžovatelky (konkrétně se jednalo o vady v doručování a navazující vady v dokazování). 7. Insolvenční řízení stěžovatelky bylo pravomocně ukončeno usnesením insolvenčního soudu ze dne 4. 11. 2020, č. j. KSPL 52 INS 15510/2013-A-75, o zastavení řízení pro zpětvzetí insolvenčního návrhu (rozhodnutí potvrdil odvolací soud - srov. bod 26 tohoto usnesení). 8. Řízení o žalobě na obnovu řízení podané stěžovatelkou, vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. 152 ICm 3824/2015, bylo pravomocně skončeno zastavením řízení na základě usnesení vrchního soudu ze dne 22. 2. 2021, sp. zn. 104 VSPH 892/2020, a to s odůvodněním, že podle § 159 odst. 4 insolvenčního zákona nejsou po skončení insolvenčního řízení důvody pro pokračování v řízení o žalobě na neplatnost kupní smlouvy, včetně řízení o opravných prostředcích směřujících proti původnímu rozhodnutí. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud zamítl usnesením ze dne 30. 6. 2023, č. j. 29 ICdo 52/2021-331. 9. V této procesní situaci stěžovatelka podala určovací žalobu, kterou Okresní soud v Karlových Varech ("okresní soud") rozsudkem ze dne 21. 7. 2021, č. j. 17 C 18/2021-132, zamítl. 10. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval krajský soud, který rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 61 Co 186/2021-219, ve znění usnesení ze dne 30. 11. 2021, č. j. 61 Co 186/2021-262, rozsudek okresního soudu změnil tak, že určil, že stěžovatelka je vlastníkem předmětných nemovitostí. Krajský soud dospěl k závěru, že "je na místě poskytnout ochranu žalobkyni jako řádné vlastnici, která svým jednáním nezpůsobila neplatnost kupní smlouvy, před právem žalované (jako nabyvatelky) na ochranu její dobré víry a důvěry v akty veřejné (státní) moci." Krajský soud vycházel z předpokladu, že posouzení platnosti kupní smlouvy nebrání ani shora uvedený pravomocný rozsudek, jímž insolvenční soud zamítl žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy. Dovodil, že na rozsudek vydaný v incidenčním řízení, byť nabyl právní moci, je nutno od okamžiku pravomocného zastavení insolvenčního řízení pohlížet jako na rozsudek neúčinný. 11. K dovolání vedlejší účastnice řízení ve věci rozhodoval Nejvyšší soud, který napadeným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu změnil tak, že rozsudek okresního soudu se potvrzuje. Dle Nejvyššího soudu se krajský soud odchýlil od ustálené dovolací judikatury, z níž vyplývá, že není-li platnost smlouvy, kterou insolvenční správce zpeněžil majetek z majetkové podstaty prodejem mimo dražbu, zpochybněna úspěšnou žalobou na určení neplatnosti této smlouvy, tj. není-li v incidenčním sporu vyvolaném touto žalobou pravomocně rozhodnuto o určení neplatnosti takové smlouvy podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona, nelze již platnost prodeje zpochybnit. Nejvyšší soud se vymezil vůči závěru krajského soudu, že rozhodnutí, jímž insolvenční soud zamítl žalobu na neplatnost kupní smlouvy, je neúčinné a výkladem relevantní právní úpravy dospěl k závěru opačnému. Nejvyšší soud následně vycházel z předpokladu plynoucího z jeho ustálené judikatury, že žalobce, který zpochybňuje platnost takové kupní smlouvy žalobou o určení vlastnického práva, nemůže být s žalobou úspěšný. Jestliže krajský soud žalobě vyhověl a uzavřel, že stěžovatelka je vlastníkem nemovitostí, neboť kupní smlouva, kterou nemovitosti nabyla vedlejší účastnice, je neplatná, bylo dle dovolacího soudu na místě jeho rozhodnutí změnit a potvrdit věcně správný závěr okresního soudu (byť k němu okresní soud dospěl z jiných důvodů). II. Argumentace stěžovatelky 12. Stěžovatelka s těmito závěry Nejvyššího soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). 13. Stěžovatelka rozporuje shora předestřený závěr Nejvyššího soudu týkající se vztahu žaloby podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona a žaloby o určení vlastnického práva, který považuje za formalistický. Má za to, že dovolací soud přehlédl specifické okolnosti jejího případu, zejména pak - dle jejího názoru - nezákonné vedení insolvenčního řízení. Stěžovatelka namítá zásah do svých majetkových práv s tím, že jí s ohledem na závěry Nejvyššího soudu byla odepřena možnost účinné ochrany proti tomuto zásahu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Vlastní posouzení věci 15. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud v nyní posuzovaném případě nezjistil, že by napadené rozhodnutí trpělo jakýmkoliv ústavněprávním deficitem. 16. Sporná otázka, jak je shrnuto výše, spočívá v tom, zda žalobce (stěžovatelka) po předchozím neúspěšném uplatnění žaloby na neplatnost kupní smlouvy podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona může stejného výsledku dosáhnout prostřednictvím žaloby o určení vlastnického práva. 17. Pro Ústavní soud je v nyní posuzované věci podstatné, že z napadeného rozhodnutí dostatečně vyplývají důvody, pro které Nejvyšší soud přistoupil ke změně rozhodnutí krajského soudu a ve výsledku potvrdil rozhodnutí okresního soudu, jenž stěžovatelčinu žalobu zamítl. 18. V nyní posuzované věci lze - s využitím shora předestřené a do širšího kontextu zasazené rekapitulace průběhu předchozího řízení - identifikovat celkem čtyři významné a navzájem propojené procesní momenty, které soudy zohledňovaly při nalézání odpovědi na shora předestřenou otázku, zda se stěžovatelka může úspěšně dovolávat ochrany svých práv prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva. Tyto čtyři "milníky", jež jsou určující pro výsledek nyní posuzované řízení, tvoří: (i) rozhodnutí o incidenčním sporu, tj. žalobě na neplatnost kupní smlouvy podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona; (ii) rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku proti tomuto předchozímu rozhodnutí; (iii) posouzení účinků rozhodnutí o žalobě podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona a konečně (i