III.ÚS 1959/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1959/15 ze dne 8. 10. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele I. B., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem v Hořovicích, Husovo náměstí 65/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 3 Tdo 1045/2014, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2013 sp. zn. 8 To 348/2013 a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 20. 4. 2012 sp. zn. 9 T 146/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 5, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Okresní soud v Tachově shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným trestným činem účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), a trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákona. Za to byl podle § 163a odst. 1 tr. zákona za užití § 35 odst. 1 tr. zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zákona mu soud uložil také peněžitý trest ve výši 4 000 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil obviněnému podle § 54 odst. 4 tr. zákona náhradní trest odnětí svobody ve výměře dvaceti měsíců. Okresní soud rozhodl o vině a trestu též ve vztahu k dalším obviněným a podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zákona vyslovil zabrání specifikovaných věcí. Krajský soud v Plzni rubrikovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. řádu za použití § 261 tr. řádu zrušil rovněž ve vztahu ke stěžovateli, a za podmínek podle § 259 odst. 3 tr. řádu poté nově rozhodl mimo jiné tak, že stěžovatele uznal vinným pouze trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákona, odsoudil jej podle § 204 odst. 1 tr. zákona, s přihlédnutím k čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k čl. 38 odst. 2 Listiny, k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zákona mu uložil také peněžitý trest ve výši 4 000 000 Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil stěžovateli podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody ve výměře jednoho roku. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje právní kvalifikaci svého jednání jako trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákona. Odvolacímu soudu vytýká, že významně zasáhl do popisu skutku i do právní kvalifikace použité soudem prvního stupně, aniž by ve věci provedl jakýkoli nový důkaz. Jeho skutkové závěry trpí zjevnou nepřezkoumatelností, nejasností a zmatečností; není z nich jasné, kdy měl pojmout záměr těžit z prostituce, kteří lidé ji měli organizovat a z čeho je dovozována jeho úloha v celé trestné činnosti, když podle oficiálního závěru odvolacího soudu nikde nefiguroval. Zejména ale představují výraznou změnu oproti původním skutkovým tvrzením obsaženým v usnesení o zahájení trestního stíhání a podané obžalobě. Podle stěžovatele je tedy namístě zkoumat, zda nedošlo ke změně v totožnosti skutku a v důsledku toho i k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Nelze souhlasit rovněž se způsobem, jakým odvolací soud dospěl ke skutkovým zjištěním vyjádřeným ve výroku o vině, zejména pokud jde o tok finančních prostředků, resp. otázky zisku a jeho dělby, a tyto závěry nebyly dostatečně podloženy provedeným dokazováním. Soud také nesprávně hodnotil svědecké výpovědi D. Thonata, když pominul vzájemnou animozitu; svědek měl pádný důvod ho křivě obvinit a vypovídat v rozporu s realitou, přičemž žádný jiný důkaz o tom, že věděl o provozování prostituce v nočních klubech, přitom proveden nebyl. Konečně stěžovatel poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2013 sp. zn. 2 To 105/2012, podle nějž nejde o kuplířství, jestliže prostitutky předem znají podmínky, za kterých se budou prodávat, souhlasí s nimi a nedostávají jen poměrně malou část z ceny služby, kterou poskytují, a právě tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě (odvolací soud se náležitě nevypořádal ani s pojmem prostituce). Stěžovatel dále namítá nepřiměřenou délku trestního řízení, a zde upozornil na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva s poukazem na to, že od páchání údajné trestné činnosti do jeho odsouzení uběhla doba bezmála devíti let; tj. časový úsek výrazně převyšující dobu šesti let, obecně považovanou za krajní limit pro pravomocné ukončení trestního stíhání tak, aby v důsledku neúměrného prodlužování řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv obviněného. Stěžovatel konstatoval, že v posuzovaném případě tato neúměrná délka nemůže jít na jeho vrub, neboť se na ní vlastním zaviněním nikterak nepodílel; krom toho se od roku 2005 žádné trestné činnosti nedopustil, vedl řádný život, trestní stíhání nemařil a nikde se neskrýval ani neuprchl. Pokud mu odvolací soud významně zmírnil trest odnětí svobody, nejde o dostatečné zadostiučinění, neboť jedinou relevantní kompenzací bylo v daném případě zastavení trestního stíhání. Postižen byl i mimořádně vysokým peněžitým trestem, což v jeho případě představuje trest do té míry tvrdý, že povede k ekonomické likvidaci jeho osoby; pakliže odvolací soud takové rozhodnutí zdůvodnil tím, že částka 4 000 000 Kč činí pouze zlomek toho, co za prostituci utržil, pak pro takový závěr neměl žádný podklad. Jednak nebylo zjištěno, že by vůbec nějaké výtěžky z této činnosti přebíral, a pokud ano, v jaké výši. Stejně tak nebylo prokázáno, že by skutečně zajišťoval provozování nevěstinců. Dva telefonní hovory o tom, kolik si podle jejich autorů vydělávají prostitutky v nočních klubech uvedených ve výroku rozsudku, obsahují tvrzení, která mohla být pronesena v nadsázce nebo v žertu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda inter