III.ÚS 2064/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2064/10 ze dne 12. 8. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. W. a P. W., právně zastoupených Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 5, proti rozhodnutí Okresního ředitelství Policie České republiky, služby kriminální policie a vyšetřování v Jablonci nad Nisou ČTS: ORJN-664/OOK-2007 ze dne 26. 11. 2007, proti rozhodnutí Okresního ředitelství Policie České republiky, služby kriminální policie a vyšetřování v Jablonci nad Nisou ČTS: ORJN-666/OOK-2007 ze dne 13. 12. 2007 a proti rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou sp. zn. ZN 3944/2007-31 ze dne 14. 1. 2008 a dále proti postupu Okresního ředitelství Policie České republiky v Jablonci nad Nisou, Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství ve věci vedené Policií České republiky, službou kriminální policie a vyšetřování v Jablonci nad Nisou pod ČTS: ORJN-664/OOK-2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci a ochrany proti postupu těchto orgánů, neboť napadenými rozhodnutími i v ústavní stížnosti namítaným postupem těchto orgánů mělo dojít k porušení základních práv zaručených článkem 6 odst. 1, článkem 10 odst. 2, článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen" Listina") a rovněž k zásahu do práv garantovaných článkem 2, článkem 6 odst. 1, článkem 8 a článkem 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti, dne 2. 8. 2007 utonul syn stěžovatelů A. B. v přehradě Mšeno v Jablonci nad Nisou. Dne 3. 8. 2007 byly policejním orgánem zahájeny úkony trestního řízení, zjišťující, zda nedošlo ke spáchání trestného činu. Konkrétně bylo od počátku prošetřováno podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví a trestného činu neposkytnutí pomoci. Podezřelými byli neznámý pachatel a zasahující strážníci městské policie J. P. a K. K., kteří byli na místo neštěstí přivoláni prostřednictvím linky tísňového volání 156. Stěžovatelé, rodiče utonulého, v tomto řízení vystupovali jako poškození. Podávali připomínky k protokolům o podání vysvětlení, které byly sepsány se svědky předmětné tragické události, k seznamu časového sledu komunikace vypracovanému městskou policií a také další připomínky a dotazy k vyšetřovacímu spisu. Stěžovatelé dále upozorňovali na (dle jejich názoru) pochybení v postupu strážníků i v následném postupu orgánů činných v trestním řízení. Dle rekapitulace uvedené stěžovateli v ústavní stížnosti jim bylo dne 30. 11. 2007 doručeno usnesení Okresního ředitelství Policie České republiky, služby kriminální policie a vyšetřování v Jablonci nad Nisou ČTS: ORJN- 644/OOK-2007 ze dne 26. 11. 2007. Tímto usnesením bylo odloženo trestní řízení ve věci šetření úmrtí A. B. v souvislosti s podezřením z trestného činu ublížení na zdraví (dle § 224 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, dále jen "trestní zákon"), jelikož nebylo zjištěno cizí zavinění na úmrtí chlapce. Stěžovatelé proti tomuto rozhodnutí policejního orgánu podali stížnost, v níž připomněli, že se jim dosud nedostalo informace o výsledku šetření policie ve věci podezření z trestného činu neposkytnutí pomoci (dle § 207 odst. 1 a odst. 2 trestního zákona). Uvedená stížnost byla usnesením státní zástupkyně okresního státního zastupitelství ze dne 14. 1. 2008 č. j. ZN 3944/2007-31 jako nedůvodná zamítnuta. Stejným usnesením bylo zároveň rozhodnuto o odevzdání trestní věci vedené pro podezření z trestných činů neposkytnutí pomoci a ublížení na zdraví, kterých se měl dopustit neznámý pachatel a strážníci městské policie, ke kárnému projednání starostovi Města Jablonec nad Nisou. Uvedeným rozhodnutím státní zástupkyně okresního státního zastupitelství měla být dále zamítnuta stížnost stěžovatelů proti usnesení policejního orgánu ze dne 13. 12. 2007 ČTS: ORJN-666/OOK-2007 o ukončení prověřování podezření ze spáchání trestného činu neposkytnutí pomoci dle § 207 tr. zák. Stěžovatelé však tvrdí, že jim naposled uvedené rozhodnutí policie bylo ve skutečnosti doručeno až 6. 11. 2009 na základě jejich žádosti o poskytnutí informace a poté, co se opakovanými podáními postupně (a z hlediska stěžovatelů bezúspěšně) obraceli na Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, Vrchní státní zastupitelství v Praze a Nejvyšší státní zastupitelství. Dle tvrzení stěžovatelů je tudíž rozhodnutí státní zástupkyně okresního státního zastupitelství ze dne 14. 1. 2008 zmatečné, neboť stěžovatelé proti v pořadí druhému rozhodnutí policejního orgánu nemohli stížností brojit, a učinili tak až dne 9. 11. 2009, poté, co jim toto rozhodnutí bylo doručeno. Okresní státní zastupitelství mělo na tuto stížnost dne 29. 1. 2010 reagovat tak, že ji posoudilo nikoliv jako opravný prostředek proti usnesení policejního orgánu ČTS: ORJN-666/OOK-2007 ze dne 13. 12. 2007, nýbrž jako opakovaný podnět, kterým se již zabývalo Nejvyšší státní zastupitelství, a proto jej bez dalšího založilo. Stěžovatelé se domnívají, že toto vyrozumění okresního státního zastupitelství nepředstavuje vyřízení jejich stížnosti ze dne 9. 11. 2009 jakožto řádného opravného prostředku směřujícího proti výše uvedenému usnesení policejního orgánu, tudíž ve věci dochází k neodůvodněným průtahům v řízení. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé vznesli množství dalších námitek skutkového a procesuálního rázu, týkajících se postupu orgánů činných v trestním řízení při prověřování podezření, zda v souvislosti s tragickým úmrtím jejich syna nedošlo ke spáchání trestného činu. Stěžovatelé mají za to, že konání uvedených orgánů trpělo řadou pochybení, která v jednotlivých částech ústavní stížnosti podrobně rozvádějí (zejména údajné nedostatečné zjišťování potenciálních pachatelů a okolností chlapcovy smrti, nesprávný postup při získávání důkazů a nakládání s nimi, průtahy v řízení, odpírání účasti stěžovatelů na řízení). Za nejpodstatnější z těchto pochybení považují stěžovatelé již uvedenou skutečnost, že jim bylo doručeno usnesení policejního orgánu ohledně podezření ze spáchání trestného činu neposkytnutí pomoci až téměř dva roky poté, co bylo vydáno, a to navíc až po žádosti stěžovatelů o jeho zaslání podle zákona o svobodném přístupu k informacím. V postupu orgánů činných v trestním řízení stěžovatelé spatřují porušení práva na život ve smyslu článku 6 odst. 1 Listiny, jakož i článku 2 Úmluvy. Stěžovatelé odkazují zejména na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Guiliani a Gaggio proti Itálii a na řadu dalších obdobných rozhodnutí. S odkazem na tuto judikaturu stěžovatelé zdůrazňují, že garance práva na život v sobě zahrnuje jak hmotněprávní aspekt, spojený s pozitivní povinností státu přijmout taková právní opatření, jež zajistí ochranu osob nacházejících se v jeho jurisdikci, tak zahrnuje rovněž aspekt procesní, který klade určité požadavky na vyšetřování státu, pakliže dojde k úmrtí osoby. Stěžovatelé se domnívají, že ze strany českých orgánů veřejné moci došlo k porušení práva na život jejich syna A. B. v obou uvedených aspektech. Stěžovatelé podávají podrobný rozbor skutkových okolností, za nichž mělo dojít k úmrtí jejich syna. Poukazují na údajná pochybení městských strážníků i dispečera linky tísňového volání. Jsou přesvědčeni, že tyto osoby své povinnosti zanedbaly a jejich synovi neposkytly potřebnou pomoc. Dle stěžovatelů "pokud by za tuto nečinnost neměl být podle zákona nikdo adekvátně potrestán, značil by takový stav chybu v právním systému České republiky". Stěžovatelé mají dále za to, že vyšetřování okolností úmrtí jejich syna policií neprobíhalo nezávisle a nestranně vzhledem ke kolegiálním vazbám mezi příslušníky Policie ČR a městské policie. Řízení trpělo od počátku značnými průtahy, nedoručením jednoho z policejních rozhodnutí jim bylo zabráněno seznámit se včas s výsledky prověřování. Prostředky nápravy, které stěžovatelé uplatnili (zejména podání činěná jednotlivým stupňům státního zastupitelství, provádějícím ve věci dozor), nebyly účinné. Tím došlo k porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Dle názoru stěžovatelů se v praxi orgánů činných v trestním řízení nedůvodně rozlišuje mezi poškozeným ve fázi před zahájením trestního stíhání a po jeho zahájení v přípravném řízení. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že o odevzdání věci jinému orgánu ke kázeňskému nebo kárnému projednání dle § 1