III.ÚS 1981/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1981/22 ze dne 4. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem, sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1 - Nové Město, proti vyrozumění Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Územního odboru Rokycany, Oddělení hospodářské kriminality, ze dne 23. července 2021 č. j. KRPP-122746-198/TČ-2019-030881, vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Rokycanech ze dne 4. března 2022 č. j. ZN 1580/2019-85 a vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 19. května 2022 č. j. 1 KZN 1051/2022-10, za účasti Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Územního odboru Rokycany, Oddělení hospodářské kriminality, Okresního státního zastupitelství v Rokycanech a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá přezkoumání v záhlaví označených vyrozumění Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Územního odboru Rokycany, Oddělení hospodářské kriminality (dále jen "krajské ředitelství policie"), Okresního státního zastupitelství v Rokycanech (dále jen "okresní státní zastupitelství" a Krajského státního zastupitelství v Plzni (dále jen "krajské státní zastupitelství"). Navrhuje, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že policejní orgán i státní zastupitelství odložením trestního oznámení porušily jeho právo na spravedlivý proces, a aby orgánům činným v trestním řízení uložil věc řádně vyšetřit, shromáždit všechny potřebné důkazy a vyslechnout svědky, zjistit skutkový stav bez rozumných pochybností a poté vydat nové rozhodnutí v souladu s trestním řádem a ústavním pořádkem. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že krajské ředitelství policie dne 23. 7. 2021 pod č. j. KRPP-122746-198/TČ-2019-030881 písemně vyrozumělo zástupce stěžovatele o postupu podle § 159a odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") - odevzdání věci podezření ze spáchání trestného činu k projednání přestupku. Konstatovalo, že vzhledem k celkovému prověřování provedenému ze strany Policie České republiky, Oddělení hospodářské kriminality Rokycany, a na základě vyhodnocení veškerých důkazních prostředků dospěl policejní orgán k závěru, že ve věci a v jednání Z. E. není spatřováno podezření ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") ani podezření z přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku, pro které bylo jeho jednání policejním orgánem důsledně prověřováno, a nejde o podezření ani z jiného trestného činu, ale je na místě věc posuzovat a vyřídit jako naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 52d odst. 1 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Proto policejní orgán podle § 159a odst. 1 písm. a) tr. řádu odevzdal věc k dalšímu projednání Ministerstvu spravedlnosti, oddělení akreditací a boje s vinklařením, odboru insolvenčních a soudních znalců. Současně stěžovatele vyrozuměl, že jeho práva na náhradu škody nejsou tím žádným způsobem dotčena a lze je uplatnit cestou občanskoprávního řízení. 3. Stěžovatel požádal okresní státní zastupitelství o přezkoumání rozhodnutí policejního orgánu, neboť nesouhlasil s tím, že by v případě Z. E. nešlo o neoprávněné podnikání, když je nepochybné, že se dlouhodobě živil poskytováním právních služeb, činnost provozoval ve větším rozsahu, aniž by byl advokátem, a některým ze svých klientů tak mohl neodborným zastoupením způsobit škodu. 4. Okresní státní zastupitelství přezkoumalo postup policejního orgánu, včetně opatření krajského ředitelství o odevzdání věci k projednání přestupku, a napadeným vyrozuměním stěžovateli oznámilo, že po prostudování spisu neshledalo v postupu policejního orgánu žádné závady, když policejní orgán provedl ve věci veškeré potřebné úkony a věc správně vyhodnotil. 5. Podáním ze dne 1. 4. 2022 stěžovatel požádal o přezkoumání rozhodnutí policejního orgánu krajské státní zastupitelství. Toto podání bylo vyhodnoceno dle jeho obsahu jako žádost o dohled nad postupem okresního státního zastupitelství podle § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. 6. O výsledku vykonaného dohledu byl stěžovatel informován napadeným vyrozuměním krajského státního zastupitelství, které po přezkoumání relevantního spisového materiálu konstatovalo, že okresní státní zastupitelství postupovalo v souladu se zákonem. S jeho závěry se ztotožnilo a v podrobnostech na ně odkázalo. Uzavřelo, že po vyhodnocení předloženého spisového materiálu nebylo možné dojít k jinému závěru, než k tomu, že není na místě zahájení trestního stíhání vůči konkrétní osobě, přičemž pochybení neshledalo ani v postupu policejního orgánu podle § 159a odst. 1 písm. a) tr. řádu. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv zaručených ústavním pořádkem zejména v tom, že orgány činné v trestním řízení odmítly činnost podezřelého řádně vyšetřit a že po několikaletém prověřování došly k chybnému závěru, že věc je promlčena. Jejich činnost považuje za odepření spravedlnosti. Námitky vznáší i proti názoru krajského státního zastupitelství, že majetková práva by měla být méně chráněna než práva jiná, jako je právo na život, zdraví či tělesnou integritu, přičemž poukazuje na to, že byl v minulosti poměrně úspěšným a bohatým podnikatelem ve stavebnictví a prohrané soudní spory znamenaly nejenom jeho ekonomickou likvidaci, ale i rozpad jeho rodiny a psychické zhroucení. Připomíná závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1559/20 (dostupného jako všechny rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), vyslovující se k právu poškozeného na účinné vyšetřování. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená vyrozumění vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 9. Napadená vyrozumění lze označit za rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nemohl napadnout žádné formální rozhodnutí, nýbrž postup orgánů činných v trestním řízení při vyřízení jeho podnětů. Za "rozhodnutí" zasahující do ústavních práv stěžovatele je tedy možno považovat nejen opatření krajského ředitelství policie, ale i sdělení vyššího státního zastupitelství, kterým byl jeho podnět k přezkoumání postupu nižšího státního zastupitelství vyřízen [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14 (U 14/74 SbNU 623)]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 11. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem šetření orgánů činných v trestním řízení ve věci podezření ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, resp. přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. 12. Ústavní soud při své rozhodovací činnosti již mnohokrát vyslovil, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje. Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda a kým byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nezakládá [viz např. usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343), ze dne 8